Toto upozornění dělám častěji v bláhové naději, že to na antirouškaře zapůsobí. Ale také proto, abych pomohl seniorům, kteří tráví život v bytě, neboť mají strach vyjít ven mezi mladé lidi bez roušek. Mé upozornění se mu zřejmě nelíbilo, a tak se asi 10m vrátil naštvaný ke mně. Upozornil jsem ho na to, že má dodržovat rozestupy, a nemá jít ke mně blíže než na dva metry. Proto jsem na vzdálenost asi metr nasadil svou turistickou hůlku. Ničeho nedbal, hůlku mi vytrhl z ruky zkrátil ji a ohnul. Pak mne uchopil za ruce a praštil se mnou na zem. Neměl jsem ve svých téměř 80 letech (bude to 14. května) žádnou šanci na obranu. Jsem totiž rád, že mohu vůbec chodit. Upadl jsem na bok, loket a dlaň pravé ruky. První myšlenka byla na to, zda nemám zlomený krček stehenní kosti. Útočník mezitím v klidu odcházel. Snad, možná na svou omluvu, ještě řekl, že mu před dvěma dny zemřel otec. A proto může se mnou mlátit o beton? Zvedl jsem se do pokleku na pravou nohu. Vstát jsem ale nemohl. Připadal jsem si jako jeden z těch klečících anglických fotbalistů Arsenalu před zahájením domácího zápasu se Slavií. Zavolal jsem tedy na jednu paní, která stála u vedlejšího vchodu do paneláku. Ta po chvíli zavolala nějakého pána od L, a ten mi pomohl vstát. Bolel mne loket a dlaň. Ale proti zlomenému krčku to byla jen prkotina. Doplížil jsem se tedy “v pohodě” domů.
Jenže co teď? Mám se, jako většina starších lidí v této situaci, stáhnout do ústraní a dělat, že se nic nestalo? Nebo mám zavolat policii na číslo 158, a zeptat se jich, co mám dělat. Navíc mám rozděláno několik sociálních projektů včetně pandemie koronaviru, a potřeboval bych je v klidu dokončit. Nebylo to lehké rozhodování. Jak byste se rozhodli vy? Nakonec rozhodla slova pana Wericha: “Proti věčné lidské hlouposti je potřeba stále bojovat”. Já ve slovech Wericha ještě hloupost doplňuji slovem bezohlednost.