Klub na obranu demokracie, jehož jste spoluzakladatelem, se obrací na veřejnost s výzvou Evropa nás potřebuje a my potřebujeme Evropu. Proč jste výzvu načasovali právě k výročí 21. srpna?

Především musím říci, že jsem výzvu inicioval, významně se podílel na její formulaci a organizaci, ale nejsem pověřeným mluvčím všech signatářů. Berte tedy to, co řeknu, jako moje osobní stanovisko.

Důvod načasování plyne z textu výzvy. Dne 21. srpna každoročně vzpomínáme dřívějšího vykutáleného „spojenectví“, které vyvrcholilo tím, že nás v roce 1968 hegemon toho spolku bez varování vojensky okupoval. Poté, co jsme se „spojenectví“ se štěstím zbavili, jsme rádi a dobrovolně vstoupili do EU, kam regionálně i historicky patříme. A využívali jsme dosud všech výhod, které to spojenectví skýtá, včetně dotací, na nichž se podílejí hlavně vyspělejší a bohatší státy Unie. Teď to spojenectví stojí před velkým problémem, masovou migrací z rozvrácených oblastí Asie a Afriky. Hrozí destabilizace nejvíce postižených unijních členů a dezintegrace Unie. Bylo by nešťastné předpokládat, že je nejvyšší čas zachránit si kožich a hledat, kde nechal tesař díru. Je naopak zároveň slušné i politicky pragmatické, abychom problému čelili v rámci EU, společně a solidárně se spojenci.

• Výzva Klubu na obranu demokracie

Kritiku Hradu i některých politiků vyvolala už výzva více než 2 500 českých vědců a dalších osobností proti prudkému vzestupu xenofobních nálad ve společnosti a aktivitě extremistických skupin v souvislosti s imigrací. Máte také obavy ze vzestupu xenofobie v české veřejnosti?

V případě naší výzvy jde o obavy zaprvé z destabilizace EU, zadruhé z destabilizace naší země. Bezpečnost a stabilitu naší země nemůžeme zajistit tím, že obětujeme demokratické uspořádání našeho státu a naše vztahy se spojenci. Stabilita naší země spočívá právě v jejím demokratickém uspořádání a v pevných spojeneckých vazbách. Růst xenofobních nálad v naší společnosti je zjevný, je to vážný problém pro demokracii, protože společnost, kterou zmítají strach, stres a hysterie, je náchylná chovat se sobecky a upřednostňovat násilná, bezohledná řešení. V tomto smyslu je prohlášení vědců legitimní a záslužné.

Nejsou odmítavé reakce veřejnosti a obavy logické ve vztahu k sílící migraci ze zemí s tak odlišnou kulturou a zvyky? Objevují se pochyby, že by se imigranti třeba ze severu Afriky dokázali v Evropě integrovat.

Odmítavé reakce veřejnosti k odlišné kultuře a zvykům jsou logické v tom smyslu, že jsou obvyklé. Odmítavé reakce ale nic neřeší. Podstatné je, že k naší kultuře a k našim zvykům patří i povinnost pomáhat těm, kteří jsou v nouzi a ohroženi. Jistě, musíme jim pomoci v té míře, nakolik je to v našich silách, jinak jiným nepomůžeme a sobě ublížíme. Při hledání praktických řešení však musíme vycházet z naší kultury a našich zvyků, k nimž patří pomáhat trpícím a ohroženým, a ne z odlišnosti. Jinak odlišní být přestaneme.

Mluvčí prezidenta prohlásil, že aktivita akademiků pouze prohlubuje příkop mezi takzvanými elitami a českou společností? Nemůže být Vaše výzva vnímána podobně?

My, kteří jsme se podepsali pod naši výzvu, jsme obyčejní, řadoví občané ČR. Obracíme se na jiné obyčejné, řadové občany ČR. Elitou je díky svému významnému postavení např. pan prezident. Je možné, že názory vyjádřené v naší výzvě prohlubují propast mezi námi a elitami (např. panem prezidentem), ale tak už to chodí, že názorová odlišnost vždycky (i v demokracii) lidi rozděluje. Pluralita názorů k demokracii patří. Zároveň demokracie stojí na víře, že ve svobodné diskusi je vždycky nakonec možné, že jedni druhé přesvědčíme. Buď my elity, nebo elity nás.

Souhlasíte s názorem akademiků, že někteří politici využívají citlivého tématu migrace pro vlastní zviditelnění? Nemůže být příčina u některých v tom, že se bojí ztráty popularity, pokud půjdou proti proudu a náladám veřejnosti, že ta pak podpoří extremistické strany?

Viděl bych to ještě ostřeji. Spousta politických šíbrů a demagogů hodlá využít stresu a hysterie ve společnosti k tomu, aby posílili své osobní nekalé ambice. A protože nejlépe se loví v kalných vodách, snaží se stres a hysterii ve veřejnosti ještě více rozhecovat. Je to politicky nezodpovědný a zavrženíhodný postup. A pokud se při tom někdo vymlouvá na to, že svým nezodpovědným a nemravným jednáním bere vítr z plachet extremistům, těm, kteří jsou ještě horší než on, není to přesvědčivé. Právě tím se totiž, aniž si toho všiml, stal stejným jako oni.

Jak hodnotíte vystupování prezidenta Miloše Zemana, který se staví proti přílivu migrantů ze severu Afriky a Blízkého a Středního východu a prosazuje hlídání hranic českou armádou? Publicista Bohumil Pečinka řekl, že by prezident měl být spíše mediátorem, který vede a řídí diskusi na toto téma, než přicházet s výroky, že sem uprchlíky nikdo nezval.

Nechápu, co bude těch 2 500 vojáků na hranicích dělat. Střílet do imigrantů nemůžou, zavřít je u nás za chvíli nebude kam, a pokud je pustí dál (tj. do SRN), k tomu tam vůbec nemusejí být. Takovéhle řinčení zbraní je populistické gesto, které vychází vstříc jednodušším náturám, povzbuzuje neurčité násilnické sklony, je nezodpovědné a zároveň směšné. Představa, že by někdo takový měl být „mediátorem, který vede a řídí diskusi na toto téma“, mne děsí. A je to nejen nežádoucí, ale i zbytečné. Veřejná debata v demokratické společnosti (a nynější ČR se pořád ještě hlásí k demokracii) probíhá v rámci ústavy a zákonů. Nikde se tam nepraví, že by prezident měl být zároveň nejvyšším mediátorem veřejných diskusí. To je typické pro autoritativní státy. Pro demokratické státy platí, že všichni občané, od posledního čičmundy až po nejvyššího státního úředníka, jsou si rovni, mimo jiné i v tom, že tam, kam nesahají jejich pravomoci, si taky dokážou hledět svého. Je příznačné, že náš prezident má právě s tímhle chronické problémy.

Připadá vám, že se v Česku projevujeme jako bezohlední sobci, když nedáváme najevo soucit s lidmi, kteří přicházejí z různých zemí, kde je ohrožen jejich život? Ale odpůrci migrace tvrdí, že podle odhadů přichází většina imigrantů z ekonomických, nikoli humanitárních důvodů. Nedokazuje to i skutečnost, že většina uprchlíků míří do bohatých evropských zemí?

Je prakticky nemožné rozlišit mezi těmi, kteří přicházejí z rozvrácených zemí, kdo přichází z ekonomických a kdo z humanitárních důvodů. Kde je hranice? A to, že se uprchlík snaží dojít na místo, které je pro něj výhodnější, je pochopitelné. Nejde ostatně o to, projevovat soucit (soucit nikomu nepomůže), ale poskytnout účinnou pomoc. Komu dokážeme účinně pomoci, samozřejmě nezáleží jen na naší dobré vůli, ale i na našich reálných možnostech. Bez dobré vůle to ovšem nejde. Dobrá vůle samozřejmě nemůže spočívat v tom, že je všechny přes naše území pustíme do Německa, to by byla sice dobrá vůle (pro nás) zadarmo, ale na německý účet.

Ale má Česká republika i Evropa dostatek prostředků, aby pomohla skutečně všem, kdo v Evropě hledají útočiště, jak vyzývají české elity, a aby všem uprchlíkům bylo zajištěno bezpečí a důstojné zacházení bez ohledu na etnickou či náboženskou identitu?

Nikdo na nás nechce, abychom zrovna my zajistili útočiště v Evropě všem, kteří ho tu hledají. Jde o to, abychom těm lidem v rámci našich možností, ve shodě s našimi spojenci a v duchu „našich zvyků a naší kultury“ nějak pomohli.

Někteří odborníci, například profesor Miroslav Bárta, upozorňují, že v příštích deseti dvaceti letech nás čeká skutečné stěhování národů z oblastí severní Afriky, Blízkého a Středního východu, které vysychají. Jak by se měla Evropa připravit?

Naše výzva se týká jednoho momentálního naléhavého, konkrétního problému, nynější masové uprchlické vlny. Vysychání Asie a Afriky je odborný a dlouhodobý problém a rád ho přenechám kompetentním učencům, jako je profesor Bárta. My jsme jen obyčejní čičmundové.

Neohrožuje problém migrace existenci Evropské unie? Europoslanec Jiří Pospíšil se obává, že pokud Brusel v této věci selže, začnou jednotlivé státy hlídat své národní hranice a Evropská unie, která stojí na volném pohybu osob, se začne drolit.

Sdílím obavy europoslance Pospíšila, proto jsem tu výzvu inicioval. Jen bych rád ještě dodal – a v tom je podle mě její smysl – otázka nestojí, zda selže nebo neselže Brusel. Otázka je, zda selžeme nebo neselžeme my, my všichni, celé evropské demokratické společenství, jehož jsme součástí, sice jen malou, ale i na nás záleží. I my jsme Brusel. Měli bychom si toho být vědomi.