Konkrétní následky vojenského puče se zdají být poměrně vážné hlavně vnitropoliticky a je jim už věnována dostatečná mediální pozornost. Ve zkratce: Erdoganův režim už využívá puč k posílení svých pozic (politicky i ústavně) a k dokončení přeměny Turecka ve stát, který se bude v mnohém lišit od Atatürkovy republiky ze začátku 20. století, a to především co se týče hodnot a principů. 

V obecné rovině platí, že Turecko se stává příkladem země, kde vnitropolitický vývoj může významně ovlivnit zahraničněpolitické pozice a vlivové možnosti státu. V Moskvě teď asi pozorně sledují a analyzují celkovou situaci s ohledem na svou strategii v Sýrii i započatý dialog s Ankarou. Rusko přitom razí postoj, že bez navázání dialogu s Tureckem syrská krize nemá udržitelné řešení. 

Zatýkání, další vlna čistky v turecké armádě a poměrně překvapivé (i když zase ne tolik) suspendování tureckých soudců a prokurátorů, tedy rozsáhlá čistka v justici a dále také v policii nevěstí nic dobrého pro další směřování tureckého politického systému. Členská země NATO se bude ideálům, kterými se NATO vehementně zaštiťuje, podobat zřejmě stále méně. S Erdoganovou vnitřní politikou bude narůstat dilema Západu; zatímco ruský pragmatismus a teze o nevměšování dává Rusku manévrovací flexibilitu. 

Kremelské reakce na puč

Za pozornost stojí se podívat na reakce Kremlu na tento poslední vývoj v Turecku. Puč se fakticky sešel s „medovým měsícem“ mezi Kremlem a Ankarou po Erdoganově omluvě za sestřelení ruského Su-24 v listopadu 2015 a také s ukončením diplomatického jednání mezi USA a Ruskem, které v Rusku vedl John Kerry a týkalo se hledání dohod o Sýrii. 

Za prvé, Kreml uprostřed páteční a sobotní noci v době průběhu puče (v 1:43 v noci EET) řekl (http://ria.ru/world/20160716/1467126972.html), že Rusko hypoteticky může zvážit přijetí prezidenta Erdogana. Putinův mluvčí potom dodal, že azyl může udělit v tomto případě jedině prezident Putin. Nepochybně se jednalo o určité diplomatické gesto směrem k Ankaře v době, kdy situace v tureckém terénu nebyla moc přehledná. 

Za druhé, Vladimir Putin se hned a operativně (od června podruhé) spojil (http://tass.ru/politika/3462009) s tureckým prezidentem a v jejich telefonním rozhovoru sdělil, že antikonstituční kroky a násilí jsou nepřípustné. Tady Putin mimochodem držel stejnou linii jako západní politici, kteří podpořili Erdogana, protože je „demokraticky zvolený“. Putina zajímala bezpečnost ruských turistů v Turecku a dojednal s Erdoganem osobní schůzku na začátek letošního srpna. Nepodařený puč situaci pro Kreml zásadně nezměnil vzhledem k tomu, že ruská strana od 28. června počítala (http://tass.ru/politika/3422631) s tím, že dojde k zintenzivnění spolupráce po turecké omluvě. Ruská strana ale schůzku s tureckým prezidentem uspíšila. Dříve počítala se začátkem září a schůzkou na summitu G20, ale po puči se obě strany předběžně domluvily už na začátek srpna. 

Turecko je zcela jistě jedním z hráčů ve hře o osudy Sýrie, kde se střetávají regionální zájmy s těmi globálními a kde se Rusko snaží prosadit svoje vlastní zájmy a doktrínu nevměšování do vnitřního politického vývoje třetích zemí jako princip opačný západnímu „demokratickému“ vměšování. Paradoxem samozřejmě je, že tak musí činit jako další vnější síla v politice Sýrie, i když jako oficiální spojenec prezidenta Asada. 

Díky svému postavení je Turecko klíčové pro obě strany, jak pro USA, tak pro Rusko. Listopadový sestřel ruského vojenského letadla při hranicích Sýrie a Turecka vedl k bezprecedentnímu ochlazení vztahů mezi Moskvou a Ankarou. A to v situaci, kdy Kreml spoléhal na Turecko jako alternativního partnera po jeho rozchodu s EU, a to ekonomicky i jinak (např. v energetické politice posílení Jižního proudu). Naopak EU a především Německo investovalo do Turecka velkou energii ve snaze zabránit neorganizovanému přílivu uprchlíků a imigrantů z Blízkého východu a Sýrie do Evropy. Nicméně Erdoganův propad vztahů s Ruskem nešel ruku v ruce se sbližováním s USA, právě naopak. 

Ani nyní se ruské zájmy v Turecku netýkají jenom situace v Sýrii, ale také tradičnějších otázek, jako je například už naznačená strategická ekonomická spolupráce s Tureckem, a to včetně té energetické. 

Velké turecké dilema Západu

Přední ruský specialista na mezinárodní vztahy Fjodor Lukjanov už napsal (http://www.globalaffairs.ru/redcol/Obnulenie-proshlogo-18291) v souvislosti s pravděpodobným vývojem po puči, že nový režim v Turecku bude „více cizí ideovým podmínkám EU a Spojených států – otevřeně autoritářský, cílený na útlak“. Podle Lukjanova hlasité výzvy Ankary, aby USA vydaly údajného strůjce puče F. Gülena, který v USA pobývá, ještě ochladí už tak špatné vztahy s Washingtonem. Erdoganova slova o možném trestu smrti pro pučisty už se rozcházejí s principy, které hájí Evropská unie a Rada Evropy, kde je Turecko členem. Tohle všechno zřejmě postaví dohody a spolupráci s Ankarou do ostřejšího světla. 

Lukjanov předpokládá, že z ruského hlediska bude panovat jistá opatrnost. Moskva těžko zapomene na zkušenosti poslední doby, navíc vnitřní stabilita Turecka je nyní s otazníkem. Výhodou Moskvy je, že jedná v rámci reálpolitické rovnice, kde ideologie a principy hrají zcela sekundární roli. Podobně jednají často také Spojené státy jako světová velmoc a hlavní ideologický hegemon. EU ve stínu USA musela rezignovat na silové atributy a spoléhá se výlučně na svou přitažlivost a měkkou sílu. Jak bude měkká síla a vývoj po puči v Turecku společně fungovat ve vztahu k migračnímu problému, teprve uvidíme. Černý Petr v ruce se v případě evropských zahraničněpolitických strategií v roli mladšího partnera Ameriky za oceánem stal pomalu tradicí. 

USA ústy Kerryho už varovaly (http://www.independent.co.uk/news/world/europe/turkey-coup-could-threaten-countrys-nato-membership-john-kerry-warns-a7142491.html), že v případě nedodržování zákonů a demokratického uspořádání země, bude Turecko vyloučeno z NATO. Tato slova později žehlil Kerryho mluvčí, že se o něčem tak radikálním samozřejmě nemluvilo. Západ ale zintenzivnil proklamace o dodržování zákonů a demokracie v Turecku. 

Nalijme si tu čistého vína. Důvodem pro turecké členství v NATO je nicméně především strategická, a nikoliv hodnotová rozvaha. Jinak by Erdoganovo Turecko s jeho dlouholetou politikou vůči Kurdům zřejmě jen těžko bylo členem organizace, která v preambuli mluví o právním státu, demokracii, svobodě a podobně v jejich západním podání. Skutečnou roli mají jiné faktory než kvalita demokracie a věrnost západním zásadám. Je to geografická poloha, faktory spojené se studenou válkou a třeba také to, že Turecko má k dispozici druhou největší vojenskou sílu po USA v celém NATO, která je situována v prostoru Blízkého východu, kde prakticky nemá srovnání. Tedy, jak moc velký prostor mají Spojené státy v rovnání Erdogana do latě či jak velká proměnná to je v jejich mnohem složitější rovnici, bude zajímavé sledovat. Na výběr tu moc není. Alternativa k Ankaře v tomto regionu neexistuje – respektive jí není nikdo jiný než Teherán… 

Souhra dvou outsiderů?

Na druhou stranu Turecko a Rusko spolu už delší dobu sdílí (a sbližuje je) pozici outsiderů (https://www.ifri.org/en/publications/enotes/russieneivisions/russia-and-turkey-rethinking-europe-contest-outsider-status) ve vztahu k EU či Západu vůbec. Ankara se několik desetiletí snažila dostat do EU jako kandidátská země. To byla ostatně snaha spojená s realizací kemalistických tradic turecké politiky. Rusko zase budovalo strategické partnerství a nabízelo EU roli hlavního ekonomického a technologického modernizátora Ruska (s tím, že politickou sféru nechá na Rusku). Ani jedna země v těchto svých různě pojatých snahách o strategické sblížení neuspěla. A v obou zemích má neúspěch prozápadní orientace svoje konkrétní konzervativní „do sebe uzavřené“ důsledky. K nim patří nárůst protizápadní rétoriky a také politiky. Tady má Moskva jasnou výhodu, i když zájmy Ruska a zájmy Turecka v Sýrii a v regionu Blízkého východu nejsou rozhodně identické. 

V Sýrii hrálo Turecko doposud dvojakou roli: jako země NATO podporovalo v podstatě americké pozice (a například poskytlo svoje základny armádě USA k provádění útoků na teritorium Sýrie), ale zároveň se snažilo prosadit své regionální ambice (neoosmanské) a ovlivnit skrze Sýrii kurdskou otázku. Právě ambice dostaly Ankaru do faktické izolace regionálně a nakonec také právě s Ruskem. Puč na členství Turecka v NATO nic nezměnil, což Moskva těžko může brát v dnešních podmínkách „konstruktivní konfrontace“ s NATO ze zřetele. Je ale možné, že Erdogan svojí politikou po puči pomůže NATO vnitřně oslabit. 

Je tu ještě jeden otazník nad Erdoganovými čistkami v armádě, na který upozornil například Kommersant. (http://www.kommersant.ru/doc/3041438?utm_source=kommersant&utm_medium=doc&utm_campaign=vrez) Podle všeho bude teď turecká armáda procházet složitým obdobím kádrových změn. Pokud bude Erdogan postupovat ideologicky a z hlediska loajality a nikoliv schopností a profesionality, může to mít celkově oslabující konce. V nejhorším případě může Turecko ztratit regionální autoritu postavenou právě na projekci vojenské síly ve velmi nestabilním regionu a s řadou vnitřních problémů. Jinak řečeno, existuje tu určitá možnost, že oslabené Turecko bude nuceno vyklidit některé pozice zahraničněpoliticky, anebo se ponoří do hluboké vnitřní krize. Takové domněnky potvrdí nebo vyvrátí až další vývoj. 

Pokud bude Erdogan doma utahovat šrouby a Západ zvolí principiální pozici a ne tu pragmatickou, vznikne široké okno příležitosti pro Moskvu, která se nebude týkat jenom Sýrie.