Ministr financí Eduard Janota přišel nedávno s dalším z návrhů, které mají pomoci státní kase vzpamatovat se z daňových experimentů Topolánkovy vlády. Silniční daň, kterou nyní platí podnikatelé z motorových vozidel, se má nově rozšířit na všechny občany.

V této souvislosti jsem si musel vzpomenout na „půvabnou" historku ze staré Rusi, kterou ve svém díle Petr Veliký zaznamenal ruský klasik Alexej Tolstoj (pozor, neplést ze známějším jmenovcem Lvem Nikolajevičem).

Před jedním z mnoha neúspěšných tažení proti krymskému chánovi seděli bojaři s tatíčkem carem v dumě a dumali, kde na toto tažení vzít.

„Zavedeme daň ze soli," řekl car.

„Éto něvazmóžno, tatíčku care," namítli bojaři, „daň ze soli už máme!"

„Tak daň z komína," napadlo jednoho z bojarů, „za komín zaplatí mužik každý rok rubl!"

„To nejde," ozval se další bojar, „tu už máme od loňska!"

„A co daň z laptí?" řekl nejchytřejší bojar.

„Daň z laptí?" podivil se car i ostatní bojaři.

„Nu ano," řekl ten moudrý pán, „každý mužik prošoupe ročně dvoje laptě, a když za každé zaplatí rubl daně, máme na tažení!"

A tak na Rusi zavedli daň z laptí.

Mám takový neblahý dojem, že na ministerstvu financí museli uvažovat nějak podobně. Namísto systémových řešení ekonomické krize a deficitu státního rozpočtu totiž vymysleli jen nový způsob, jak penězi občanů zaplatit chyby finančníků a některých politiků (vzpomeňme třeba na Opencard). A neohlíželi se přitom napravo nalevo. Tento návrh totiž má, kromě toho, že je principielně špatný, hned několik zásadních úskalí.

Tím asi nejpodstatnějším je cosi, o čem na ministerstvu asi v životě neslyšeli, a co se jmenuje retroaktivita práva. Pokud by silniční daň začala platit například od 1.6.2010, nemohla by se z tohoto důvodu vztahovat na vozidla registrovaná před tímto datem. Na to, aby to člověka napadlo, není přitom nutné být doktorem práv. Stačí se pouze podívat do některé země, kde taková daň už funguje.

Například v Nizozemí platí od začátku osmdesátých let daň oficiálně zvaná motorrijtuigbelasting (daň z motorového vozidla), obecněji známá jako wegenbelasting (silniční daň). Ta se přitom nevztahuje na vozidla registrovaná před jejím zavedením. Ostatně, i u nás nemusíte mít ze stejného důvodu ve Felicii airbag a v její historické jmenovkyni ani bezpečnostní pásy. Troufnu si proto tvrdit, že případné zavedení této daně pro všechna vozidla nevyhnutelně skončí u Ústavního soudu.

Druhou námitkou je případný výpočet této daně podle objemu válců vozidla. Tato praxe léta platila v případě povinného ručení. Nyní od ní pojišťovny pomalu ustupují a zohledňují například i výkon vozu či věk a bydliště pojistníka.

Další argument zaznívá v této souvislosti například od majitelů klasických amerických vozů. Ti už léta namítají, že za své velkoobjemové šesti a osmiválce platí maximální povinné ručení, přesto že pořizovací cena jejich vozů byla leckdy menší než v případě městského minivozu. Jakkoliv jsem ze zásady odpůrcem těchto automobilových mastodontů, musím uznat, že na této argumentaci něco je. Zvláště když si uvědomím (a to se opět vracíme k silniční dani), že by se za starou Škodovku platilo ročně tisíc korun a za nové Lamborghini patnáct set.

Spíše než vymýšlením nových a nových daní zatěžujících obyčejné lidi by se měl pan Janota a spol. věnovat tomu, aby navrhli takový systém zdanění, který by byl funkční a sociálně solidární, a hlavně aby zalátali díry v rozpočtu, kterými se peníze vytrácejí neznámo kam.

Mám obavu, aby to s naším rozpočtem nedopadlo ještě hůř než s oním krymským tažením. To totiž díky neschopnosti velitelů skončilo fiaskem a nepřineslo Rusům ani kopějku. Ač se předtím zdanily prostým lidem i laptě...

ZDE ohodnoťte Romana Onderku