Bylo to podlé, nezakládalo se to na faktech, ale bylo to účinné. Fakta jsou taková, že Česká republika je šestá nejméně zadlužená země EU. Pouze pět zemí je na tom lépe než Česká republika a 21 zemí je na tom hůře než ČR. Ani celková výše veřejného dluhu v rozsahu 35% HDP patří ve světě lepšímu standardu. ČSSD byla navíc obviňována, že tento dluh zavinila.

Ve skutečnosti za půlku dluhu může potřeba sanace bankovního sektoru kolem roku 2000, tedy účet za bankovní socialismus a privatizaci v režii ODS. Nemalou měrou k deficitu přispěli také pánové Kalousek a Topolánek za tři roky jejich vlády. Jediné co oprávněně vyvolávalo a vyvolává obavy je dramatických nárůst zadlužení mezi rokem 2008 a 2009 a deficit veřejných financí ve výši 200 mld. Kč. I tady je však přímá zodpovědnost pánů Kalouska a Topolánka. Svými reformami snížili příjmy státu o 90 mld. Kč ročně. Kdyby toto neprovedli, byl by deficit veřejných financí v roce 2010 pouze kolem 110 mld. Kč a nižší než 3% HDP.

Přesto všechno kampaň, že ČSSD vede ČR ke státnímu bankrotu byla úspěšná. Proč tomu tak bylo? Prvním důvodem je, že česká pravice se svezla na světové vlně dehonestace Řecka. Ne, že by Řecko nemělo řadu problémů, ne že by nefalšovalo statistiky, ne že by řecká pravicová vláda nepřijala 100 000 nových zaměstnanců veřejného sektoru za 8 let své vlády, která skončila v roce 2009. Potíž je v tom, že podobně vysoké deficity jako Řecko, má také Irsko, Velká Británie, Španělsko a Itálie. Na Řecko však byl zaměřen útok spekulantů, na Řecko byly nasvíceny reflektory světových médii. Hlavní důvod? Vystrašit občany velkých zemí EU, kteří také budou muset utahovat opasky, kterým se také bude demontovat sociální stát. Problém se totiž vyhrotil tím, že krize, která v Evropě začala v roce 2008 vedla k tomu, že vlády musely napumpovat stovky miliard Eur, liber či dolarů do bankrotujících bank. Jejich manažeři pak ještě měli problém snížit si platy, i když žijí za peníze daňových poplatníků. Potřeba financovat banky vedla ke zhoršení fiskální disciplíny, k růstu veřejného dluhu ve většině zemí EU. Nu a je těžké přijít před voliče a říci: museli jsme nasypat peníze do bank a proto nemáme platy učitelů a sociální dávky. S takovou zprávou by žádný politik volby nevyhrál. Je tedy třeba odvést pozornost, posvítit na zemi, kde je problém vyhrocený a sdělit, buď rádi, že v naší zemi je situace daleko lepší a jistě se trochu uskromníte, abychom nedopadli jako Řecko.

Česká pravice tento „evropský" přístup přijala a nutný říci, že u nás dopadl na úrodnou půdu. Český občan ve své velké většině je spořivý, nežije na dluh a očekává, že podobně zodpovědně se bude chovat o jeho stát.

ČSSD si nechala vnutit nálepku strany, která netouží po ničem jiném než rozhazovat peníze daňových poplatníků. Je to velká škoda, protože falešné schéma šetrná pravice a rozhazovačné levice vyhrálo pravici volby. Je to velká škoda také proto, že se tím zablokovala diskuse o skutečném problému. Faktem totiž je, že jakákoliv vláda by musela šetřit a to včetně té vedené ČSSD, pokud by na její sestavení měla koaliční potenciál. Ta zásadní otázka totiž je, jak bude břemeno úspor rozděleno v rámci české společnosti. Kolik která skupina bude platit vyššími daněmi, případně nižšími příjmy ze státního rozpočtu. To není jednoduchá otázka. Každé opatření má velmi nerovnoměrný efekt na různé skupiny společnosti. Vezměme například sjednocení sazeb DPH na úrovni 20%. Takové opatření by dopadlo velmi tvrdě na rodiny s dětmi, důchodce a vůbec všechny nízkopříjmové skupiny v jejichž spotřebním koši dosud převažují položky se sazbou 10%. Významně méně dopadne takové opatření na dobře placené profesionály, kteří již mají ve svém spotřebním koši většinu položek se sazbou 20%. Nu a vůbec nejméně dopadne na podnikatele, kteří platí DPH a kteří umí část osobní spotřeby schovat v průběžné spotřebě své firmy a mají tudíž řadu produktů k dispozici levně - bez DPH.

Pokud by šetřila ČSSD, byla by velmi opatrná v rozdělování břemena úspor mezi jednotlivé skupiny společnosti. Současná vláda bohužel dělá pravý opak. Větší část břemene úspor se snaží přehodit na ty nejslabší, na ty co se nejméně mohou bránit. Dokonalý byl z tohoto hlediska návrh ministra financí Miroslav Kalouska: navrhl aby každý bez ohledu na příjem platil na povodně 100 Kč a měsíčně a také každé dítě by přispělo 20 Kč měsíčně. To druhé mu neprošlo ani u koaličních partnerů. To druhé prosadil alespoň na rok, to ovšem v našich současných podmínkách nejméně do dalších voleb.

Nutno také říci, že neúspěch ČSSD při přesvědčování voličů o rozpočtové věrohodnosti byl dán nepřesvědčivou presentací záměrů. ČSSD presentovala v únoru 2010 čtyři artikuly rozpočtové stability:

1. Dodržení schváleného schodku státního rozpočtu na rok 2010 ve výši 163 miliard;
2. Pokud bude navrhován nový výdaj státního rozpočtu, bude vždy doprovázen přesným stanovením toho, jak bude zajištěno jeho finanční krytí cestou buď navýšením rozpočtových příjmů nebo snížením rozpočtových výdajů;
3. Dodržení výše podílu schodku státního rozpočtu k HDP v letech 2010 - 2012 dle konvergenčního programu schváleného Fischerovou vládou;
4. Dodržení výši podílu schodku státního rozpočtu k HDP v roce 2013 pod 3% HDP.

Tyto čtyři principy jsou velmi zodpovědné, věcné a Nečasova vláda, pokud se jí bude dařit nedosáhne ničeho jiného. Bohužel voliči sociální demokracii a jejím představitelům nevěřili, že to myslí vážně. Navíc rozhodně věci neprospělo stále zásobování parlamentu dalšími a dalším návrhy na rozpočtové výdaje. Dílčí návrhy, často podávané v dobré víře, byli ve svém souhrnu kontraproduktivní.

Do budoucna bude nutné, aby ČSSD získala ztracenou věrohodnost i v této oblasti a prosadila debatu o skutečném problému: kdo a jak moc bude šetřit, jak bude břemeno úspor rozděleno mezi jednotlivé vrstvy české společnosti.

Dále čtěte:
Paroubek (ČSSD): Euro dokázalo zachránit řeckou ekonomiku