Vážený pane předsedo, dámy a pánové, milí přátelé,

na úvod si vás dovolím požádat, abyste po návratu domů vyřídili srdečné poděkování nás všech členům a sympatizantům za úsilí, které věnovali volební kampani. Bez jejich práce a nasazení by konečný výsledek nemohl být takový.

Volební výsledky nám přisoudily opoziční úlohu. Teď je na nás, abychom ji zvládli profesionálně a důstojně a dokázali našim voličům, že jejich hlasy nepřišly nazmar. Stojí před námi výzva rehabilitovat pojem opozice. Pojem, který byl v minulých letech zprofanován opoziční smlouvou na straně jedné a destruktivní negací každého vládního návrhu na straně druhé. Úkolem demokratické opozice je ve skutečnosti jak kvalifikovaná kritika a věrohodné alternativy, tak schopnost podílet se s vládou na společném díle, je-li to dílo nezbytné a dobré. Máme před sebou výzvu rehabilitovat nejen pojem „opozice“, ale také pojmy „politik“ a „politická strana“. Pohlédneme-li na historické etapy zemí, kde se demokratické režimy měnily v režimy autokratické a v diktatury, vždy byly tyto časy charakteristické silně znějícími názory na přežitý systém politických stran a poukazováním na jejich zkorumpovanost. Jaká to podoba s minulými lety u nás, kdy profesionální šiřitelé blbé nálady přesvědčovali všechny, že se mají špatně, že za to mohou výlučně politické strany a všechny politiky takřka bez výjimky označovali zkorumpované.

Tato atmosféra spolu s mnoha skutečnými chybami systémových politických stran významně přispěla k tomu, že ve sněmovně jsou dnes rozhodujícím způsobem zastoupeny síly, které se profilovaly a profilují na negaci polistopadového vývoje a na bagatelizaci zločinů komunismu a jeho aktivních spolupracovníků. Ve sněmovně jsou přítomni politici, kteří si získali sympatie veřejnosti tvrzením, že politici nejsou. Ptám se ale, jakou chtějí ve skutečnosti vykonávat moc, když ne moc politickou jako politici parlamentní demokracie.

Na minulém sněmu jsem ve svém projevu řekl, že zhoršující se hospodářská situace posílí ve společnosti extrémistické a populistické síly a tendence. Nemám radost z toho, že jsem měl pravdu. Nepojmenoval jsem však potenciální riziko, které se ukazuje jako aktuální – a sice riziko zvýšené poptávky po vládě silné ruky a z ní plynoucích autokratických tendencích. V současnosti jsou tyto tendence přítomné hned ve dvou modelech. Zaprvé je to model „Monarcha“, kdy jedna ústavní instituce se pokouší uzurpovat moc, která přísluší jiným ústavním institucím. Zadruhé pak model „Oligarcha“, kdy vzniká bezprecedentní koncentrace moci spojením obrovského ekonomického, politického a mediálního vlivu. Jeden model není o nic méně nebezpečný než druhý, zvlášť, je-li jen otázkou času, kdy monarcha i oligarcha k sobě najdou cestu za společným cílem.  Naším úkolem je tomu nepodlehnout.

Bránit systém liberální parlamentní demokracie a neúnavně vysvětlovat, že naše práva a svobody jsou spojeny pupeční šňůrou s volnou soutěží politických stran a se svobodou slova. Omezení jednoho bude znamenat i omezení druhého a nemuselo by se jednat o krátkou dobu.

Vláda, ve které jsme byli účastni, měla přímo ve svém názvu dvě priority – rozpočtovou odpovědnost a účinná opatření oproti korupci. I v opozici musíme důsledně tyto priority sledovat. Projednávání státního rozpočtu tento týden a rodící se koaliční dohoda nedávají příliš nadějí, že vláda bude v rozpočtové odpovědnosti důsledná. Výroky jako: „chceme šetřit a proto jsme schválili vyšší výdaje“, nebo „chci být ministr, financí, ani mě nenapadne, abych četl rozpočet“, by jistě potěšily jako námět nedaleko pohřbeného Franze Kafku. Koaliční rozhovory plné štědrých dotací, valorizací a odvodových úlev rovněž napovídají, že udržet veřejné rozpočty pod kontrolou bude víc než obtížné. Kromě důsledné opoziční kontroly proto povzbuzujme vládu, aby na úrovni EU přistoupila k fiskální dohodě a podepsala pakt stability a růstu. Závazky plynoucí z těchto dokumentů znamenají při jejich dodržování alespoň minimální dluhovou brzdu a výdajovou zdrženlivost. Pokud k nim vláda bude chtít přistoupit, zaslouží si v tom naši podporu.

Boj s korupcí pak zjevně nabude nových dimenzí vzhledem k tomu, jak si vznikající vláda neláme hlavu s problémem konfliktu zájmů, který v ní bude trvale přítomen. Korupce není pro společnost devastující tím, že se lidé uplácejí, ale tím, proč se uplácejí.

Tedy tím, aby pravomoc sloužící veřejnému zájmu byla použita pro zájem soukromý. Jedovatý plod korupce není obálka či krabice s penězi, to je jen instrument. Jedovatý plod korupce je ono rozhodnutí, kterým veřejný činitel či instituce zvýhodňuje jednu osobu na úkor ostatních. Osoba, která bude významným členem vlády a vlastníkem podnikatelského impéria Agrofert, se ocitne v permanentním konfliktu zájmů a s ním i celá vláda. Závazek, že v případě jmenování ministrem se pan Babiš vzdá řízení Agrofertu, neřeší zhola nic - vlastnické zájmy zůstanou stejné. U celé řady rozhodnutí v hospodářské politice – daňová legislativa, rozpočtové priority, regulační opatření atd… - bude vždy existovat extrémní riziko korupčních důsledků. Pravda, nikoli za úplatu, ale zajištěno vlastními kapacitami. Je to nová dimenze korupčního prostředí bez prostředníků. Je to model „sám sobě kmotrem, sám sobě klientem“. Přemýšlím, kde jsou v těchto dnech jindy tak pozorní a neúnavní investigativci řady deníků. Proč mlčí občanské iniciativy zabývající se korupcí? Proč např. Protikorupční fond Karla Janečka či Transparency International zavírají oči před zcela zjevným kolosálním korupčním rizikem?

Mají-li své důvody mlčet, o to větší bude úkol pro opoziční stranu nemlčet. Z jistého úhlu pohledu jsou veřejné rozpočty věčnou bitvou mezi dobře organizovanými menšinami, které si chtějí ukrojit víc, než jim přísluší a neorganizovanou většinou, které se říká daňoví poplatníci. Organizovaná menšina bude účastna ve vládě. Neorganizovanou většinu musíme bránit my.

Středem našich snah bude vždy svobodný občan se zaručenými právy v nepokřiveném právním státě. Sociální solidarita je samozřejmost, ale nikdy si ji nespleteme s laciným rovnostářstvím. Odmítáme populismus a socialismus, ošklivíme si extrémismus, nacismus a komunismus.

Připravme se na politický zápas, který nemá precedens od listopadu 1989, protože proti nám stojí nestandardní soupeři a jsou vybaveni nestandardními prostředky. Dobudujme organizační strukturu, ať jsme zastoupeni v co nejvíce obcích. Otevřme se především mladým lidem a najděme způsoby, jak pro ně politiku učinit přitažlivou. Naše odborné komise ať se obrátí na nezávislé experty a na akademickou obec. Hledejme spojence na politické scéně i v občanské společnosti. Buďme si ale vědomi, že v této době jsme jediná konsolidovaná, tedy akceschopná opoziční strana, a že hlavní odpovědnost neseme tudíž my. Vyzbrojme se trpělivostí a nadhledem. Naše náměty budou často zadupány do země a budeme jistě i vysmíváni a očerňováni.

To je snesitelná cena za to, že se nás jednou děti a vnuci nezeptají, co jsme tenkrát dělali, když jsme nic nedělali. To jediné, co by nás mohlo porazit, by byla naše vlastní skepse a lhostejnost k budoucnosti. Ať jsou to pro nás cizí pojmy. Máme na to, abychom se nevzdali a uspěli. A my se nevzdáme a uspějeme. Máme sílu, schopnosti, důvěru našich voličů, máme jeden druhého.

Vidím tady v sále obdivuhodný tým vzdělaných a svobodných lidí spojených společnou ideou. A za tu ideu mně bude ctí spolu s vámi zápasit.