Jako historik a politolog, musí pan Zbořil vědět, že německý nacionální socialismus nerozdělil „česky a německy mluvící obyvatele rakouské monarchie“, tj. Císařství rakouského (1804 – 1867), protože v té době ještě vůbec neexistoval. Vznikl teprve v duální monarchii rakousko-uherské (Království a země v Říšské radě zastoupené a Země svaté Štěpánské koruny uherské) v roce 1897 jako ryze český vynález založením České strany národně sociální. To přece pan Zbořil musí vědět! Pak teprve v roce 1903 následoval vznik sudetoněmecké národně socialistické strany, v roce 1918 celorakouské a nakonec německé v roce 1920.

Historická fakta praví, že rozchod německy a česky hovořících v Království českém zahájil v roce 1806 Josef Jungmann svým článkem Rozmlouvání dvoje o českém jazyku otištěném v Hlasateli, kde poprvé v českém prostředí aplikoval koncept posloupnosti Josefa Gottfrieda Herdera „rodina – kmen – národ – národní stát“ a vyzdvihl v souhlasu s Herderem zásadní úlohu jazyka. Podle stejného principu se národnostně definovali i Němci, kteří tehdy vlastní stát neměli, žili v několika desítkách států, takže český a německý nacionalismus jsou bratři – mají stejného otce, německého filozofa J. G. Herdera.

Chvíli trvalo, než Jungmannova, tedy i Herderova představa zapustila kořeny. Bernard Bolzano ve své přednášce o lásce k vlasti v roce 1810 referoval, že německá část českého národa pohrdá česky mluvící částí, což bylo dáno vzdělanostními rozdíly mezi nimi, ale v roce 1816 již charakterizuje jejich vztah jako nevraživost vzájemnou, což je indicie, že se Herderovy ideje mezi českými obrozenci během desetiletí vžily.

O další se postaral historik František Palacký svou dezinterpretací dějin a zamlčováním historických faktů. V rozporu s historickou pravdou ve svém díle sugeroval, že jazykoví Češi mají výhradní právo na země Království českého, že Němci českých zemí jsou jen přistěhovalci, kolonisté. Po vydání prvního dílu svých dějin v němčině v roce 1836 se nic ještě nedělo, protože málo vzdělaní Češi neznali dostatečně německy, ale relativně brzo po vydání prvního dílu v češtině v roce 1848, oproti německému vydání národnostně mnohem více zmanipulovaného, dosáhly Palackého bludy širokých česky hovořících vrstev a ujaly se. Božena Němcová již v roce 1850 psala, že Němci by měli být vyhnáni za hranice, kam patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů. Ve situační zprávě z Prahy z ledna 1851 ministru vnitra Alexanderu von Bach do Vídně se pravilo: „Rok 1848 způsobil, že se z mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných spočívá v tom, že Češi jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, tedy pánům v zemi; rovnoprávnost mezi Čechy a Němci nemůže tedy vůbec existovat, neboť Němci nemají vůbec žádná svoje vlastní práva… Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“

Od poloviny 19. století Češi definovaní jazykově už jen čekali na vhodnou příležitost k jejich vypuzení ze země (a na zmocnění se jejich majetku). Český nacionalismus byl vždy silnější a agresivnější než německý, který až do konce první světové války plnil víceméně jen obrannou úlohu – snažil se zabránit počeštění německy mluvících českou většinou, neusiloval o vystěhování všech Čechů z Království českého jako Češi v případě německy mluvících. V období mezi světovými válkami se českoslovenští Němci snažili o autonomii a o zrovnoprávnění v rámci údajně demokratického československého státu a odstranění své diskriminace. To se jim nezdařilo – nebyli společně s s Poláky, Chorvaty, Maďary, Rusíny, Rumuny pokládáni za státní národy, nýbrž za menšiny pouze trpěné ve státě, kde Češi neměli ani většinu. Většina sudetských Němců do poslední chvíle doufala v nějakou formu autonomie v rámci československého státu, nikoliv v připojení svých sídelních území k Německu. Poslední jim dosvědčil člen exilové vlády Hubert Ripka ve své knize Munich: Before and After vydané v Londýně v roce 1939. Kniha byla neprodejná a tak muži Františka Moravce byli nuceni objíždět britské knihovny a knihu krást.

Zbývá se jen optat, proč profesionální historik Zbořil lže.

Článek Zdeňka Zbořila najdete ZDE