Místo někdejšího komunistického Dne osvobození Sovětskou armádou se nyní má i správnými českými Evropany, obzvláště po zajisté nezapomenutelném, přijímání posvátné Lisabonské smlouvy, slavit 9. květen jako Den Evropy neboli Schumanův den. Den Evropy má jako ústřední svátek evropanské říše připomínat událost, k níž došlo 9. května 1950.

Proč ono datum, a kým vlastně byl onen nejslavnější Evropan a přednostně oslavovaný otec zakladatel nynější EU Robert Schuman ?

Robert Schuman byl významný, veřejně známý mnichovan předválečné Francie, protidemokraticky zaměřený kolaborantský poslanec a člen první kolaborantské Pétainovy francouzské vlády. V r. 1950 ale již byl tentýž Robert Schuman opět členem francouzské vlády, tentokrát jako ministr zahraničí, a v r. 1958 se stal prvním předsedou Evropského parlamentu. Během této slavné události byl dokonce okázale nazván „otcem Evropy". Stalo se tak proto, že 9. května 1950 pod svým jménem zveřejnil evropskými federalisty takřka nábožensky uctívané prohlášení, označované jako „Schumanova deklarace", jež vysvětluje důvody chystaného vzniku Společenství uhlí a oceli. Ustavení této organizace se právem pokládá za rozhodující institucionální základ pohybu evropské integrace směrem k nynější „předústavní" Evropské unii.

Schuman v úvodu prohlášení říká svatou pravdu, a to že mír nelze zaručit bez „tvůrčího úsilí úměrného nebezpečím, jež jej ohrožují." O jaké tvůrčí úsilí má ale konkrétně jít ? Evropa prý má být „organizovaná a živoucí", jak zní ministrův neméně duchaplný postřeh. Klíčovým krokem k tomuto vznešenému cíli má být odstranění „staletého protikladu Francie a Německa" („l'opposition séculaire de la France et de l'Allemagne soit éliminée"). Schumanův cíl tehdy ale již byl a dodnes je nesporným faktem díky americké vojenské přítomnosti v západní Evropě. Z toho je zřejmé, že Schumanovi jako otci zakladateli budoucí EU o americkou přítomnost v Evropě vůbec nešlo.

Schumanovým cílem totiž od počátku byla nadstátně dirigistická, nedemokraticky „federalistická" Evropa. Francouzská vláda neboli Schuman proto navrhuje okamžitou akci na rozhodujícím místě, jímž je podle jeho názoru francouzský a německý uhelný a ocelářský průmysl, který by měl být podle jeho rozhodnutí přímo podřízen nadstátnímu Vysokému úřadu. Z něj později v r. 1957 vznikla nevolená superstátní Evropská komise tehdy založeného Evropského hospodářského společenství. Touto cestou měl být podle Schumana a předsedy poválečné francouzské plánovací komise (Commissariat du Plan) Jeana Monneta založen ekonomický vývoj chápaný jako „první etapa evropské federace." Dosavadní materiální zdroj válečného průmyslu se tak měl dostat pod trvalý nadstátní úřednický dohled Vysokého úřadu coby jakési superplánovací komise v rámci institucionální struktury Společenství uhlí a oceli (Vysoký úřad-později Evropská komise, Rada ministrů hlasující až na výjimky kvalifikovanou většinou, Soudní dvůr-později Evropský soudní dvůr a Shromáždění-později Evropský parlament) otevřené dalším evropským zemím. Schuman v této souvislosti zavádí svérázný katolicko-socialistický výraz „solidarita výroby."

Takto přejmenovaný byrokratický dirigismus má fakticky znemožnit další válku mezi Německem a Francií. Schumanův výraz „federace" však říká, že jeho autor zdaleka nemyslí jen na dirigistické znemožnění příští francouzsko-německé války. Má hlavně na mysli odtud jakoby z novozákonního „kvásku" („ferment") se šířící nedemokratickou nadvládu nad celou Evropou prostřednictvím byrokraticky řízené „ekonomické unifikace" coby „prvotního konkrétního základu budoucí Evropské federace," jež je prý nezbytná pro zachování míru. Vysoký úřad má řídit urychlenou modernizaci a zlepšování kvality výroby, zásobování uhlím a ocelí, společný export a v neposlední socialistické řadě „životní podmínky pracovní síly."

Pro svobodu a demokracii Evropy neblaze osudovou skutečností se v dalším pohybu evropské integrace ukázalo Schumanem požadované, údajně jen pouze dočasné ekonomicko-správní opatření. Rozdílné podmínky výroby v jednotlivých členských zemích Společenství uhlí a oceli (Francie, Německo, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko a Itálie) je třeba prý jen dočasně zvládnout centrálním výrobním a investičním plánem a zároveň mechanismem jak kompenzací za sjednocení cen, tak restrukturačních fondů majících usnadnit racionalizaci výroby, atp. Tak má prý být postupně dosaženo stavu, jenž bude „spontánně zajišťovat racionálnější distribuci produkce na nejvyšší úrovni produktivity" v podobě spojení trhů a rozšiřování výroby. Jediným oprávněným správcem této naddemokraticky míněné, de facto marxisticky centralistické, výrazně protiliberální vize fanatického politického katolíka Schumana se měl stát uvedený, pro nedemokratickou evropskou integraci klíčový, superstátně koncipovaný Vysoký úřad, tedy budoucí Evropská komise. Rozhodnutí tohoto vládami jmenovaného, nikoli občany voleného orgánu mají být v členských, jinak demokratických státech vykonávána přímo. Schumanův dirigistický princip se stal rozhodujícím politickým, ve skutečnosti antipolitickým základem dlouhodobě nedemokratického vývoje evropské integrace do dnešních dnů. Den Evropy je tedy oslavou vzniku systému nedemokratického evropanského dirigismu, jenž od prvního května 2004 ustavil svou vládu i nad Českou republikou, aniž by naši občané byli s touto klíčovou skutečností vládou s předstihem seznámeni před referendem o vstupu ČR do EU.

Tomuto skutečnému významu Schumanova Dne Evropy se nelze divit. Robert Schuman totiž představuje, jak výstižně uvádí britský politický filosof John Laughland, „nejpozoruhodnější spojnici mezi vichistickou Francií a Evropským společenstvím." Pocházel z Lucemburku, kde se narodil ve francouzsko-lucemburské rodině. Jeho lotrinský, tedy francouzský otec v r. 1870 bojoval proti Prusům a do následně Pruskem okupovaného Lotrinska se odmítl vrátit. Jeho syn však takové zábrany vůbec neměl. Po studiích se usadil v tehdy říšskoněmeckých lotrinských Metách, a tak se stal německým občanem. Jeho studijním oborem a celoživotním základem jeho politického vzdělání bylo v kontextu demokratické civilizace velmi problematické německé právo, jež vystudoval na německých univerzitách. Již jako člen právnické komory v Metách se jeden čas po smrti své matky chtěl stát knězem. Během první světové války působil v německé říšské armádě a po válce, kdy Alsasko a Lotrinsko opět připadly Francii, byl Schuman zvolen do Francouzského národního shromáždění, kde byl činný více než čtyřicet let.

Lze říci, že Schuman se cítil být v první řadě Lotriňanem, a to bez ohledu na skutečnost, zda Lotrinsko ovládalo nedemokratické Německo, nebo demokratická Francie. Přesvědčeným demokratem tedy otec zakladatel evropské integrace, chápané jako postupně zaváděná superstátní federace, v žádném případě nebyl. To zřetelně dokládá jeho politická dráha.

Robert Schuman se v r. 1938 stal význačnou neblahou postavou, tedy v době Hitlerem vynuceného velmocenského mnichovskhého diktátu, jenž zničil státní útvar Československé republiky jako jediný, a to strategicky významný prostor demokratické civilizace ve střední Evropě. John Laughland Schumanovo nápadně zatvrzelé mnichovanství a následnou odpudivou kolaboraci s Německem popisuje takto:

„V článku v listu Le Lorrain z 11. září roku 1938 podpořil ústupky Německu. Tvrdil, že Německo nepodnikne nevyprovokovaný útok na Francii, a že proto bude lépe, když se mu neposkytne záminka. K tomuto tématu se vrátil 25. září 1938 v německy vycházejících novinách Elsässer. Na základě právnické analýzy československo-francouzské dohody z r. 1925 se pokusil minimalizovat francouzské závazky k Československu. Napsal tehdy, že Francie za žádných okolností nepodnikne žádné kroky, jež by mohly destabilizovat „mír".

Ještě dále zašel 27. září na setkání skupiny alsaských poslanců, kteří vyzvali papeže Pia XI., aby přesvědčil diktátora Mussoliniho k přímluvě u Hitlera za věc míru. Schuman pak vedl delegaci poslanců z Alsaska a Lotrinska, kteří šli 28. září za francouzským premiérem Édouardem Daladierem, aby zdůraznili hlubokou touhu svých voličů po míru. Snad dokonce pohrozil i tím, že budou hlasovat proti nezbytným válečným půjčkám; tuto možnost alespoň nadhazuje Schumanův životopisec. K tomuto setkání došlo den před Daladierovým odjezdem do Mnichova. Devětadvacátého září dala sněmovna Daladierovi mandát, „aby čestně a důstojně zachránil mír". Stojí za zdůraznění, že mnichované představovali v Schumanově straně menšinu, ale jeho postoj měl zjevně zásadní vliv. Zatímco Alsasané byli převážně proněmečtí a mnichovanští (alsaská strana organizovala shromáždění na podporu Mnichova a vyzývala k francouzsko-německému sblížení), v Schumanově Lotrinsku vládlo jiné cítění. Tisk tam útočil na Schumanovu podporu Mnichovské dohody, kterou hodnotil jako porážku.

Nedlouho před začátkem vichistického období (tj. otevřené francouzské vládní kolaborace s Němci - MB), 21. března 1940, vystřídal Daladiera Paul Reynaud a Schuman se stal poprvé členem vlády. Byl jmenován náměstkem státního tajemníka pro záležitosti uprchlíků v kabinetu, jejž druhý den Reynaud představil parlamentu. Když byl Reynaud 16. června roku 1940 vystřídán Phillipem Pétainem (po německé okupaci Paříže 14. června 1940 - MB), Schuman na svém vládním místě zůstal. Jinými slovy: jeden z otců zakladatelů Evropského společenství byl členem první vlády vedené maršálem Pétainem.

Příměří bylo podepsáno 25. června. Schuman se - stále jako člen vlády - odebral do Vichy. Desátého července roku 1940 se stal jedním z 569 poslanců, kteří hlasovali pro zánik francouzské třetí republiky, fakticky republiky jako takové. Když ale francouzské Národní shromáždění odhlasovalo řadu ústavních zákonů, jimiž se předávaly ústavní pravomoci maršálu Pétainovi, znamenalo to nejen konec republiky, ale i francouzské demokracie. Následujícího dne Pétain vyhlásil „Francouzský stát", který nahradil republiku. Od té doby se veškerá autorita státu soustředila v jeho osobě. Právě toto delegování státní suverenity sborem, jenž ji pouze opatroval a který ji nevlastnil, bylo podle de Gaulla důvodem, proč byla vláda ve Vichy nulitní, neplatná a nelegitimní. Velký historik Francie Eugen Weber to přesně označil za „kolektivní znásilnění republiky, ústavy, parlamentu, demokracie a svobody"...Schuman po odhlasování „plných ústavních mocí" opustil Pétainovu vládu a na konci srpna odešel do Met, kde se mu 17. září 1940 dostalo té výsady, že se stal prvním francouzským politikem uvězněným Němci. Ve vězení zůstal v Metách, kde si až do 12. dubna 1942 četl Mommsenovy (německý, pangermánsky zaměřený historik - MB) Dějiny papežů. Poté byl ve vazbě v Porýní-Falcku, ale podařilo se mu uprchnout a dostat se do Lyonu. Po útěku byl rozhodnut dosáhnout přímé soukromé audience u maršála Pétaina, neboť byl přesvědčen, že Německo válku prohraje, a chtěl mu to sdělit. Při obědě se maršálovi se svým názorem svěřil a také jej informoval o stavu mužů z Alsaska a Lotrinska, kteří byli násilím donuceni vstoupit do německé armády. Pétain ale nedal najevo žádný zájem.

Když byla v listopadu 1942 obsazena jižní zóna Francie (tzv. „Francouzský stát" ovládaný kolaborantskou Pétainovou vládou ve Vichy - MB), musel se Schuman schovávat. Po dva roky chodil od jednoho kláštera ke druhému a četl Shakespeara či Tomáše Akvinského. Po osvobození, v srpnu 1944, jej maršál de Lattre jmenoval poradcem v otázkách Alsaska-Lotrinska. Schuman v tomto postavení zůstal pouhé tři týdny. Poté ministr války André Diethelm nařídil de Lattrovi, aby se „zbavil tohoto produktu Vichy". Po návratu do Met mu osvobozenecké orgány dávaly najevo opovržení jakožto bývalému Pétainovu ministru a poslanci, jenž mu v roce 1940 hlasoval pro „plné ústavní moci".

Schuman tak byl po několik měsíců prohlášen za nezpůsobilého pro veřejný úřad. Byl na něj vydán zatykač, ale v únoru 1945 se již propracoval do Výboru osvobození. Nakonec byla žaloba proti Schumanovi zásahem de Gaulla odvolána. Jako důvod se uvádělo, že 17. července 1940 odešel z Pétainovy vlády a že prý od té doby podporoval hnutí odporu, přestože se jeho veškerá odbojová činnost asi omezovala jen na poslech BBC. Tak se Schuman stal opět volitelným a v říjnu 1945 byl zvolen do nového ústavodárného shromáždění."

Má-li se i v České republice začít slavit 9. květen jako Schumanův Den Evropy, zažíváme tím v našem státě s jeho dramatickou historií souvislého a houževnatého zápasu o svobodu a demokracii jako rozhodující státní, evropský a všelidský princip dost provokativní frašku. Schumanovo nehorázné mnichovanství, pohrdání demokracií a kolaborace s pronacistickým Pétainovým režimem zřetelně a poučně souvisejí s jeho cílevědomým poválečným prosazováním dirigistické nadstátní evropské federace, jak ji vyjádřil v jím podepsaném prohlášení z 9. května 1950. Je příznačné a nesmírně výmluvné, že slova „demokracie" a „svoboda" se v jeho textu nevyskytují. Nepochybně proto, že v Schumanově oslavované federalistické vizi Evropy nemají místo.

Miloslav Bednář je členem Strany svobodbých občanů a lídrem plzeňské kandidátky.

Dále čtěte:
Prezident se poklonil u hrobu neznámého vojína