Zdá se, že všichni prohráváme hlavně dvě války. Prohráváme válku s růstem úředníků, s bobtnáním institucí, a prohráváme i válku s rozevírajícími se nůžkami mezi bohatými a chudými.

Pohotově se nabízí útěcha: obě tyto války více nebo méně prohrávají všechny společnosti našeho civilizačního okruhu - nejsme v tom sami, nic se s tím nedá dělat. Už mnozí se pokoušeli - a marně. Jsou to prý vady, které se dají odstranit jen s odstraněním  společenských systémů, ve kterých více méně dobrovolně setrváváme. Asi ve smyslu onoho Bohumilem Hrabalem proslaveného písemného upozornění provozoven Osvobozené domácnosti, přišpendleného k saku, na němž nebylo poznat, že prošlo čistírnou: skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky... Je tomu ale skutečně tak?

Zatím je profesor Cyril Northcote Parkinson  se svými zákony o samovolném růstu institucí  snad nejúspěšnějším teoretikem v daném oboru a zastavit či dokonce zvrátit rozevírání se příjmových nůžek nedokázaly údajně ani ty nejsociálnější státy na světě. A když jen před pár dny oznámily všechny noviny že v letošním žebříčku nejbohatších světoobčanů jsou už ne jeden, nýbrž tři dolaroví miliardáři z České republiky, bylo na místě nikoli se radovat jako z olympijského zlata, nýbrž si položit otázku: je to spíše dobrá zpráva o prosperující zemi nebo špatná zpráva o stále víc se polarizující společnosti?

K tématu:

Nejsme jen strana starých lidí z venkova, zní na konferenci KDU

KDU: Místo války a útoků přinášíme konkrétní recept

Mezi dobré zprávy nelze zařadit ani zjištění týdeníku Euro, že - cituji - „Každý z nás má v nějaké zahraniční bance milion! V průměru, včetně nemluvňat. Je nás deset milionů, dohromady je to 100 miliard korun. Jen ve Švýcarsku Češi uložili asi 54 miliard, v Rakousku zhruba 18, v Lucembursku něco přes čtyři miliardy, v jiných zemích, včetně off-shorů, další desítky miliard. A to se jedná jen o fyzické osoby, které z daňových či jiných důvodů ulili svoje peníze do bankovních sejfů v zahraničí! Týdeník EURO to poprvé spočítal na základě informací ministerstva financí."  Konec citátu.

Potíž je, bohužel, v onom průměru, který je na tom podobně jako kdysi slavný Husákův Globál, v němž, jak pamětníci vědí, u nás mělo být podle Gustáva Husáka všechno pro všechny, i když ani toaletní papír někdy nebyl k sehnání na devadesáti devítii procentech území Československa. Těch sto miliard si v cizích bankách ulilo zkrátka možná pár set, nanejvýš pár tisíc z těch deseti miliónů obyvatel České republiky.   

U podobných konstatování  bych mohl skončit. Pokrčit rameny, posmutněle se usmát do chápavého publika a důstojně odkráčet.

Proč se tedy - jak se říká - šprajcovat? Proč by jedna středně velká strana jednoho středně velkého státu  měla najít recepty na oba vleklé, všeobecné  neduhy? Nejsme kapánek namyšlení? Že o těch neduzích vůbec chceme mluvit, místo, abychom se jim bez velkého mluvení tiše vyhnuli a nabízeli jiné, dostupnější zboží.

Myslím si, že zřejmě všichni děláme nějakou zásadní chybu a nevidíme ji. Ta chyba či ty chyby způsobují, že naše evropská civilizace ztrácí tempo, ztrácí trhy, ztrácí vnitřní soudržnost (uvnitř států i mezi státy) a vyklízí prostor jiným civilizačním okruhům.

Právě však, že neprohrávají všichni stejně: prohrávají více nebo méně. Myslím, že pokud jde kupříkladu o bohaté a chudé, takoví Skandinávci prohrávají o dost méně než třeba Američané či Brazilci. Pokud jde o úředníky, prohrávají Britové méně než třeba Francouzi. Ale i kdyby těch rozdílů nebylo, lidé, kteří se i beze vší okázalosti a zapřísahání řídí křesťanskými hodnotami, to mají o cosi těžší s pokušením rezignovat. Nemohou jen tak pokrčit rameny a odkráčet středem. Nemohou se vzdát toho, v co věří. Nemohou ustoupit tak daleko, aby uznali, že kupříkladu Kázání na hoře je prostě nepraktický blábol.

Jak je to tedy s úředníky, kteří nad námi znovu a znovu vítězí, ačkoli by nám měli sloužit, jak je to s bohatstvím, které neumí vznikat jinak než tím známým čertovským způsobem, kdy přibývá pořád na jedné hromadě?

Pokud jde o ty úředníky, těch přibývá také  proto, že úřednickými místy odměňují ve volbách úspěšné politické strany své podporovatele a příznivce. Jistěže také proto, že strany chtějí skrze tyto úředníky cosi ovlivnit v duchu jejich programu. Zejména ten druhý důvod je zcela přirozený, legitimní.

Úředníků přibývá určitě i proto, že přibývat je jejich bytostný sociální zájem. Čím jich bude víc, tím na tom budou lépe.  

Není ale pravda, že se s tím vůbec nedá nic dělat. Dosud jsme se o to totiž vážně nepokusili. Předvolební sliby, že vítězové sníží administrativu o tři pět či kolik procent, se snadno neplní - vždycky za to mohou ti druzí, koaliční partneři.

Je tu ale hotové, standardní a  připravené řešení: zákon o státní službě. Pavel Svoboda o tom bude mluvit. Zákon je už roky platný, zatím ale byla až dosud vždycky znovu odložena jeho účinnost. Politické strany by se proto měly zavázat, že nevstoupí do žádné koalice, která neslíbí, že k určitému pevnému datu tento  stávající zákon uvedou v život. Tento zákon, žádnou jeho změkčenou podobu. A pevné datum znamená ihned, tj. co možná nejdříve, ne až rok 2012. A voliči by slib v tomto duchu měli po všech politických stranách vyžadovat. A nemilosrdně trestat jejich nesplnění.

Měli bychom v tomto smyslu jít příkladem, myslím si alespoň já. Nejen že nepůjdeme do koalice, která by se opírala o KSČM, ale  ani do koalice, která neslíbí ihned naplnit stávající zákon o státní službě.

Pokud pak jde o ty rozevírající se nůžky, budou řešení složitější. Což přece neříká také evangelium, že bude přidáno tomu, kdo už má a že bude ubráno bude těm, kteří nemají nic nebo málo? Takže Cimrmanův námět na pohádku o tom, jak chuďas ještě více zchudl, vskutku není jen pouhá absurdita?

Ale nelze rezignovat, jestli nechceme v zemi posilovat nálady, podobající se těm, které šířily nenávistné ideologie třídního boje. Enormně vysoké platy a bonusy v soukromých firmách neovlivníme, a ani to nechceme ovlivňovat. Jenže co když ty firmy jsou tak velké a tak zásadní, že jim v případě jejich ohrožení stát pomůže z veřejné kasy, jako tomu bylo  se státní (americkou) podporou největších soukromých bank, když se dostaly do potíží, které hrozily poškodit všechny? Něco jiného ale v každém případě jsou státní nebo polostátní firmy. Ani v nich nejde  jen o platy, ale také o benefity a o zlaté padáky, o odstupné. A veřejnost popuzují právě neustále rostoucí odměny ve státních či polostátních firmách. Ty jsou sice plně v rukou orgánů státu, avšak obávám se, že se mnohé z nich našemu státu už zcela vymkly. Ve skutečnosti jde o ruce politických stran, které si to z různých důvodů nechtějí s bohatými firmami rozházet.

Příkladem musejí jít zákonodárci. Pevně doufám, že si před voliči nepomohly ty strany, které byly ochotny řádně zdanit benefity všem jiným, jen ne svým poslancům a senátorům. Jsem rád, že KDU-ČSL mezi nimi nebyla.

Ale to není všechno. Politické strany musejí omezit prostředky, které vynakládají na volební kampaně. Všechny dosavadní pokusy - jeden z nich svého času inicioval Josef Lux - regulovat a korigovat vynakládání prostředků na volby byly tak či onak neúspěšné. Zcela neúspěšné, anebo z vetší části neúspěšné. To  ale neznamená, že to vůbec nejde. Musíme se o to pokusit znovu.  Tak, abychom ani nemohli použít prostředky, pokud by se od těch stále více bohatnoucích nabízely. Myslím, že kupříkladu Francie by nám mohla jít příkladem.  KDU-ČSL si v letošních volbách tuto askezi zkouší na vlastní kůži. Jde ale o to, aby nebyla nedobrovolná, aby náklady byly regulovány společně dohodnutými omezeními. Jinak budeme i napříště chtě nechtě přát a dokonce i přihrávat těm nejbohatším, aby byli ještě bohatší. A aby pak z  jejich bohatého stolu zůstalo něco i pro nás, pro politické strany.

Rozevírající se nůžky mezi bohatstvím a chudobou a škodolibě se pochechtávající profesor Parkinson, to jsou tedy dva problémy, které mohutně ovlivňují nejen voličské preference, ale už i samotnou volební účast.

A co že mají společného? V obou případech jsou jejich řešení závislá na vůli politických stran jít v určitých věcech samy proti sobě. V  zájmu obecném jít proti svým zájmům bezprostředním. V zájmu dlouhodobém jít v jistém smyslu proti zájmům krátkodobým. Proti zájmům svých lidí, které posílají na úřady do funkcí. Proti zájmům na bohatých a proto štědrých sponzorech.

Žádné straně se do toho nechce samotné. Vždycky je slyšet: kdyby do toho šly všechny strany společně, šli bychom my taky. Zavažme se, že o tom budeme vyjednávat, budeme-li mít šanci podílet se na nějaké povolební koalici.  To je - vedle nevýhod - základní výhoda systému poměrného zastoupení. Ten nutí k vytváření koalic. Politické strany, které koalice vytvářejí, však nic nenutí vstupovat do nich, když do koaličních smluv předem neprosadí např. regulaci a kontrolu financování volebních kampaní. I menší strany mají v určitých situacích velkou sílu. Nemyslím tu vyděračskou, zneužívanou, když už v koalicích jsou. Myslím tu, kterou mohou uplatnit před branami koalic: vstoupíme, ale jen za určitých podmínek. Tehdy lze i s menší silou změnit mnoho.

Uznávám, že to vyžaduje odvahu. Přeji si, aby moje politická strana takovou odvahu měla. Vyšlápnout si nejen na soupeře, ale i sama proti sobě. Proti tomu, co se až dosud jevilo jako ta košile, která je prý  vždycky bližší než kabát.

Pořád ještě věřím, že naši občané, voliči, by to ocenili. Nejen že by to prospělo společenské atmosféře v naší zemi, ale prospělo by to i nám, naší straně, která chce a musí zůstat křesťanská, - demokratická a lidová.

Na konferenci dále zaznělo:

Hybášková (EDS): Evropská demokracie jako cesta z krize

Juránek (KDU-ČSL): Vliv krajů na řešení krize