V minulých rozhovorech jsme se bavili o vašem nesouhlasu se zákazem kouření v hospodách. Teď do toho přišla ještě navíc elektronická evidence tržeb, zákaz prodeje o svátcích, s čímž také nesouhlasíte. V čem vidíte zásadní problém těchto opatření?

Všechna tato opatření, byť se snaží tvářit, že jsou na ochranu nekuřáků, prodavaček či poctivých podnikatelů, jsou ve skutečnosti jen dalším ukrojením kolečka ze „štangle“ salámu svobody. Vezměme to popořadě. Jsem znám jako zastánce kouření v hospodách. Nic ale není vzdálenější pravdě. Jsem zastánce toho, aby si majitel mohl určit, jaká ta hospoda bude. Pokud by nedávno přijatý zákon byl opravdu protikuřácký, zakázal by kouření na opravdu veřejných místech, jako jsou chodníky, přechody pro chodce, fotbalové zápasy a jiná místa, kde nekuřák musí proti své vůli čichat kouř neslušného kuřáka. Takovému protikuřáckému zákonu bych já zatleskal.

Navíc tento zákon obsahuje spoustu nesmyslů. Například nutí hospodské pod hrozbou uzavření podniku až na dva roky nevpustit dovnitř zjevně opilou osobu nebo nepodat alkoholický nápoj, pokud je riziko, že po jeho požití bude dotyčný působit škodu na zdraví či majetku. Zdá se to jako nevymahatelný nesmysl, ale podle mě to jen zvýší riziko korupce úředníka, který o uzavření podniku bude rozhodovat. A z vlastní zkušenosti z Británie to nepomůže ani těm nekuřákům, kteří se těší, jak si se svými kouřícími kamarády posedí ve voňavé hospůdce. Vypadalo to tak, že kuřáci postávali venku pod teplomety a bavili se, zatímco nekuřáci buď seděli sami u stolu, nebo museli jít taky ven. Takže není to zákon protikuřácký, ale „protihospodský“ a „proúřednický“.

Z podobného soudku, kdy se jen zvyšuje moc úředníka, je i elektronická evidence tržeb. Jistou formu podobné evidence má opravdu poměrně dost států nejen v Evropě. Ale opravdu on-line to má snad jen Chorvatsko a tam to vedlo k pádu původce tohoto výmyslu Slavko Liniče. Pochopitelně bych mohl začít dokládat čísla, kolik podnikatelů v Chorvatsku skončilo, o kolik se zvýšila nezaměstnanost apod. Ale to není ten největší problém tohoto zákona. Jako již mnohokrát, když úřady nedokázaly těch pár jednotlivců, a že i podle renomovaných zdrojů je u nás „šedá“ ekonomika dokonce pod průměrem EU (je cca 15 %), chytit za ruku a dokázat, že opravdu neodvádějí daně tak, jak by měli, tak zavedli nějaký plošný zákon nebo novou povinnost naprosto pro všechny. Tady se prostě jedna skupina obyvatel označila za zloděje. A v médiích se vede poměrně ostrá kampaň, kde se tvrdí, že co živnostník, to zloděj. Takže stát není schopen usvědčit těch 15 %, u kterých má pocit, že neodvádějí to, co by měli, a tak zavede povinnost, že každý musí hlásit vše.

A nejenže se nezvedne vlna pobouření, ono se tomu i celkem tleská. Představme si podobně populistického politika, který „se udělá“ třeba na tom, že kradou všichni Romové a každý Rom bude muset evidovat každou svoji útratu a bude se to porovnávat s tím, co si vydělal, jestli náhodou někde něco neukradl. V principu je to naprosto totéž. To by se vlna kritiky zvedla do úrovně té fukušimské a naprosto oprávněně. Ti podnikatelé, kteří opravdu našli cesty, jak neodvádět daně, jistě najdou cestu znova, těm slušným jen vzrostou náklady a riziko, že omylem „něco nebude sedět“. To je to, co mi na tom zákonu vadí ze všeho nejvíce. Navíc ty náklady pochopitelně podnikatelé přenesou na zákazníky, takže poškozeno nebude těch 15 % nepoctivců, ale opět my všichni.

Zákaz prodeje o svátcích je zase jen snaha naoko se zalíbit některým skupinám voličů. Vzpomínáte si, jak jsme v 90. letech byli nadšeni, že už nám nikdo nenařizuje, kdy smíme nakupovat a kdy musíme do průvodu. Tak už nám chybějí jen průvody. Opět se tu politik ohání ochranou prodavačů a salámovou metodou zkusí nejprve vybrat pár svátků, kdy zakáže prodej. Tím nejenže prodavačkám moc nepomůže, jak jsme již během dvou zavřených svátků slyšeli, tak personál prodejen stejně musel do práce třeba jen doplnit regály po nájezdech zákazníků, kteří vyplašeně nakupovali do „foroty“. A opět vybral jen jednu skupinu zaměstnanců, kteří jsou hodni „volného“ dne. Tentokrát si ochranu zaslouží jen prodavači v obchodech, které jsou větší než 10 × 20 metrů. Což není až tak velký prostor, jak se zdá z dikce zákona. Opět nebudu strašit vyhazováním prodavaček, těch zatím šest dní v roce jistě majitelé prodejen zvládnou. Ale je to další nástroj nátlaku státu na podnikání. A jak jsme viděli, hned první svátek vyrazili kontroloři a jali se ukládat pokuty a podnikatelé hledali cesty, jak zákaz obejít a „neprodávali“, ale měli předváděcí akce. Takže z toho, jak stát tvoří zákony, je vidět, že stát je špatný sluha a zlý pán.

Před pár dny rezignoval předseda vaší strany Petr Mach kvůli rozepřím ohledně kampaně do parlamentních voleb. Zatímco jedno křídlo strany prosazuje zaměřit se jen a pouze na Czexit, Mach by se chtěl věnovat i jiným tématům. Jak to vidíte vy?

Jelikož jsem už jen řadový člen strany, na jednání republikového výboru, kde k tomuto rozhodnutí došlo, jsem nebyl. Mohu dodat jen malinko zasvěcenější pohled zvenčí. Nejde o ideový spor, jako tomu bylo nedávno v souvislosti s chutí některých členů přiklonit se více k „protiislamistům“. Naše strana má jednu, někteří dokonce říkají, že jedinou devizu, a tou je ideologie svobody a libertariánství. Na tom se ani teď nic nemění. Spor je o to, zda do příštích voleb má jít strana s jediným nosným tématem, tzv. Czexitem. Nemyslím, že by ve straně někdy zazněla myšlenka zůstat v EU, v tom žádný rozpor není. Pro mě má být vystoupení z EU jen důsledkem našeho snažení o více svobody, jak v otázce třeba daní, kde již nejsme suverénním státem, a to i vinou našich dosavadních politiků a vyjednavačů, tak třeba i v poslední době velmi palčivé otázce možnosti občanů nosit zbraň. Jistě, opustit EU je cestou k řešení mnoha problémů, ale problémy samotné to nevyřeší, ty si musíme řešit my tady u nás a o tom by podle mě měla být kampaň. Nenabízet lidem vystoupení z EU s tím, že vyřeší problémy, ale dodat jim řešení, jak tyto problémy řešit sami, a pokud by v tom Unie bránila, pak vystoupit.

Například by byla možnost snížit DPH třeba na úroveň Švýcarska a dát větší pravomoci ve stanovování daní nižším správním celkům (krajům a obcím), s tím, že by na ně přešly i pravomoci, které teď drží stát. On je teď rád na obce a kraje deleguje, ale často „zapomíná“ za to platit. Myslím, že tok daní by měl být opačný, teď hejtmani a starostové čekají a žadoní u ministra financí o peníze na to či ono. Podle mě by bylo mnohem spravedlivější, aby vybrané daně zůstávaly tam, kde se vybraly, a tam se i utrácely. A stát v osobě ministra financí by měl být tím, kdo by starostům a hejtmanům musel vysvětlovat, kolik a na co od nich potřebuje peněz. Bylo by to lepší i z hlediska kontroly politiků. Přece jen občan častěji potká starostu a může se ho zeptat, proč jeho daně utratil právě za tohle, než potká ministra, nebo dokonce některého z náměstků, kteří teď o drtivé většině vybraných peněz rozhodují. Stát, obce i kraje by tedy měly jasně stanovené oblasti, ve kterých by rozhodovaly a financovaly je.

Podle toho, jak by ten který celek hospodařil, by mohl i nastavovat daně, a třeba tím lákat firmy, občany nebo školy právě k nim. Jeden ze zakladatelů naší strany, Jaroslav Bachora, tomu říkal „kantonizace“ a myslím, že je to dobrý směr. V blízké volbě nového předsedy tedy budu volit Petra Macha, který je právě proti zaměření se pouze na vystoupení z EU.

Odvolací pražský vrchní soud zrušil původní trest 8,5 roku vězení pro někdejšího středočeského hejtmana Davida Ratha kvůli nezákonným odposlechům, což vrchní státní zástupkyně označila za přepjatý formalismus. Vy jste toto rozhodnutí v posledním svém blogu rozebíral. K čemu jste došel?

Pan Rath je politik, kterého bych v životě nevolil, nesouhlasím s ním téměř v ničem a jsem přesvědčen, že se skutků, ze kterých byl obviněn, dopustil. Ale tento luxus si mohu dovolit jako občan. Policisté a státní zástupci nemohou být jen přesvědčeni, oni takové věci musejí dokázat. K tomu mají některé pravomoci, které často jdou proti osobním svobodám občana. Aby nedocházelo ke zneužívání těchto pravomocí, jsou naprosto přesně definovány postupy, jak tito lidé musejí postupovat a nemohlo tak docházet k účelovým obviněním nebo falšováním důkazů. Za minulého režimu se tak často dělo a spousta lidí tak trpěla, protože soudci neměli v některých případech dost odvahy (nebo znalostí), aby tyto postupy vyžadovaly. I proto myslím, že je důležité, aby dnes soudy dbaly i nad zákonností postupů policie a státních zástupců. To v tomto případě bohužel pravděpodobně dodrženo nebylo.

Nejsem právník a i renomovaní právníci na to nemají jednotný názor. A tak se tato kauza potáhne bohužel ještě mnoho let. Jedním z problémů byl i místně nepříslušný soud, který odposlechy povoloval. Každému z nás se může stát, že nějak poruší zákon. Je jich tolik, že i ministr spravedlnosti říká, že zákony nejsou pro laiky a vyznají se v nich jen profesionálové. Pokud by k tomu někdy došlo, každý z nás by chtěl, aby vyšetřování probíhalo co nejrychleji a za dodržení všech postupů, a „náš“ policista nežádal třeba povolení k domovní prohlídce u soudce, o kterém ví, že má stejný názor jako ten policista a povolí mu ji i bez přesvědčování a podkládání důkazy, přestože soud sídlí na druhé straně republiky, aby tím urychlil a usnadnil si vyšetřování. Pokud toto chceme pro sebe a chceme žít v právním státě, musíme to požadovat i v případech, kdy se nám to vzhledem k osobě obviněného vyloženě příčí.

Rok 2016 přinesl i dva překvapivé výsledky hlasování voličů. Prvním byl Brexit. Jak jste toto rozhodnutí Britů vnímal, proč k němu došlo a k čemu povede?

Asi vás nepřekvapí, že jsem výsledek referenda přivítal. Britové jsou již od dob Magny Charty velmi citliví na své svobody. Mají pocit, stejně jako já, že Unie v podobě, do které vyrostla ze spolku zemí, které mezi sebou volně obchodují, do molocha, který již je ohrožením nejen svobody, ale i bezpečnosti. Jak iracionálním spolkem se Unie stala, nám předvádí téměř dnes a denně právě ve vztahu k Británii. Kdy premiérce na jednání nepodávají představitelé Unie ruku, nezvou ji na summity a neustále hlásají, jak to té Británii „vytmaví“, že si dovolila mít jiný názor na směrování své země, než mají „elity“ v Komisi a radě. K čemu Brexit povede, bude velmi záležet na tom, jak racionálně, byť třeba i tvrdě budou vedena jednání po aktivaci článku 50 lisabonské smlouvy. Zatím se veškerá obhajoba EU točí na údajné výhodnosti v ekonomické oblasti a pomíjí se ty ostatní. Překvapivě je to totéž, co se kritizuje třeba ve vztazích s Čínou, kdy často lidé, kteří kritizují jednání s nesvobodnými režimy, vytáhnou na kritiku EU argument o tom, že se nám to přece vyplácí.

Po vítězství Donalda Trumpa (což je ten druhý překvapivý výsledek) jste vtipně a ironicky napsal na Facebook: „Nikdy bych neřekl, kolik je v USA nevzdělaných, bílých, starých a na vesnicích žijících agentů Ruska.“ Byla i tato zcela zavádějící mediální klišé, která naštvala část voličů, důvodem Trumpovy výhry? Že mu hodili hlas navzdory elitářským kritikům?

Donald Trump a jeho vítězství je jen dalším důsledkem iracionality, která se zmocnila veřejného prostoru, kdy je ta „správná“ jen jedna pravda, a kdo s ní nesouhlasí, je označován právě přívlastky, které jsem uvedl v tom statusu na Facebooku. Zdaleka nemohu říct, že by Trump byl mým „šálkem čaje“, ale poté, co předvádějí stoupenci Hillary, mu to vítězství snad přeji. Je vůbec zajímavé sledovat, jak někteří lidé reagují na porážku ve volbách. Například v Rakousku po porážce Hofera, který byl označován pomalu za nového Hitlera, kterého volí jen zdivočelá lůza, tato nezačala pálit auta, ani demonstrovat proti výsledkům voleb. I to svědčí o tom, jak si někteří lidé demokracii představují. Často mám pocit, že pro demokracii jsou, pokud zrovna vyhrávají. A zcela jistě je toto „elitářství“ jedním z faktorů, proč Trump a jemu podobní politici budou vyhrávat čím dál častěji.

Na ministerstvu vnitra má začít fungovat odbor na vyhledávání dezinformací hlavně ze strany Ruska. Jaký je váš názor na něj? Je potřeba?

Nejenže není potřeba, ale dokonce jsem přesvědčen, že jde o velmi nebezpečný krok směrem k nesvobodě. Opět se vrátím do porevolučních let, kdy jsme vydechli, že už není žádný tajemník, který by seděl u rušičky a rozhodoval, kterou stanici smí občan poslouchat. Že Rusko platí skupiny, které hlásají jeho „pravdy“, je asi pravda a dělá to mnoho mocností včetně EU a USA. A i ty používají často lži. Vzpomeňme třeba případ zbraní hromadného ničení v Iráku, kdy informace o tom, že je má a je připraven je použít, byla využita k válce proti němu. Tehdy byly hlasy, které o tom pochybovaly, také označovány za hlásné trouby Ruska. Pak se k tomu přiznal tehdejší britský premiér a je ticho po pěšině. Osobně si nemyslím, že za vším zlým, co se na světě děje, stojí Putin, ale zároveň nepopírám, že za spoustou věcí ano. Ale nevěřím, že moudrý úředník na ministerstvu má právo mi filtrovat informace, které se ke mně dostanou. Proti dezinformacím je třeba bojovat otevřenými informacemi. Pokud ty proruské weby hlásají zjevný nesmysl, je jedinou cestou, jak tomu zamezit, ten nesmysl vyvrátit. Ne ho zakázat šířit. Zvláště u nás to pak jen v mnoha lidech oživí vzpomínky na totalitu, kdy se vědělo, že o čem se nesmí mluvit, je pravda (i když často taky nebyla).

Celý rok 2016 je i ve znamení vzrůstajícího islámského terorismu, který dopadá i na západoevropská města. Čerstvě jsme svědky teroristického útoku v Berlíně. Britský euroskeptik Nigel Farage k němu v první reakci uvedl, že takové teroristické útoky jsou dědictvím Angely Merkelové. Je to vůči ní příliš ostré hodnocení, nebo s ním souhlasíte?

Označit za hlavního viníka Angelu Merkelovou je snadné a lidé milují snadná vysvětlení složitých problémů. Islámský terorismus nevznikl za dobu vládnutí Merkelové v Německu. Má mnohem hlubší a starší kořeny. Ani v Německu není Merkelová diktátorka, která zavelí a celé Německo jde za ní. Politika otevřené náruče zcela nepochybně do Evropy dostala i ty teroristy, kteří by jinak útočili v jejich zemích. Stále nejvíce teroristických útoků je namířeno proti jiným muslimům v rámci jejich náboženské války. Takže co se dá kancléřce, a její straně, která ji v té kancléřské funkci drží, vyčíst, je to, že v Německu žije přes milion lidí, o kterých nevíme v podstatě nic. Lidí, z nichž mnozí neutekli jako kdysi lidé z bolševických zemí, za jiným stylem života, ale za vidinou bohaté země, která jim splní jejich sny. To, že časem zjišťují, že to tak není a že ani tady se z nich boháči nestanou, vede k jejich frustraci a v mnoha případech i k radikalizaci a roztočí se kolotoč násilí.

Evropané zatím drží a se zaťatými zuby nepodléhají touze po pomstě a aplikování kolektivní viny. Ale obávám se, že pokud jasně nepojmenujeme problém a navíc EU dotáhne snahy o totálním odzbrojení občanů do konce, nádoba trpělivosti přeteče a dojde k opravdu nepěknému kolotoči násilí. A právě politici jako Merkelová stále strkají hlavu do písku a neustále ignorují jak azylové, tak bezpečnostní smlouvy a dohody. Tedy nejen Angela Merkelová, ale i ostatní politici dosáhnou jen toho, že princip kolektivní viny opět zasáhne Evropu. Kam toto vede, jsme měli možnost poznat v Evropě nejen během dvou nejhorších válek, ale i díky dvěma strašlivým totalitním ideologiím, které Evropu sužovaly více než 60 let. To pak bude moci být nazváno dědictvím Angely Merkelové a jejích spojenců.