Opravdu dávné úsloví o „nepříteli mého nepřítele, který se stává přítelem“ prochází v Sýrii pozoruhodnou novelizací. Nepřátelé teroristů, čili oficiálně nepřátel Západu -- tedy Kurdové, syrská vláda, Rusko, Írán a další – se záhadně stali rovněž nepřáteli. A turečtí nepřátelé našich kurdských přátel jsou našimi ctěnými spojenci, povšiml si Peter Hitchens v komentáři britského Daily Mail s tím, že „nevěří, že by britská nebo americká vláda opravdu chtěly bojovat proti Islámskému státu. Chtějí jen, aby vypadalo, jako by to dělaly.“  

Americký ministr obrany Ashton Carter pozici Washingtonu zcela vyjasnil: S Ruskem povede jen „základní, technická“ jednání, aby se zajistilo, že si nálety obou stran nebudou překážet, a „toť vše“. „Pokračují v náletech na cíle, které nepatří IS,“ vysvětlil. „Máme to za základní chybu,“ prohlásil. Jinými slovy to znamená, že žádná spolupráce s Ruskem – bez ohledu na jeho zájem -- v Sýrii nebude, dokud ruské letectvo bude likvidovat teroristy bez rozdílu.

Podle Moskvy je americké odmítání spolupráce jen projevem neochoty přiznat „chybnost“ dosavadní americké politiky „v celém světě, ale nyní konkrétně v Sýrii“. První oficiální „dekonfliktní“ rozhovory mezi USA a Ruskem se v každém případě odehrály o víkendu, neboť ruská strana si s oficiální odpovědí na americkou žádost sice „dala na čas“, ale nakonec předala Američanům svůj návrh společného návrhu o bezpečném nebi nad Sýrií. Hlavním tématem je zcela jistě rozhodnutí Pentagonu zajistit leteckou podporu svým „umírněným“ džihádistům.

Faktem ale přitom je, že Al Kajdu zatím Obamova administrativa veřejně neobhajuje a přenechává toto téma americkým penzionovaným generálům a think-tankům. Místo toho Bílý dům skloňuje nutnost ruské spolupráce s oddíly válčícími pod prapory v praxi už neexistující Svobodné syrské armády (FSA), zatímco třeba Francie podnikla v Sýrii druhý nálet u Rakká a navrhuje, aby se FSA rovnou spojila se syrskou vládní armádou. Rusko po týdnu náletů oznámilo, že je opravdu s FSA připraveno jednat, nicméně upozornilo, že veškeré pokusy o kontakty s „umírněnou“ syrskou opozicí v praxi ale narážejí na „naprostý odpor“ Západu. Nejspíš proto, že by se „provalilo“, že „umírněná“ FSA sice třeba na jihu Sýrie i s americkou pomocí poskytovanou přes Jordánsko doslova živoří, ale i tak vidí svůj smysl v boji proti Bašáru Asadovi a nikoli proti Daeši.

Další skupina bojující pod hlavičkou FSA, Líva Sukúr al Džabal (Sokoli z hory), si stěžuje, že jí Rusové zklividovali hlavní arzenál na západě provincie Aleppo. „Sokoli“ na začátku války dostávali zbraně od CIA, dnes tvrdí, že je z větší části sponzoruje „nejmenovaná arabská země“, a to k boji proti Damašku i Daeši současně. To vše může být pravda, nicméně právě „Sokoli“ se přitom po boku Fronty al Nusrá, syrské frančízy Al Kajdy, účastnili ofenzívy v Idlíbu a za odměnu jim pak Al Kajda přenechala kontrolu nad celou provincií. A ruští vojenští plánovači si právě „očištění“ Idlíbu zvolili jako jeden z úkolů první etapy náletů, aby posílili propojení Damašku s Latákií na pobřeží. Jinými slovy, zatímco pro Západ, který je podporuje, mohou být Sokoli „umírněnými“, pro Rusko se zničení jejich zbrojního skladiště rovná zničení arzenálu Al Kajdy. Jiní rebelové úzce spolupracující s Al Kajdou mezitím zveřejnili videa, na nichž ukazují nové americké protitankové rakety TOW, které jim v týdnu tajně dodala CIA, podle jiných zdrojů ovšem Saúdská Arábie. V obou případech to ale „maně vytváří dojem, že mezi Ruskem a USA vzplanula ´proxy válka´“, tedy že USA vedou proti Rusku nepřímou válku prostřednictvím „svých rebelů“. Sestřelen byl už první (prý) ruský vrtulník, tedy s ruskou posádkou. Jak dlouho může trvat, než se tato válka, kterou USA a jejich spojenci vedou přes „prostředníky“, může zvrtnout ve skutečný střet jaderných mocností?

Fandíme Al Kajdě!

Ashton Carter ruské vojenské kapacity shazuje, způsob jejich náletů má za „neprofesionální“ a předpovídá, že Rusko čekají „odvetné“ teroristické útoky. Faktem je, že skupina saúdských kleriků vyzvala k džihádu proti Rusku. Nejmenovaný katarský vysoce postavený zdroj k tomu varuje, že podporou Asadova režimu Moskva v „regionu stvořila monstrum“, a připomíná, že na světě je 1,5 miliardy muslimů a všichni z nich na výzvu k džihádu „půjdou do boje“. Nicméně, Saúdská Arábie i Katar jsou americkými klienty, takže pokud se něco opravdu „chystá“, určitě nikoli bez konzultací s Washingtonem a tudíž i ministrem Carterem. (Mimochodem, v neděli do Moskvy přijíždí saúdský ministr obrany princ Muhammad bin Salmán, takže se „míra informovanosti“ může vyrovnat. Princ v každém případě hodlá navázat na průlom v diplomatických vztazích a mluví o shodných zájmech obou zemí ve sféře ropy, zemědělství nebo Palestiny, takže „je na čem stavět vzájemné vztahy“. Významnější ale bude podle všeho okolnost, že princ do ruské metropole přijíždí právě v době, kdy panovníci v Rijádu čelí akutní mocenské a politické krizi…)

Ale zpátky k Ashtonu Carterovi:, vzápětí přidal varování, že „Rusové v nadcházejících dnech začnou pociťovat ztráty“. Jeho snaha slovně odstrašit Rusko od dalších útoků v Sýrii vyvolala v USA posměšky, ale v podstatě přitom nijak zásadně nevybočuje ze záplavy „pozoruhodných“ projevů z uplynulých dní. Třeba americký generál NATO Mark Ferguson varuje, že Rusko „obkličuje NATO ocelovou duhou“, zatímco mluvčí amerického ministerstva zahraničí John Kirby si při výkladu komplikovaného tématu „změn režimu“ spletl Rusko se Sýrií. Z podobného neuchopitelného soudku zdá se být i prohlášení zvláštního amerického vyslance pro Sýrii Michaela Ratneyho, který má americkou politiku v Sýrii za úspěšnou, protože „Rusové by přece Asadovi nemuseli pomáhat, kdybychom ho my neoslabili.“ Barack Obama na to jde z druhé strany a tvrdí, že ruská vojenská intervence v Sýrii je vlastně projevem slabosti: „Musím říci, že pokud si myslíte, že zničení vlastní ekonomiky a nutnost vyslat vojska, aby podpořily svého jediného spojence, jsou znakem lídrovství, tak máme různé chápání, co je to být lídrem.“ Jen tak na okraj: o ruském společenském a ekonomickém krachu se v USA mluví třeba už v roce 2000, stejně jako třeba i o pět let později, a stejně tak o zaostalé vojenské technice či celkové nestabilitě nebo izolaci ve světě, nově se přidává ohrožení civilních aerolinek. Slova pro americké publikum možná dostačující, nicméně u evropské veřejnosti mohou přece jen vyvolávat dlouhé nevěřícné pohledy. To ale automaticky neznamená, že Evropská unie a její politici v příštích dnech přijdou s něčím racionálním. Naopak.

Nicméně je zřejmé, jak shrnuje Justin Raimondo na Antiwar.com, že „americká válka proti terorismu“, která započala útokem Al Kajdy na americké území, „končí tím, že USA vyzbrojují právě ty samé lidi, kteří přes 14 lety v USA zabili tři tisíce lidí. Naším nepřítelem už nejsou džihádisté, kteří zničili Světové obchodní středisko a zaútočili na Pentagon, ale nyní jsou jimi Rusové a sekulární syrská vláda spolu s Íránem a Hizbaláhem. Během válčení „proti teroru“ jsme změnili strany a americká vláda přešla k nepříteli. Sunnitští fundamentalisté, kteří plní řady syrské opozice, spolu s jejich finančníky ze Saúdské Arábie a Perského zálivu jsou nyní našimi spojenci.

Není to smích Usámy bin Ládina, co slyším z těch nejnižších pater pekla?“