Pánové Fischer a Rusnok se vyjádřili, že problém splácení dluhů z Fischerovy prezidentské kampaně pokládají za vyřešený. Pro premiéra již je to jen zástupný problém. Skutečnost, že kandidát na prezidenta Jan Fischer zázračně splatil své miliónové dluhy ve chvíli, kdy se stal ministrem financí, skutečnost, že mu ty dluhy uhradili podnikatelé, kteří byli a zřejmě budou na rozhodování vlády a veřejných penězích závislí, skutečnost, že dokonce část těchto peněz byla zaplacena v hotovosti způsobem, který může připomínat praní špinavých peněz, to vše se má tedy zapomenout a ministr financí je čistý jako lilie.

Tak to už tady bylo. Na netransparentnosti zacházení s penězi, jejich odklánění a neprůhledných operacích tady už pár politiků ztroskotalo. Dokonce i vládní otřesy už podobné problémy způsobily. Zažili jsme to u Grosse, Kocourka, Řebíčka a řady dalších. Také poslední krize vlády je spojena s podezřeními z korupce v nejvyšších patrech politiky. V této zemi máme nejen ekonomickou krizi, ale i hlubokou politickou krizi, která způsobila další pád důvěry v instituce státu. Je otřesena důvěra ve funkci premiéra, instituci vlády, důvěra ve Sněmovnu a politiky vůbec. Vláda, která chce změnit situaci v zemi, by měla na tuto situaci nějak reagovat. Jestli měl Clinton na stole větu „Je to o ekonomii, hlupáku“, tak dnes bychom měli napsat „Tahle krize není jen o ekonomice, hlupáku“.

Když jsme se díval na ministry Rusnokovy vlády, jak seděli poprvé ve Sněmovně, viditelně trochu nesví, protože ve Sněmovně většina z nich žádné kontakty ani moc známých nemá, někteří z nich si na laptopech hráli různé hry, aby jim lépe ubíhal čas vlekoucí se sněmovní diskuse, u které měli zřejmě pocit, že se jich netýká. Dokonce i na dotaz, co říkají na Fischerovy patálie s penězi, odpovídají, že to není jejich problém. Omyl. Zřejmě netuší, že vláda funguje a rozhoduje ve sboru. A nesou také odpovědnost jeden za druhého. Tahle vláda je poměrně rozmanité „sbíranisko“. O leckom z těchto pánů víme pramálo. Nedivím se, že ke spojení této nesourodé hmoty se premiér Rusnok pokusil napsat jakýsi společný manuál. Radost a humor, říká v něm Rusnok, by nás měly spojovat, aby se nám lépe zvedala kláda vlády.

V téhle zemi je ale dnes všude plno strázně a klopoty a zásoba humoru může brzy dojít. Omyl je, pokud si členové vlády neuvědomují, že se jich politická krize probíhající před našima očima netýká. Úkolem každé vlády po Nečasovi je na tuhle krizi reagovat. Každý přece cítí, že se musí něco změnit, má-li se otřesená důvěra v instituce začít obnovovat. Samotné tvrzení, že tu teď máme „vládu odborníků“, dlouho nevystačí. V čem je změna oproti minulosti? Řada nových ministrů při přebírání svého resortu na tiskových konferencí hlasitě deklamovala, jak jsou v souladu se svými předchůdci, jak budou věrně v jejich šlépějích pokračovat a pokud změny, tak pouze ty známé, starými ministry dříve avizované. Víme dobře, kam nás Nečasova a Kalouskova vláda dovedla. A v tomhle se má pokračovat?

Také způsob, kterým premiér Rusnok řeší kauzu Fischer, je opakováním téhož. To už tady bylo mnohokrát. „Nebudete nám do toho mluvit.“ „Vám se to zdá netransparentní a podezřelé? To je váš problém. Pro nás je tady všechno v pořádku.“

Pak ale není mezi Rusnokem a Nečasem žádný zásadní rozdíl.