Řada zástupců EU se alespoň podle vyjádření českého premiéra Bohuslava Sobotky domnívá, že bylo chybou, že David Cameron vůbec vyhlásil referendum. „Ty důvody, proč referendum vypsal, jsou absolutně nesouměřitelné s důsledky, které referendum bude mít zejména pro Velkou Británii,“ uvedl Sobotka. Jak lze podle vás popsat či zhodnotit rozhodnutí britského premiéra?

Politici si obecně často zahrávají s něčím, co si vezmou jako téma, získávají tím hlasy a pak se jim záměr vymkne z rukou. Protievropská karta samozřejmě v Británii rezonovala i mezi konzervativci. Cameron chtěl před volbami získávat podporu, domníval se, že když vyjedná s EU určité podmínky, že referendum pak dopadne v jeho prospěch. V tom si myslím, že byla chyba, kalkul, který nevyšel.
Podívejme se do historie. Uvedu vám příklad, kdy to naopak vyšlo. V roce 1981 ve Španělsku před volbami socialisti napadali vstup do NATO a řekli, že když vyhrají volby, uspořádají referendum o členství v Alianci. Protože to slíbili, museli referendum udělat a pak měli obrovské starosti a museli vynaložit velké množství peněz, aby vůbec Španělsko v NATO zůstalo. Tenkrát situaci ustáli. Podotýkám ale, že vypsali referendum trochu později, nechali uplynout určitý čas po volbách, aby se trochu zapomnělo na průběh kampaně. To je riziko populistického charakteru volební kampaně, kdy se politik až příliš přizpůsobí určitým náladám ve společnosti a není schopen se v nějakém momentě postavit. Jede na populistické vlně a myslím si, že situaci nakonec ustojí. To se ale pak nemusí stát. 

Ale vypsání referenda je výsostně demokratický krok…

To je. Samozřejmě pokud si chce nějaké rozhodnutí vláda legitimovat, jde o rozhodnutí, které dávají lidé. Je plně oprávněné, aby se v některých situacích vyjádřili. Problémem referenda je, že nemá kompromis. Je to ano – ne. Už se pak nedá vyjednávat. Další kompromisy už Cameron teď vyjednávat nemůže. To je jedna z největších nevýhod přímé demokracie. U tak závažných otázek se pak objeví těsný výsledek, v Británii to byla čtyři procenta. Společnost situace obrovsky rozděluje. Proto se hovoří o tom, že je dobré zvažovat, za jakých podmínek přistoupit k takovému způsobu rozhodování, protože to může vést k obrovské dezintegraci společnosti, k jejímu rozdělení na další desetiletí a možná i vzniku určitého nepřátelství. Pokud se jde cestou kompromisu, pak jsou sice skoro všichni naštvaní, protože mají pocit, že vše mělo dopadnout jinak, ale společnost kompromis příliš nerozděluje. 

Hodně se kritizuje to, že se Československo rozpadlo bez referenda. Je ale pravdou, že tehdy by bylo velmi obtížné hledat řešení. Sice byla většina lidí pro udržení společného státu, ale existovala úplně jiná představa o tom, jaký stát to má být. Jestli má vzniknout silná federace, nebo konfederace a kompromis se nedal najít. A znovu říkám, u referenda nemáte kompromis, rozdělujete společnost, ale máte legitimní rozhodnutí, o které by se měla politika opírat, ovšem s vědomím toho, že mnoho lidí, kteří v Británii hlasovali pro vystoupení z EU, nemuselo mít správné informace. Třeba jim nikdo neřekl, že libra půjde dolů. Teď si možná Britové řeknou, že spoustu služeb u nich zajišťovali Poláci a kdo je bude teď poskytovat? Vidíme, že i u nás se některé podniky dostávají do problémů proto, že nemají určitý typ pracovní síly. Ale lidé ve vyhrocených kampaních s výkřiky: „Hurá vlastenectví, země se nám vrací,“ nebyli upozorněni nebo netušili, že důsledky mohou být z hlediska ekonomiky poměrně výrazné. Proto také platí spíš zastupitelská demokracie, protože každý člověk si běžně těžko prostuduje veškerá odborná hlediska. Většinou je referendum založeno na emocích a pak může být výsledek velmi překvapivý.