Jak byste pro naše čtenáře rozšifroval prohlášení po první schůzce německé kancléřky Angely Merkelové a nově zvoleného francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, že jejich společným tématem bude také uprchlická a azylová politika?

Snad zůstane jen u prohlášení, ale uvidíme. V opačném případě nás Bože chraň. Ale jedna věc jsou slova a druhá je konfrontace velkých idejí s realitou, jak francouzskou, tak německou. Jen na první pohled by se mohlo zdát, že jde o nějaké skutečné, realistické, nikoliv jen deklarované partnerství. Síla i motivace tzv. partnerů je diametrálně odlišná. Macronovi lze jen blahopřát k takovému partnerovi, je silný, je bohatý, jen ještě nemluví o účtu. Ale to přijde a nebude to dlouho trvat. A nezkušený Macron, který, při vší úctě, byl jen lepší variantou ze dvou naprosto špatných a kterého, bohužel, absolutní většina Francouzů nevolila, si na skládání účtů teprve bude muset zvyknout. První zkouškou skutečného francouzského odhodlání nechat se vést Německem budou parlamentní volby. Myslím ty francouzské. Ale svoje ukáží i ty pozdější německé.

Dá se po zkušenostech s jejich dosavadními postoji a vyjádřeními očekávat, že Macronův nástup do čela země zvýší v Evropě tlak Německa a Francie na podporu imigrace, tím i tlak na Českou republiku, aby přijímala imigranty, což by vedlo k dalšímu omezování suverenity České republiky?

Nemylte se, ve skutečnosti nejde o podporu imigrace, jde jen o německé uchování tváře. Není divu, zcela nesmyslné a od samého počátku zjevně nefunkční kvóty jsou německý výmysl. Ale tím mnohem podstatnějším a nebezpečnějším kýženým cílem je prohloubení evropského federalismu. Kvóty jsou jen jedním z mnohých, sice typických, nic neřešících, bombasticky prezentovaných a absurdně prosazovaných euronesmyslů, nicméně, přesto, pouze jedním z okrajových příznaků. Ovšem na cestě k německé hegemonii v Evropě tenhle federalistický stupeň vytváří vynikající předpolí. Dnes už snad nikdo nemůže myslet skutečně vážně, že by šlo o dobro jakéhosi imigranta, který riskoval život, aby žil ve vysněném Německu, a kterého německý či francouzský úředník z Bruselu natrvalo usadí do Rumunska, v lepším případě na Slovensko.

Tlak na Českou republiku, stejně jako na Polsko, Maďarsko a částečně i Slovensko, zejména ze strany Německa, bude pokračovat a jistě se najdou i u nás velcí koryfejové této „oboustranně“ výhodné spolupráce. A znovu připomínám – vůbec nejde o to někomu pomoci, někoho někam přemístit, něco někde vyřešit – jde o to jasně a bezpodmínečně deklarovat poslušnost a bezmezný souhlas s čímkoli, o čem Brusel a Německo prohlásí, že to je to pravé evropské. Ze 160 tisíc naplánovaných přesunů nebude ani desetina. A je jedno, kdo nesplní ty desítky tisíc, byl-li dostatečně poslušný. Ale ti, kteří byli vzpurní a navíc nenaplní nařízené stovky, půjdou na pranýř. A suverenita? Tak její osud je v rukách právě těch, kteří teď z nějakého, jakéhokoli důvodu, ustoupí bruselským hrozbám. Že to je cesta do pekel, je zcela jasné. Ale to bychom se museli vracet hodně daleko. Jen nenaskakujme na myšlenku, že méně Bruselu znamená více Moskvy. Tak jednoduché to opravdu není.