Máme za sebou oslavy třiceti let od pádu tehdejšího režimu v Československu. Co vám utkví v paměti, a proč?

Hlavně získání svobody – můžeme říkat, co chceme, myslet si, co chceme, jezdit, kam chceme. Nikdo mi nenařizuje, jaké knihy číst, a naopak nezakazuje, jaké ne.

Směrem k opozici zazněla během výročí 17. listopadu spousta věcí. Spolek Milion chvilek vyzval, aby se strany více otevřely veřejnosti, přišly s uskutečnitelnou vizí a posílily své volební šance menšími koalicemi. Jak vnímáte podobné výzvy?

Spíš bych je bral jako výzvy směrem k veřejnosti. STAN je otevřený a zrovna po této výzvě se nám hlásí  hodně nových zájemců – hned první dny po výzvě na 250. Není to totiž jen o otevřenosti stran a hnutí, ale o chuti veřejně se angažovat a něco v politice dělat. Pokud budeme politiku jen hanět jako špinavou, jak můžeme chtít, aby do ní vstupovali noví a čestní lidé?

Diskutuje se také o změně volebního systému kvůli tomu, že ten současný, vzniklý po někdejších úpravách od ČSSD a ODS, zvýhodňuje nejsilnější strany. Potřebuje změnu, podle vás?

Úpravy bych skutečně uvítal. A zase: ne kvůli stranám, ale kvůli voličům. Jestliže vítězi voleb, tedy hnutí ANO, stačilo na jeden poslanecký mandát přes 19.232 hlasů, pak naše hnutí STAN potřebovalo na jeden mandát už 43.693 hlasů – kvůli ziskům v malých krajích. Takže hlas voliče ANO neměl v těchto volbách stejnou váhu jako hlas voliče STAN. Což z našeho pohledu odporuje Ústavě – a proto naši senátoři podali ústavní stížnost, kterou by měl už snad vbrzku posoudit Ústavní soud.

Svoboda, svoboda, svoboda. Letos velmi opakované slovo. Co znamená pro vás? A je dnes něčím ohrožena?

Svoboda je vždy ohrožena, když si nedáme pozor, leckdo by nám ji ve jménu takzvaného dobra, nebo naopak zase svého zisku, rád osekal. Takže si musíme říct, že ji chceme a že jsme ochotni ji i hájit.

A co svoboda slova vzhledem ke kritice, že lidé přestávají respektovat odlišný názor?

Okřídlené rčení říká, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiného. Někteří lidé si bohužel vykládají svobodu jako bezbřehou možnost dělat si, co chtějí, bez ohledu na ostatní. S mnoha lidmi nemusím souhlasit, ale to neznamená, že je budu chtít ukřičet, zadupat nebo jim sprostě nadávat. Víte, vulgární řvaní a nadávky vypovídají více spíše o tom člověku, který je vypouští.

Je tomu také třicet let, co se do našich zemí vrátila svoboda tisku. Novinářka Nora Fridrichová na Koncertu pro budoucnost řekla, že podle českých politiků mají novináři v České televizi pouze číst ze čtecího zařízení a nic moc si nemyslet. Souhlasíte s tím? Jak najít jasná pravidla mezi profesionalitou a osobním názorem novináře?

Každý má právo na názor, každý má právo volit toho, koho chce. U novinářů by ale čtenář, posluchač, divák vůbec neměl poznat, koho volí a čí názory jsou mu blízké. Dřív to platilo. Třeba u komentátorů mě zajímají názory těch, kteří přijdou se zajímavou myšlenkou, nasvítí problém z jiného úhlu a já si řeknu: Vida, i takto se na to dá pohlížet. Nečtu komentátory, u kterých předem vím, co si přečtu a za koho kopají.