Pokud jde o takzvanou inkluzi, zaznívají kritické hlasy, že poškodí úplně všechny: běžné žáky, žáky s lehkým mentálním postižením i učitele. Méně inteligentní žáci nebudou stíhat výuku, budou zdržovat ty normální a učitelé nebudou zvládat věnovat se těm méně inteligentním. Co o tom soudíte?

Že tato obava má racionální jádro. České školství mělo tradičně výborný systém péče o děti se specifickými vzdělávacími potřebami – a bylo by rozhodně nespravedlivé redukovat ho jen na síť někdejších pomocných a zvláštních škol. Jde o komplexní, promyšlený systém výchovně-vzdělávacích institucí a podpůrných pracovišť, kde o tyto děti pečuje komunita odborných pracovníků. Díky komplexnímu systému přípravy speciálních pedagogů mohou tato pracoviště nabídnout odpovídající péči jak dětem tělesně hendikepovaným, tak těm s mentálním postižením až po děti s projevy sociální patologie. Odbornost a zkušenost těchto pedagogů jsou potenciálem, který není doceňován, přesněji není aktuálně brán v úvahu.

Pokud bude ve třídě skupinka žáků s lehkým mentálním postižením a asistenty, nebude rušit ostatní žáky z koncentrace?

Bude. Ale o to nejde nebo alespoň ne primárně. Dnešní výuka je hodně jiná, než jakou známe z let vlastní školní docházky, a situací, kdy žáci soustředěně poslouchají výklad a vědomě se na něj koncentrují, je popravdě málo. Učení má hodně činnostní charakter, dominují interakce žáků s učitelem nebo žáků mezi sebou, kooperativní činnosti ve dvojicích či skupinách, práce s informačními zdroji a tak dále. Podpora jednoho či dvou asistentů asi míru koncentrace nesníží.

Problém je v tom, že děti s lehkým mentálním postižením se prostě potřebují učit jinak. Jinými metodami, formami, v jiném tempu. Je skvělé sledovat basketbal a je skvělé sledovat basketbal vozíčkářů, obojí je nádherný sportovní zážitek. Sledovat, jak mezi zdravými hráči zoufale přejíždí vozíčkář, přes kterého každou chvíli někdo upadne, musí být spíše tristní.

Též zaznívají námitky, že pedagogové ve speciálních školách mají vystudovanou speciální pedagogiku, vědí, jak se mají k dětem se speciálními potřebami chovat, zatímco pedagog z klasické základky toto vzdělání nemá a ani žádný kurz to nedokáže nahradit. Stejně tak asistent se středoškolským vzděláním nemůže nahradit vysokoškolsky vzdělaného speciálního pedagoga...

Ano, už jsem se o tom zmiňoval. Trochu se to podobá situaci v devadesátých letech, kdy zoufale chyběli němčináři a angličtináři. Sáhlo se tedy po ruštinářích, kteří naopak přebývali. Poslali se na pár měsíců na kurz, a bylo. Jazykář jako jazykář, ne? Tam, kde neměli žádného přeučeného ruštináře, sáhli po studentovi z Ameriky, který zrovna s batůžkem a dredy bloumal Evropou. Podobně se nyní mají fyzikáři s dvouměsíčním kurzem pokoušet učit integrované žáky, jejichž vzdělávání má velmi specifické nároky. Pomáhat jim v tom budou asistenti s maturitou, baťůžkáři inkluze.

Pokud bude učitel vysvětlovat nějakou látku, bude mít určité tempo „přednášky“, jak to může žák s lehkým mentálním postižením stíhat? Jak mu v tom může pomoci asistent. To mu to zopakuje? Nebo se bude muset „kolona“ řídit tempem nejpomalejšího vozu?

Znovu říkám, dnes už se ve školách v podstatě nepřednáší. Ale pokud by nějaká látka, například v rámci exaktních předmětů, jakými jsou fyzika nebo matematika, vyžadovala souvislejší výklad a demonstraci, dojde patrně na individualizované učení, jaké známe z málotřídek. Zatímco většina žáků bude po výkladu upevňovat znalost opakováním demonstrovaného postupu na dalších příkladech, bude se učitel znovu věnovat skupině integrovaných žáků. To samo o sobě ničemu nevadí. Problém je, že tím pádem nebude k dispozici těm samostudujícím, kteří by se třeba chtěli poradit, diskutovat o dané věci a tak dále. Také rozsah samostatné práce běžných žáků určí primárně potřeby těch integrovaných.

Jde i o děti s poruchou chování – autismem, ADHD. Děti mohou být nezvladatelné, vykřikovat...

To rozhodně budou. Tím více, čím větší budou mít publikum a čím méně pozornosti učitele urvou jen pro sebe. Proto bývali vzdělávány v malých, zhruba desetičlenných třídách. Dávalo to smysl. Ony nejsou sobecké, nevychované a tak dále. Potřebují jen minimum rušivých podnětů, nadstandardní pozornost ze strany učitele, jiný rytmus střídání činností. To, co jim inkluze z podstaty nezajistí.

Co problematika hodnocení? Jak se bude ostatním žákům vysvětlovat, že „hloupý Honza“ má lepší známku než běžné dítě? Nemůže to pak vyvolat nevraživost?

Tohle je úplně sekundární. Hodnocení je dnes tak variabilní (známky, procenta, body, slovní hodnocení), že se to žákům snadno vysvětlí. Neočekávám nevraživost, závist, pocit křivdy.

Hůř se jim bude vysvětlovat, že Honza se teď bude učit s námi, protože je úplně stejný jako my, ale bude mít jiný způsob hodnocení, protože je přece jenom trochu jiný než my.

Co otázka šikany? Víme, že děti, které nějak vybočují z kolektivu ať už chováním, zjevem, sociální situací a podobně, bývají šikanovány. Nehrozí, že se budou děti vysmívat postiženým jedincům jako „mentálům“ či „kriplům“?

Nemyslím. Nálada ve společnosti, ve školách, v médiích a tak dále je v tomhle ohledu dlouhodobě kultivována. Téma je a bude mediálně živé, děti by si samy připadaly trapně. A i kdyby se našly výjimky, integrované děti budou pořád pod dohledem, budou v centru zájmu a jejich život ve škole se bude sledovat.

Na speciálních školách jsou děti více zaměřovány na praktické činnosti, „dílny“, manuální zručnost, která může kompenzovat jejich nižší IQ. Na běžné škole o tuto kompenzaci přijdou...

Na některých jistě. Pracovní vyučování se do kurikula mnoha škol zase vrátilo, třeba škola ve Mšeci si z evropských dotací postavila dílny, ale není to pravidlem. Ano, někde o ni přijdou.