Tématy podzimní konference Akademie samospráv má být trestní a civilní odpovědnost zastupitelů. Dalším okruhem pak je „obec a média“. Čím jsou podle vás tato témata v kontextu tuzemských samospráv aktuální, proč se jim věnovat?

Téma trestní i civilní odpovědnosti členů zastupitelstev jsme zařadili právě pro jejich vysokou aktuálnost. Za rok máme komunální volby, a lze proto tradičně čekat stovky trestních a jiných oznámení na zastupitele obcí a měst jako metodu vyřizování si účtů mezi místními politiky. S tím pak souvisejí i titulky novin – podá se oznámení a hned se to pustí do médií. Na malé obci či městě to může člověka zničit. Naším cílem je zastupitelům vštěpovat, aby skutečně zákon ctili, ale na druhé straně aby se uměli účinně bránit proti křivým obviněním a zásahům do své osobnosti v tisku či v daších médiích. Laicky řečeno, upozorníme je, kde dělají nejčastěji chyby a tzv. si nabíhají na vidle, pak je proškolíme, co dělat, když se ozve policie, a nakonec je naučíme, jak chránit své dobré jméno – třeba až u soudu. Jsou to náročná, ale velmi důležitá témata.

V pozvánce uvádíte, že ve vztahu k samosprávám se snažíte suplovat pomoc státu, ale i někdy proti němu jim stát po boku. Zároveň zmiňujete vysokou míru represe, které někdy musí samosprávy čelit. Můžete onu represi konkretizovat?

Samosprávu, a vůbec nepřeháním, čeká tvrdý střet o sebe sama, tedy o svou samostatnost. Jejím soupeřem, někdy až nepřítelem, je dlouhodobě stát, který by nejraději viděl, aby se z radnic staly novodobé národní výbory a aby zastupitelé hlasovali tak, jak si přejí úředníci a policie. Tedy ne tak, jak jim velí zdravý rozum a zájmy obce. Kontrola stíhá kontrolu, přitom tvrdím, že bez důvodu nemá například v obci či městě kontrola ze strany Ministerstva vnitra co dělat. Spojený model veřejné správy, kdy obec má spravovat sebe sama, ale přitom dělat i „slouhu“ státu, musí padnout, a bude to velké téma dalších let.

Proč myslíte?

Odluka samosprávy od státu je zcela nezbytná, protože stát by za chvíli obce zadusil a „tančil na jejich hrobě“. Momentálně třeba zastupuji v kauze, kde je obžalováno deset slušných lidí ze zastupitelstva jen proto, že se jim po letech podařilo prodat neprodejný majetek, který městu padal na hlavu, a státní zástupkyně se přesto domnívá, že město mělo získat vyšší kupní cenu. Unikla jí maličkost – že vyšší cenu prostě nikdo několik let nenabídl. Zkrátka stát by chtěl zastupitele vodit jako loutky, namísto aby před nimi, za jejich práci, stál v uctivém předklonu. A kdo je víc – zvolený starosta a zastupitel, nebo úředník? To vše říkám s vědomím, že i na radnicích se najdou občas špatní politikové. Je jich tam ale naprosté minimum. 

To já těžko posoudím. Nicméně moderní stát demokratického typu by se měl řídit dle principu subsidiarity. Podle vás uplatňování této zásady v Česku ubývá, přibývá centralismu?

Ale já ve své podstatě neříkám nic jiného, než o čem je princip subsidiarity. Jen ho chápu mírně jinak. Stát musí být založen na kooperaci, ale zde začíná převládat tendence, že stát bude direktivně mluvit do všeho, omezovat svobodu rozhodování, ukládat řadu více či méně smysluplných povinností, a sankcionovat „neposlušnost“. Ať je to podnikatelský sektor, ať je to samospráva. Ta ale přece nesmí rozhodovat tak, jak ji k tomu tlačí stát nebo státní zastupitelství, ale samosprávně, tedy svobodně. O tom si ale dnes můžeme skoro nechat zdát. Proto je třeba tomuto trendu čelit a zavčas jej zabrzdit. Jinak o samosprávu skutečně přijdeme. ¨

Kontrol ze strany centra vedených proti samosprávám tedy přibývá?

Je to složitější. Obecně v určitých oblastech nepřibývá, je to stále stejné. Ale přibývá řada nových povinností, a co víc, kontroly jsou stále více formálního charakteru, stále více agresivní, povinností je násobně více... My se za chvíli udusíme tím podezříváním, že všichni zastupitelé jsou primárně lumpové. Přitom samospráva má dlouhodobě nejvyšší důvěru občanů. Kam se hrabe vláda a Parlament.

Souvisí to nějak i s příchodem hnutí ANO a s Andrejem Babišem?

Neřekla bych, že změna chování státu vůči samosprávě souvisí s jedním člověkem nebo s jedním hnutím. I když je pravda, že Andrej Babiš vyslovil nedávno pro mne nepřijatelnou větu, totiž že by měla být zrušena zastupitelstva, protože v čele obcí a měst může stát jeden člověk. To není v žádném státě Evropy, dokonce to tak nebylo ani ve středověku, a ve vztahu k České republice dnes je to dokonce protiústavní úvaha. V praxi nemůže samosprávu nic víc ohrozit, než snaha zrušit ve své podstatě v obcích a městech volby.

V civilizované zemi by podobný výrok způsobil skandál. Tady téměř zapadl. To ovšem neznamená, že je méně nebezpečný. Přičítám ho tomu, že Andrej Babiš nikdy samosprávou neprošel a je mu tedy zcela cizí. Ale obec opravdu není firma, a nikdy tak nemůže fungovat.

Tendence zbavovat samosprávu její svobody a samostatnosti však trvá už mnoho let, s tím nemá ANO ani Andrej Babiš co dělat. Počínaje formalistickými kontrolami ze strany Ministerstva vnitra, které narušují často pokojný stav právních vztahů a rozbíjejí to, co by rozbito být nemuselo, a konče obdobně formalistickými kontrolami dotací. Mám pocit, že se chce dosáhnout toho, že nikdo do zastupitelstev nebude chtít kandidovat, a pak se jako nutné zlo obnoví národní výbory jako prodloužená ruka státu. Nic horšího si pro obce a města neumím představit, protože by je přestali spravovat občané prostřednictvím volených zástupců, ale spravovali by je úředníci.  

Ten výrok Andreje Babiše opravdu zapadl, ač o něm některá média psala. Jak jste zmínila, je protiústavní. Představuje pan Babiš nebezpečí pro demokracii?  

Sám jeden člověk nic nezmůže, a kdyby se o to snažil, demokratický stát by si s tím měl rychle poradit. Podobné výkřiky by pak byly výkřiky tzv. do tmy. Pro demokracii by však mohly znamenat nebezpečí některé názory, které Andrej Babiš prezentuje. Ale jen v případě, že by získaly větší podporu – napřed ve volbách a pak u zvolených poslanců. Obecně jeden člověk není nebezpečí, ale nekritická podpora jednoho člověka s nebezpečnými názory nebezpečná je. Historie by o tom mohla vyprávět. A je ve své podstatě jedno, zda to ten člověk myslí dobře, nebo špatně. Podstatné je, že to, co říká, není slučitelné s klasickým právním státem. Měli bychom být proto velmi obezřetní.    

V mediální oblasti v souvislosti s politikou v posledním roce poněkud přitvrdilo, alespoň tedy v oblasti vysoké politiky. Narážím na aféru Andreje Babiše, na nějž jsou zveřejňovány uniklé, kompromitující nahrávky. Může se tento trend promítnout či se již promítá i do nižších pater politiky, mezi obce a zastupitele?

Neskutečně. Politická kultura dnes prakticky neexistuje, a je to jeden z hlavních důvodů, proč, až na výjimky, normální, slušní lidé, profesně zdatní, do vyšší politiky nikdy nevstoupí. Vstoupili by totiž do žumpy. Politický boj může – a patrně i musí – být někdy tvrdý a ostrý. Ovšem nesmí být plný urážek, arogance, osobních útoků, lží, polopravd... A bezbřehého populismu.Vyšší politika je dnes bez jakékoli noblesy a elegance, a objeví-li se v ní gentleman, vypadá jako naivní idealista. Jako by mezi prostitutky zabloudila slušná holka. 

A nesouhlasím s výrokem, že se „poněkud přitvrdilo“. Na jakoukoli kulturu se totálně rezignovalo. O nezávislých médiích si můžeme nechat zdát, politické debaty jsou estrády. Politika se stala prostě zdegenerovaným prostředím, do něhož normální člověk nikdy nezamíří. Pak si tedy ale položme otázku, kteří lidé v ní vlastně zůstávají. A samozřejmě, že se tento trend přenáší i níž. Když na sebe plivou nahoře, proč by neplivali dole? Naštěstí starostové, kteří mají autoritu, si klid a slušnost v obci udrží. Samospráva je totiž přes všechny problémy, které má, stále oblastí, kde se slušnost vyplácí. Gaunera, hysterika a populistického mluvku lidi podruhé prostě nezvolí.    

Na druhou stranu, měli by se zastupitelé vůči tlaku médií bránit? Vždyť jsou to koneckonců reprezentanti veřejnosti a určitá zvýšená míra exponovanosti se od jejich pozic jaksi automaticky očekává. 

Média jsou další velké téma budoucnosti. Naprosto nesouhlasím s tím, že jen proto, že je člověk veřejně činný, se o něm může říkat a psát všechno. Lži, urážky... Ať kritizují jeho práci, jakkoli tvrdě, ale nikdy to nesmí přejít do roviny zásahů do osobnosti jako takové. Vím, o čem mluvím, zažila jsem to na vlastní kůži. A vysoudila jsem tehdy omluvu a 250.000 Kč od místního plátku. Protože jsem se prostě nedala.

Osobní zkušenost je nezastupitelná. Nebo si vážně myslíte, že jen proto, že je někdo zastupitel svého města, může někdo o něm publikovat třeba to, že je impotentní, nebo že má postižené dítě, nebo že mu manželka zahýbá? Co to má co dělat s funkcí zastupitele? Prostě ani tvrdá kritika nesmí překročit hranici vkusu. Jinak se tady za chvíli zblázníme. Zveřejnění osobních nahrávek dotýkajících se soukromého života Petra Nečase považuji dodnes za hanebné. Na druhé straně nahrávky, které dokazují korupci, ať jsou klidně v hlavních zprávách. Ta hranice je přece člověku s mozkem úplně jasná.     

Jak Nečasově kauze rozumíte dnes, s odstupem času? Zmínil bych, že aféra paní Nečasové a jejích kabelek se stále řeší.

Nečasova kauza je jedna z mnoha desítek jiných v tomto státě. Přiznám se, že už jsem je přestala dávno sledovat, pokud jde o nějaký hlubší rozbor. Jednak jejich rozkličování trvá strašně dlouho, což odnášejí všichni, kterých se dotýkají, a taky jsem ještě nezažila, že by se nějaká kauza dotáhla rychle a jasně do nějakého lidem srozumitelného konce.

Kdybych měla dát této kauze přívlastek vnějšího pozorovatele, ne právničky, označila bych tuto kauzu za trapnou a profesně naprosto nezvládnutou. Navíc se domnívám, že policejní elita tohoto státu nemá defilovat ve světlech kamer, aby prodávala svou práci. V podstatě bychom ty lidi neměli znát. Takže kauze Nečas nerozumím ani po čase, jako nerozumím desítkám jiných, které tu máme. I to je vizitka našeho státu, ne právě kladná.       

V Česku máme tiskový zákon. Kdo ale nese odpovědnost za pomluvu, je-li článek umístěn na některém z internetových serverů? Ty tiskový zákon dle mých zjištění zcela opomíjí. Je v takovém případě odpovědný autor článku (novinář), editor, který článek vložil či osoba zmíněná v článku, jejíž názor článek mediálně odprezentoval? 

Není-li vydavatel, je odpovědný autor; pokud je autor rozdílný od osoby, která to zveřejnila, jsou odpovědni oba. Jinak se kultury nedočkáme. Pomluva, tedy nepravdivá informace, vydávaná za pravdu, je přece trestný čin. Budeme tolerovat trestné činy? Kde to jsme?

A o míře kritiky už jsem hovořila. Pokud jde o odprezentovaný názor, za jeho obsah musí vždy odpovídat ta osoba, která jej řekla – ale pozor na odlišnost názoru a tvrzení. „Domnívám se, že to, co víme, vykazuje znaky možné korupce“, to je legitimně pronesený názor – zatímco „Je jasné, že tento politik vzal úplatek“, to je nepodložené tvrzení, které je bez důkazů pomluvou, a tedy trestným činem. Ani politik není lovná zvěř, o které lze kdykoli říkat cokoli.    

Vy jste byla po určitou dobu poslankyní. Jak na onu dobu vzpomínáte?

Jako na zkušenost, že nikdy více. Tolik promarněného času, to bylo pro člověka mého typu utrpení. Ale chápu, že někdo to může vidět jako svou seberealizaci – má-li ovšem realizovat co. Bylo tam pár slušných a pracovitých lidí, ale jinak... Arogance, narcismus, mocenské boje, hájení vlastních zájmů... Pýcha. Pro holku z Moravy, kterou se stále cítím, peklo. Za největší neštěstí jsem považovala tzv. „děti sněmovny“, které nikdy nepoznaly normální život, ale od mládí ho trávily v poslaneckých lavicích. Bylo mi jich i líto.

Dostala jsem i teď několik nabídek kandidovat, některé, kdybych využila, tak bych patrně v Poslanecké sněmovně byla. Ale už nikdy – jednak z důvodu své profese, kterou miluju, jednak z důvodu, že do žumpy se mi nechce. Je smutné, že člověk mého typu cítí, že vstupem do Poslanecké sněmovny by sám sebe degradoval. Mělo by to být přitom naopak. Nemám navíc po boku muže. Manžel mi po těžké nemoci v únoru tohoto roku zemřel, což mne hodně zasáhlo, a jsem stará škola – zastávám názor, že žena pro podobnou roli potřebuje mít vedle sebe mužskou oporu, aby na ten tlak nebyla sama. Takže jsem na všechno řekla „ne“.   

Ohledně oněch „dětí sněmovny“ zřejmě naznačujete, že by politik měl mít životní zkušenost a kontakt s realitou obyčejných lidí. Jak se ale na druhé straně díváte na politické aktivity miliardářů a například pana Babiše? On i jeho nyní již manželka se na videu před nějakou dobou přiznali, že nevědí, kolik stojí rohlík. A přitom pan Babiš kontroloval Ministerstvo financí, tedy orgán, jehož agenda na běžné lidi, kterých se cena rohlíku dotýká, dopadá...

Každý zná něco, a mne primárně nijak neuráží, že lidé mají peníze. A nevadí mi ani to, že pak třeba neznají, kolik stojí rohlík. To zase znají v Poslanecké sněmovně třeba jiní – snad. Dokonce mi nevadí ani to, že bohatí lidé jdou do politiky, když jí mají co dát. Jen to jejich působení v politice nesmějí zneužívat pro sebe sama.

S „dětmi sněmovny“ to ale nemá co dělat, ty až tak bohaté nejsou. Jen prostě nevědí, o čem je život. Žijí ten svůj umělý s řadou výhod, od parkovací karty po servis naprosto ve všem, ale nikdy nebyli ani zaměstnanci, ani podnikatelé, ani nezaměstnaní... jak pak chtějí cokoli řešit? Přiznám se, že když jsem se setkala se Stanislavem Grossem jako premiérem, bylo mi ho líto. Po pěti minutách nebylo o čem mluvit, protože byl prostě hloupý, používal jen fráze. Říkám to i přesto, že už nežije. Tedy raději chytrý a schopný bohatý člověk, než hloupé sněmovní děcko. Ovšem za jasných premis v případě toho bohatého.     

Na druhé straně, když vyšší politika na lidi působí jako žumpa a potenciálně i vhodné kandidáty odrazuje – jak může přijít změna? Ono by pravděpodobně bylo v zájmu lidí to prostředí jaksi kultivovat, převést je na věcnou rovinu tak, aby bylo, řekněme, státotvornější...

Jediná možnost je ty, kteří z politiky žumpu dělají, nevolit. Udělat z voleb to síto. Protože ty strany k tomuto sítu evidentně nemají odvahu. Ostatně často ten odrazující styl začíná už bojem o místa právě na kandidátkách. Jak se politika uklidní, změní se její praktiky, vstoupí do ní lidé i jiného typu – lékaři, vědci, učitelé, schopní starostové zdola... A ti rozhodně mají co této zemi dát. Ale dnes – proč by do politiky tohoto typu vstupovali, to skutečně nevím.    

Jak hodnotíte to, kam se Akademie samospráv za dobu své existence posunula? Spatřujete nějaké zásadní milníky, dílčí úspěchy?

Akademie samospráv je unikátní projekt, který hned od počátku nastoupil téměř raketově. Jen prvním rokem jím prošla více než tisícovka zastupitelů obcí z celé republiky, a ve své advokátní praxi vidím, jak dodává starostům sebevědomí. Zjistili totiž, že na problémy nejsou sami. Mnoho z účastníků mi psalo, že už se na to chtěli vykašlat, ale s námi že se nebojí a pokračují. Velmi vysoce oceňovali odbornou úroveň a současně srozumitelnost.

Milníků bylo více – uvědomili jsme si sílu, kterou samospráva může mít, když se sjednotí bez ohledu na partaje, protože Akademie samospráv není politický, ale pouze odborný projekt. Na konferenci v Praze jsme spolu s kolegou, známým ústavním právníkem JUDr. Zdeňkem Koudelkou, identifikovali několik zajímavých oblastí, které se musíme snažit vyřešit. Například právě otázku, zda vůbec může vnitro „vpadnout“ bez důvodu do obce a kontrolovat. 

Je sice trochu smutné, že senátor Ivo Valenta supluje stát – tím, že projekt jako celek finančně podporuje. Na druhé straně nám nezávislost na státu dává svobodu slova – Akademie samospráv nic obcím a městům nemaluje, od nás to slyší naplno, ale taky jim stejně otevřeně dáváme munici právě na ten stát. Říkáme jim „nedejte se“.

Akademie samospráv má jediný negativní dopad, říkám s nadsázkou – znásobila se mi klientela, rozsah práce, a proto někdy nestíhám. Navíc na ni v nejbližší době navážou další vzdělávací projekty na vysokoškolské půdě, takže momentálně řeším osobní management. Abychom to spolu s kolegy všechno zvládali. Obce a města prosím o trpělivost hlavně se mnou – musím ale říct, že ji vesměs mají.         

Květnová konference se konala v Praze, ta podzimní bude na Moravě ve Zlíně. Kam vyrazí Akademie samospráv příště?

Tvrdím, s mírnou nadsázkou, že Akademie samospráv je a bude všudypřítomná. A to také zůstává jejím cílem. V podzimním bloku objedeme zase celou republiku, v jarním rovněž. Témata z Akademie si pak běžně objednávají svazky obcí a mikroregiony do svých regionů. Konference už jsou jen „šlehačka na dortu“ po opravdu náročné celoroční práci. S Akademií totiž denně usínám i vstávám – ať přímo nebo nepřímo, když mne kontaktují její účastníci s prosbou o pomoc. Připravuji teď proto aplikaci, která nám komunikaci s těmi stovkami starostů usnadní. Prostě bych potřebovala, abych nemusela spát.

Ale musím popravdě říct, že toto byl kdysi můj sen – vytvořit pro samosprávu takový servis, aby byla silná, sebevědomá, prostě taková, jakou ji občané v obcích a městech potřebují. To se teď i díky Akademii samospráv děje a jsem ráda, že jsem u toho. Čeká nás ale ještě hodně práce. Na jejím konci by měl být nový zákon o obcích, který se silou samosprávy v zádech hodláme napsat zdola a prosadit.