Lze souhlasit s tvrzením pana Weigla, že Edvard Beneš byl „nepochybně jednou z nejvýznamnějších postav naší moderní historie“, otázkou je pouze, zda kladnou nebo zápornou.

Hned další tvrzení je mylné: Masaryk se „vznášel nad první republikou s jejími národnostními a sociálními problémy, skandály a závěrečným zhroucením a do dnešních dnů zůstává neotřesitelným ideálem naší státnosti“. Nevznášel, vládl pomocí rozsáhlé sítě hradních udavačů, na základě jejich informací nechával odstavovat levicovému Hradu nepohodlné osoby, vydírat je dokumenty z ukradeného vídeňského archivu ministerstva vnitra nebo je korumpovat z tajných hradních fondů a z tajných položek rozpočtu ministerstva zahraničí. Masaryk sám intenzivně intrikoval i zasahoval do probíhajících politických zákulisních machinací. Jedinou oblastí, do které coby prezident neměl odvahu zasáhnout, kde se tedy podle pana Weigla „vznášel“ nad problémy, byla národnostní otázka v československém státě. Kdo nevěří, ať si přečte Boj o Hrad od Antonína Klimka a Genezi Československa od Josefa Kalvody.

Pan Weigl nemá pravdu, píše-li, že Beneš „kapituloval před mnichovskou dohodou a ve vládní krizi 1948“. Beneš již 15. 9. 1938 vstřícně nabídl v tzv. pátém plánu odstoupení částí německých sídelních území v ČSR Německu, čímž hrubě porušil Ústavu. Dva týdny před mnichovskou konferencí! Odstoupení území s více než 50 % německého obyvatelstva Německu schválila 21. 9. 1938 československá vláda. Týden před mnichovskou konferencí! Nová vláda Syrového pak sice vyjádřila nesouhlas s dodatečnými Hitlerovými podmínkami z Bad Godesbergu, ale zásadní souhlas s odstoupením území předchozí vlády z 21. 9. neodvolala. Mnichovská dohoda pak jen určila časový a organizační rámec předání území. Začínala preambulí, které se čeští historici vyhýbají jako čert kříži: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie se zřetelem na ujednání (dohodu), které bylo ohledně odstoupení sudetoněmeckého území již v zásadě docíleno, se shodly na následujících podmínkách a způsobech tohoto odstoupení.“ Dodnes zůstává neobjasněno, proč Beneš jako ministr zahraničí, později jako prezident, sázel na konfrontační řešení, když všechny okolní státy, s výjimkou Rumunska, si ČSR záhy po svém vzniku znepřátelila. V únoru 1948 se mohl Beneš postavit s věrnými armádními obrněnými pluky lehce ozbrojeným bolševickým útvarům na odpor a snadno je potlačit. Prezident byl pravděpodobně vydírán stvrzenkou na 10 000 USD podepsanou jeho sekretářem, které mu začátkem října 1938 před jeho odletem do Anglie předal pro Beneše NKVD. Ten, který tehdy obnos předával, Pjotr Zubov, byl v únorových dnech 1948 poslán do Prahy, aby to Benešovi připomněl, protože převzetí peněžní částky, i přes prostředníka, se hodnotí jako vázací akt. Benešovi zřejmě MGB (nástupce NKVD) pohrozilo skandálem.

Pan Weigl se mýlí, tvrdí-li, že komunistická totalita byla v ČSR nastolena legálně. Nebyla. K dvanácti odstoupivším ministrům přibyli na poslední chvíli ministři Tymeš a Majer ze sociální demokracie, kteří nedemitovali, nýbrž byli „zproštěni úřadu“, protože je Gottwald chtěl nahradit svými lidmi. Tím bylo dosaženo nadpoloviční většiny (14 z 26) vlády a Beneš byl podle Ústavy povinen pověřit někoho sestavit vládu podle výsledků posledních voleb nebo vypsat nové volby. Ne tedy, aby Gottwald s jeho svolením doplnil vládu ministry bez ohledu na poslední volby. Viníkem „Vítězného února“ je Beneš sám.

Pan Weigl píše: „Trvalé byly jiné Benešovy činy – prosazení vzniku Československa po první světové válce a jeho obnova radikálními metodami po světové válce druhé. Díky nim můžeme i dnes být samostatným státem, jehož vnitřní stabilita není v ohrožení a který může rozvíjet přátelské vztahy se všemi sousedy.“ Kvůli oněm radikálním metodám československé vlády a Beneše – znárodnění, pozemková reforma, retribuční právo, řízené vyhánění československých Němců od prvního dne míru, tedy žádný divoký (neřízený) odsun – mají Češi dodnes ostudu v západní Evropě, zejména když se za tento zločin na svých spoluobčanech neomluvili. Pár vět v česko-německé deklaraci nestačí. Vynikne to ve srovnání s Němci, kteří se kají při každé vhodné příležitosti ze zločinů svých otců a dědů. Poválečný československý a dnešní český stát jsou vybudovány na dvou lžích: Že většina sudetských Němců si přála připojení k říši – ve skutečnosti chtěla převážná většina z nich nějakou formu autonomie v rámci ČSR (viz Ripka, Hubert: Munich: Before and After, London 1939) – a že Beneš nikdy nepřestal být prezidentem.

Věta: „Dnešní úvahy o ,zemském´ pojetí národnosti či švýcarském modelu soužití, který prý měl být uplatněn, jsou nesmyslné.“ Zemské pojetí zničili vědomě Jungmann a pak Palacký. Jungmann tím, že záměrně nevytvořil ve svém slovníku ekvivalent pro böhmisch na rozdíl od tschechisch, a Palacký, jak uvádí Antonín Klimek, svým prohlášením z roku 1848, že nárok na české země mají jen jazykoví Češi. Soužití národností ve státě se ostatně dá řešit i jiným vhodným způsobem než švýcarským – modelem Rennerovým, tj. rakouské sociální demokracie odzkoušeným v Moravském vyrovnání z roku 1905.

Další tvrzení pana Weigla navozuje čtenářům mylný závěr: „O tom svědčí ostatně i obtíže, které měl s prosazením nulity mnichovské dohody za války Beneš v Británii.“ Pravdou je, že nulity mnichovské dohody, tedy neplatnosti ex tunc od Velké Británie a USA Beneš nikdy nedosáhl.

Věta: „…bez odsunu Němců může český stát dlouhodobě přežít pouze v hranicích a de facto i postavení protektorátu“, je nesmysl. Kdyby to byla pravda, tak by se již všechny vícejazyčné státní útvary rozpadly. A proč se svých Němců nezbavily Francie, Itálie, Belgie, Dánsko, Holandsko, Rumunsko a nakonec i SSSR? Zamyslel se nad tímto faktem někdo z Čechů?

Laskavému čtenáři zbývá jen rozhodnout, zda se jedná o neznalosti nebo o lži bývalého vedoucího kanceláře prezidenta republiky.