Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta,  Pavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.), ,  Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Kroupy , Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského,  Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Jiřího Zlatušky, Luďka Niedermayera, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky,  Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.),  Johna Boka,  Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, či Jana Vidíma

Jeden z českých poslanců vydal zprávu s nadpisem ,,Minské dohody fungují a na Ukrajině je klid. Nepřejícníkům navzdory!" Má pravdu, jak pokud jde o příměří, tak nepřejícníky? Slyšíme každopádně zprávy o sporadických bojích na Donbasu, ale jen sporadických. Co z ,,post-válečných" souvislostí na Donbasu českým médiím uniklo? Co vlastně dělají separatistické a ukrajinské jednotky? Že by, nedej bože, odpočívaly? Týdeník Spiegel publikoval reportáž o neutěšené situaci obyvatel Doněcka... Nenechme je napospas a shrňme, prosím... jak se jim žije a co je čeká?

Je jasné, že každá válka má nějakou setrvačnost a nekončí dnem a hodinou podpisu nějaké smlouvy. Vždy se ještě nějakou dobu střílí a umírají lidé. Důležité ale je, že intenzita bojů v současnosti už válku nepřipomíná, což ale neznamená, že by se minské dohody opravdu plnily. Zatímco OBSE potvrzuje, že „doněčtí“ a „luhanští“ svou těžkou techniku podle dohody stáhli od linie dotyku, Kyjev s tím nespěchá a argumentuje právě pokračujícími občasnými přestřelkami, jichž se sem tam zúčastní i ukrajinské tanky. Je to trochu argumentace kruhem, ale nic moc nikdo namítat nemůže, protože minské dohody, ani první ani ta druhá, nemají žádné lhůty plnění jednotlivých kroků, vyjma ústavních změn a decentralizace, které jsou omezeny letošním rokem. 

Vcelku rozumím tomu, že prezident Porošenko nikam nespěchá, protože si jasně uvědomuje, že jakýkoli rázný krok jakýmkoli směrem může být jeho krokem posledním. V amerických médiích se už objevují první komentáře, podle nichž je muž, který ve skutečnosti nekontroluje ani Kyjev, zralý na výměnu. Evropě přitom Porošenko Minskem II fakticky slíbil referendum o decentralizaci, Ukrajincům ale neustále opakuje, že nic takového nebude a v době, která by měla směřovat k mírovému urovnání, si v rámci vlády utvořil „válečný kabinet“. Tvrdí o sobě, že je prezidentem míru, ale neustále – ve skutečnosti ovšem jen slovně – navyšuje stavy víceméně fiktivní armády a pronáší bojovné proslovy o tom, jak vrátí Krym a kdesi cosi. Ukrajinská média se zalykají válečnickým nacionalismem, a on by měl najednou prezident prosadit mír? Petro Porošenko dnes už není ten sebevědomý oligarcha, který šel do voleb s pocitem, že mu jeho země do značné míry patří a jako taková ho poslouchá. Dnes je to vystresovaný muž s mnoha kily navíc, který má problém vnímat realitu a podle Forbesu vypadl i ze seznamu miliardářů... Ne, vše bude pomalé a velmi opatrné. Tedy, pokud něco vůbec bude.

A co dělají jednotky? Ty rebelské prý ve středu zahájily vojenské cvičení, nejspíš aby zůstaly ve formě, plus ty ruské pořádají manévry na Krymu. Ukrajinská armáda mezitím dostala americké humvees a drony plus morální podporu v podobě tří tisíc amerických vojáků a 750 vojenských vozidel v Pobaltí. Co bude dál, to si opravdu netroufám odhadovat. Věřím v rozum, ale z praxe vím, že je to někdy hodně naivní. 

Příměří se dodržuje, nicméně do médií pronikají některé podstatné hlasy. Již jednou zmíněný Spiegel přinesl stížnosti německých tajných služeb, že jim USA mlžily informace, či dokonce lhaly ve věci Ukrajiny. Co to značí ve vztazích Německa a USA, popřípadě celé Evropy? A když už o tom hovoříme, jaký je současný stav debat o prodloužení/zmírnění sankcí EU a USA proti Rusku, diskuse o vyzbrojení Ukrajiny a skutečných skutků učiněných v tomto směru? Jistě by stálo za to pojednat též o průběžných ekonomických ukazatelích a životních poměrech na Ukrajině, které česká média možná ztratila ze zřetele.

Je ironií osudu, že z historického hlediska geograficky i etnicky nikdy neukotvená a těžce definovatelná Ukrajina je dnes jasně definovaným jablkem sváru mezi Evropou a USA. Onen článek ve Spiegelu je důležitým popisem hlavního rozporu – Evropa nechce mít válku na

svém zápraží (kdyby tak třeba někde na Blízkém východě nebo v Africe, tak proč ne, ale aby se to dotklo i nás?), zatímco pro USA jsme stejně vzdálení jako třeba Libye, Irák nebo Sýrie a každý chaos „tam někde“ jen posiluje globální pozici chaosem nepostižených USA. Němci v tomto ohledu nejsou sami, stojí vedle nich Francie, Itálie, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Kypr, Řecko… vlastně je jednodušší výčet těch, kdo jsou prodlouženou rukou USA: Británie, Polsko, Pobaltí, možná Rumunsko, tedy pět šest zemí z osmadvaceti, přičemž platí, že třeba Portugalsko nebo Španělsko mají své vlastní problémy a Ukrajina je jim vcelku ukradená – samozřejmě s výjimkou ztrát, které jim způsobují unijní sankce proti Rusku a ruské protisankce. Možná právě s tímto rozkolem souvisí i oprášená idea evropské armády. Když se podíváme, že proti ní nejvíc vystupují „jen“ výsostně proameričtí členové EU a stejně naladění politici, lze ji vnímat jako unijní pokus omezit vliv NATO (a tím de facto USA) na starém kontinentu. Za současného rozložení sil nemá ten nápad ani teoretickou naději na úspěch (nemluvě o tom, že jeho realizace by byla opravdu složitá), nicméně alespoň dává najevo míru odhodlání lídrů EU začít konečně hájit své zájmy a přestat být „americkými pudlíky“. 

Totéž vlastně platí pro sankce. Donald Tusk už přiznal, že konsensus k dalším sankcím v EU nebude, vyloučit lze nejspíš i byť jen automatické prodloužení platnosti těch stávajících, takže se dostáváme pomalu a jistě do bodu nula – Ukrajina je v bankrotu a zničená válkou, z toho marasmu, k němuž přispívá svými drastickými podmínkami i Mezinárodní měnový fond, do emigrace odchází už i střední třída, přišli o Krym a nejspíš i průmyslový Donbas, naše evropské ekonomiky se zase ponořily o něco víc, Amerika si to na dálku „rozdává“ s Ruskem a nad námi všemi kvůli tomu visí hrozba jaderné války. A ví někdo, co jsme z toho všeho získali my? Nějaká pozitiva a sociální jistoty? Nenuťte mně odpovědět naplno.