Žijeme aférou, kterou novinář Janek Kroupa trápí vicepremiéra Jana Hamáčka (ČSSD) a v jejímž důsledku je Hamáček titulován jako „vlastizrádce“, „ruský šváb“ a podobně. Ten Hamáček, který je členem Aspen Institutu, vždy hájil evropskou integraci a v roce 2014 ještě jako předseda Poslanecké sněmovny při jednání ve Washingtonu pronesl, že „Rusko rozumí jen síle“. Jak to celé vidíte? Ani člověk, který se takto aktivně angažuje, neunikne nálepkám „Putinova kolaboranta“?

Vidíme na tom, že žádný příslušník té vrstvy si nemůže připadat bezpečně. Ať se snažíte, jak se snažíte, pořád žijete ve strachu. Agresivní dav sestávající z byrokratů a intelektuálů se může v příští minutě otočit proti vám. Dnes je to Hamáček, zítra to může být Fiala, Pekarová nebo Bartoš. Každý žije ve strachu. Nikdo si nemůže dovolit ukázat nedostatek horlivosti. Svým způsobem je to varování podobné tomu, jako když byl v 50. letech občas popraven nějaký příslušník politbyra. Všichni to vidí a nikdo si nemůže být jistý. Nekřičíš dost hlasitě? Neurážíš prezidenta vlastní země dost agresivně? V příští minutě můžeš být označen za zrádce ty.

Jiného aspektu si všimnul bloger Vidlák: „Všimněte si, jak málo platné bylo Hamáčkovi, že se pokusil působit jako rusobijec. Uběhlo čtrnáct dní a místo pochvaly se dozvěděl, že je vlastizrádce. A všimněte si, že Starý Ještěr z Hradu je stále stejný proruský šváb jako byl, ale je mu to úplně jedno, nijak ho to neohrožuje a naopak den ode dne se ukazuje jeho politická velikost…“ Jakmile člověk na tu hru přistoupí, nikdy se nezastaví. Nikdy nebude dost protiruský. Nikdy nebude dost antisexistický. Nikdy nebude dost velký odpůrce rasismu. Co je dnes naprosto korektní, za to se bude muset zítra omlouvat. Jediná možnost je ukázat celému tomu systému vztyčený prostředníček. Ale na to Hamáček nemá a nikdy mít nebude.

Obecně, role médií v celé kauze Vrbětice byla a je zásadní. Spekuluje se, že s verzí, že za výbuchy ve Vrběticích stojí ruští agenti, přišli premiér Andrej Babiš (ANO) s Hamáčkem až poté, co zjistili, že unikla do médií. Jmenovitě do týdeníku Respekt a zřejmě i do Seznam Zpráv. Šlo by o příklady dobrého fungování „hlídacích psů demokracie“?

Odjakživa tomu přece bylo tak, že novináři se snažili hlídat tajné služby a být svým způsobem jejich protiváhou. Předpokládali, že tajné služby zneužívají moc, nedůvěřovali jim a snažili se vést svá vlastní vyšetřování. V tom spočívala etika novinářské práce. To, co dnes vidíme, je vlastně popřením skutečné žurnalistiky. Novinář dává horlivě na stránku, co mu tajná služba předložila, a neodváží se klást otázky. Ani takové, které se úplně jasně nabízejí.