Zazněly hlasy, že akt prezidenta je jen symbolický. Podívejme se, jak v podobné situaci jednal Václav Havel. Prezident vedle profesorů jmenuje i rektory na návrh akademického senátu. Obojí je podrobeno kontrasignaci premiérem. Dne 30. 1. 2002 prezident Václav Havel odmítl (odložil na neurčito) jmenování Petera Mikuleckého rektorem Univerzity Hradec Králové. Do této funkce byl Mikulecký navržen akademickým senátem univerzity 25. 10. 2001. Přesto se toto Havlovo rozhodnutí nesetkalo s žádnou mediální bouří. Zajímavé je, že Akademický senát Univerzity Hradec Králové zvolil novou kandidátku na rektora – manželku předchozího kandidáta - Jaroslavu Mikuleckou, kterou Havel jmenoval.

Též se jinak hodnotí účast prezidenta a jiných orgánů. Někteří kritizovali, že prezident nesdělil své důvody. Ale ani vědecká rada vysoké školy či fakulty nebo příslušná komise neodůvodňují své negativní rozhodnutí, když něčí kandidaturu na docenta či profesora zamítnou. Nechť odůvodňují svá rozhodnutí všechny orgány rozhodující postupně o jmenování či nejmenování profesora – vědecké rady i prezident, anebo právo tajnosti rozhodnutí ponechme prezidentovi i vědeckým radám.

Znám je případ předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích Bohuslava Petra, kdy vědecká rada byla proti udělení docentury, přestože komise složená z odborníků na občanské právo a všichni oponenti jeho práce docenturu doporučili. Možná tak členové rady učinili z odborných důvodů, ale možná z jiných. Odůvodnění žádné. Bohuslav Petr se nebál ukázat na porušování Ústavy čelnými soudními funkcionáři, neboť Ústava zakazuje soudcům jakoukoli funkci ve veřejné správě. Veřejné vysoké školy jsou součástí samosprávy a tedy i veřejné správy. Orgány veřejných vysokých škol, kde se rozhoduje v oblasti veřejné správy, nesmí být obsazeny soudci. To platí i pro vědecké rady. Přesto předsedové Ústavního a Nejvyššího správního soudu i místopředseda Ústavního soudu tento ústavní příkaz porušují.

Pokud v procesu jmenování profesorem prezident republiky neodůvodní negativní rozhodnutí, jedná stejně jako vědecké rady vysokých škol. Vzhledem k právním názorům soudců obnoveného Ústavního soudu, prezident případný soud asi prohraje. Ovšem aspoň se ukáže, že někteří soudci jinak hodnotí dělbu moci, když je jím ve prospěch, ale jinak, když by z ní mohlo plynout omezení členství v orgánech veřejné správy, o které mají zájem (vědecké rady). Ať se ukáže, že správním soudům nevadí nedostatek odůvodnění pro nejmenování profesorem či docentem ze strany vědeckých rad, ale jiné požadavky mají na prezidenta. Prezident republiky však má výhodu, kterou uznal i Nejvyšší správní soud ve sporu prezidenta Václava Klause o nejmenování justičního čekatele soudcem. Nejvyšší správní soud si uvědomil prezidentovo ústavní postavení a vlastní rozsudek vůči němu označil jen za „apel“. Bez prezidentova podpisu se nikdo soudcem, velvyslancem ani profesorem nestane.

Autor je právník