Motto: „Vstaň a předejdi toho, kdo tě přišel zabít" řekl kdysi izraelský ministr Roni Milo.

Denodenní realita, které je Izrael od roku 1948 vystavován, je dokladem toho, že nejde o paranoidní reakci na virtuální nebezpečí.

V Izraeli jsem byl už 2x , dokonce jsem se dostal na palestinské území a udělal jsem si docela jasnou představu danou ovšem délkou pobytu, kdo je kdo. Proto jsem naprosto konsternován reakcí světové veřejnosti nad posledním pokusem islámských fanatiků a opodstatněnou reakcí Izraelců. O průběhu akce samé bylo již popsáno dost, nebudu se proto opakovat. Chci se zamyslet nad situací v regionu obecněji, protože informační tlak, vyvíjený na průměrného Evropana, spolu se státní politikou integrace muslimských menšin, stále více nekoresponduje s životní praxí, tak jak se s ní Evropané setkávají v reálném životě. Vzrůstající pocit ohrožení a nebezpečí převládá a vyvolává otázku - kde je pravda? A zároveň vyvolává i hlad po informacích, které nepodléhají státní dezinterpretaci, cenzuře a potlačování svobody projevu.

Základní premisou podle mne je,  že buď se islám poevropští, nebo Evropa poislámští.
Obavy levicové Evropy před silovým řešením konfliktů pramení z hrůz prožitých světových válek. A kupodivu. Židé, kteří nesli nejvíc břemena těchto hrůz znovu absolvují chování, které vede k nedůvěře k Izraeli, a u některých i k touze po jeho zničení. A to pro jeho schopnost možné inspirace sebeobrany Evropy. Připočteme-li výsledky dohod s islámem o osudech Evropy, tak pochopíme animozitu evropských politických elit k Izraeli a jeho strategii obrany.
Je si Evropa vědoma faktu, že doba, po kterou se podaří udržet Izrael při životě v moři arabského živlu, je dobou existence evropské civilizace? Boj o Evropu vstoupí do své poslední vrcholové etapy poté, co Evropa umožní svojí protiizraelskou, proarabskou politikou zeslabení Izraele a porušení jeho územní celistvosti vedoucí k jeho existenčním problémům.

Nechci dožít až svět obětuje Izrael, protože to bude znamenat konec evropské civilizace. Uvědomují si ti Izrael odsuzující křiklouni a pomatení aktivisté, že Izrael byl, je a musí být enklávou západní civilizace, svobody a demokracie? Uvědomují si, že obklopen nepřátelským islámem je vystaven od prvního dne vyhlášení své samostatnosti Izraele snaze po svém zničení?

Izrael není faktorem destabilizace tohoto regionu, jak levice v současnosti vykřikuje, ale naopak zárukou budoucí transformace této oblasti a zároveň pojistkou pro existenci evropské, potažmo západní civilizace.

A co chudáci Palestinci, slyším.

Samostatný stát Izrael byl vyhlášen 14.května 1948.Vzápětí l byl přepaden mnohonásobnou arabskou většinou, vedenou zběsilou náboženskou nenávistí. O vyhnání si tutíž Palestinci řekli sami. A protože okolní státy je neakceptovaly, nepřijaly, musí v táborech zůstat. A jejich hlavní životní snahou je teze "Izrael zaženeme do moře". Jejich oficiální filozofií je genocida Izraele. Stačí pročítat zprávy, kde se který náboženský pomatenec odpálil, nebo odkud zase vypálili raketu či dvě. Vraždí mírumilovné obyvatelstvo. Proto se  Izraelci  proti nim brání zdí, drátěnými zátarasy  blokádou zabraňující pašování zbraní či jejich komponent.

Já v Izraeli byl, byl jsem i v palestinském Betlémě. Viděl jsem na vlastní oči pracovitost Izraelců s níž dokáží poušti vyrvat život v zelených kibucech ale viděl jsem  lenost Palestinců. Pořád jsem si říkal, kde berou ti házející výrostci ty kameny. Už to vím. Ty se tam prostě povalují po špinavých ulicích.

Všechny komentáře našich ať už "veřejnoprávních" nebo soukromých medií ronící krokodýlí slzy nad osudem "ubohých" Palestinců jsou falešné. Po osobním prožitku z tohoto území je moje přízeň na straně Izraelců. Příběh moderního Izraele je příběhem touhy lidí po svobodě, touhy po návratu na posvátná místa předků, touhy žít bez pronásledování a diskriminace.
 Žádný plán přinesený zvenčí nemůže uspět, pokud na obou stranách nebude vůle ke kompromisu a smíření.

Bída v Gaze není vinou Izraelců. Kdyby Arabové přijali  plán rozdělení dle Spojených národů, měli by Palestinci svůj vlastní stát už šedesát let a mohli by si užívat prosperity a ekonomického úspechu jako v Izraeli. Jenže oni se soustředili výlučně na zničení Izraele a zabíjení nenáviděných Židů a tak dnes Palestinci v Gaze žijí v bídě, kompletně závislí na tom, co dostanou od Izraele a nebo zbytku světa.

Levicoví komentátoři často tvrdí, že důvodem pro bídu Palestinců v Gaze je, že je tak hustě osídlena. Ovšem Singapore a nebo Hong Kong jsou osídleny daleko hustěji a nic takového se tam neděje! Kdyby se Palestinci místo fanatického zaměření na odpalování raket do Izraele soustředili na mír a budování fungující společnosti, byla by Gaza na cestě, aby se stala druhym Singaporem.

Ať se jde vycpat politicko-korektní mašinérie světových zpravodajských stanic. Co by měl Izrael asi tak dělat? Nechat se bombardovat a se stoickým klidem předstírat, že se nic neděje? Která z oněch velmocí, které Izrael kritizují, by dovolila cizí teroristické organizaci beztrestně ostřelovat svá města? Nechala by se Francie bombardovat Lucemburskem, aniž by reagovala? Nechalo by se Rusko napadat čečenskými teroristy?

Považuji za obdivuhodné to, co lid Izraele udělal s kusem nehostinné pouště za posledních šedesát let.

Naopak odporné mi je, že Gaza jedním velkým výcvikovým táborem pro teroristy. Školy a mešity jsou pojmenovávány po teroristech, kteří se vyhodili do povětří v davu izraelských dětí; v těchto školách a mešitách jsou palestinské děti učeny, jak vyrobit bombu a jak zabít sebe a co nejvíc Židů. Po vyučování jsou tyto děti používány jako lidské štíty pro muniční sklady a odpalovací rampy pro rakety, přičemž jejich matky to vše schvalují a podporují. Všechny peníze, namísto toho, aby byly využity ke zlepšení sociální situace obyvatel, jsou Hamasem zneužívány k rozšiřování teroristické infrastruktury a k teroristickým útokům samotným. Do nich je přímo či nepřímo zapojena většina obyvatel Gazy; podporuje je téměř každý její obyvatel.

A proto poslední čin Izraele neodsuzuji. A připomínám slova svého oblíbeného W.Churchilla a připomenout si jeho slova z roku 1942: "Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující převaze nepřítele."

Dále čtěte:
Fischer: Z Prahy do Jeruzaléma je to, co by kamenem dohodil