Změnilo se za poslední půlrok něco v pohledu veřejnosti na uprchlíky? Jsme soucitní více, nebo naopak více odmítáme pomoc? Jak jsou na tom Češi nyní?

Pro to jsou samozřejmě hlubší základy hodnotové, které se příliš nemění. Když to řeknu velmi zjednodušeně, když někdo nemá rád Němce, tak nemá rád Němce a nic moc se na tom měnit nedá. Nicméně ony se mění i pod vlivem událostí, které se dějí kolem nás, kde se svět nějakým způsobem obnažuje. Tam je nepopiratelné, že poslední teroristické útoky v západní Evropě – mám na mysli Paříž a Brusel – otřásly těmito postoji. A ať chceme, nebo nechceme, tak jsou spojovány s oblastmi a institucemi, které nakonec, jak víme, byly u zrodu útoků. Rozhodně od té doby, co jsme spolu naposledy mluvili, tak je zřejmý strach z nového a neznámého, které je teď známější; a zdá se, že jsme více ohroženi. Není to samozřejmě jen případ naší země, vidíme to všude v Evropě.

Myslíte si, že uprchlická krize a schopnost, či neschopnost Evropské unie reagovat včas a dostatečně změnila důvěru Čechů v ní?

Přispěla k poklesu důvěry, to nesporně ano, ale nejde jen uprchlickou krizi. Jsou zde tři fenomény, ve kterých je Evropská komise a Evropská unie propojována a nezareagovala dobře a nezareagovala včas. Velký problém Evropské unie, který svým způsobem formuje politiku, i když ne výlučně, je Ukrajina. Jakým způsobem přistupovali k procesu přibližování se Ukrajiny k Evropské unii, ukazuje, že je kulturně, ale i politicky nepoučená a vede k mozaice velkých výzev, před kterými Evropská unie stojí.

Takže uprchlíci, Ukrajina a tím třetím je krize Řecka?

Přesně tak, to je třetí dimenze. Když je zkombinujete a zvážíte, že Evropská unie jako celek ve všech třech případech jen hasí požáry a nedokáže koncipovat politiku strategicky na dlouhodobější perspektivě, tak se docela obávám, že tyto tři krizové prvky, když se v relativně krátké době namixují, mohou mít charakter smrtícího koktejlu. Jsem fanda Evropské integrace. Možná víte, že pracuji od roku devadesát jedna, kdy jsem se vrátil z Británie ze studií, v Evropském hnutí v České republice. Ale už zhruba před patnácti lety jsem poprvé začal mít pochybnosti o tom, zda je Evropská unie dostatečně vybavena pro řešení úloh, které si předsevzala. V té době jsme na tomto pracovišti vytvářeli podklady pro strategické vládnutí v České republice a tehdy jsem také byl často v kontaktu s evropskými orgány. Vnímal jsem silnou podobnost mezi absencí pro kvalitní start řízení na kvalitní úrovni u nás, ale i na evropské úrovni.

Instituce vznikla v relativně klidné době. Hodně faktorů vedlo k úspěšným začátkům Evropské unie a následnému rozvoji v okamžiku, kdy země byly kulturně a ekonicky mnohem homogenější než dnes. Ale ani tenkrát před rozšířením v roce dva tisíce čtyři ty kapacity strategického vládnutí nebyly dostatečné. Je málo známo, že na začátku tohoto tisíciletí kolem roku dva tisíce země vstupovaly v rámci takzvaných kodaňských kritérií, podle kterých se měly připravovat na vstup. Měly přicházet jednotlivě a měly být přijímány podle toho, jak se jim podaří kritéria naplňovat. A v roce dva tisíce jedna nakonec převážila představa o velké vlně rozšíření. V roce dva tisíce čtyři bylo přijato deset nových zemí, které měly rozdílné předpoklady pro to být dobře integrovány, a to jak z hlediska vnitřního fungování, tak participace na evropské politice. To je jeden příklad, jak Evropská unie dostatečně dobře nepřipravovala svá rozhodnutí v dlouhodobější perspektivně.

Dělá to dnes a je dnes dobře připravena?

Chtěl jsem tím ilustrovat, že už tenkrát to tak bylo a od té doby se nic zásadního nezměnilo.

Tou vybavenosti a strategickým vládnutím máte na mysli tedy nějakou koncepci. Co všechno by měla řešit?

Strategické vládnutí jsou předpoklady dobrého startu vládnutí a jednou součástí je formování vizí a strategií, které reagují na bezprostřední krize. Ale na základě dobře propracovaných podmíněných prognóz budoucího vývoje, nikoliv predikcí. Formulují společné cíle nebo cíle a cesty, jak se k nim dopracovat. Například když máte Evropskou unii, v níž je nyní osmadvacet zemí, tak nelze koncipovat společné politiky bez zevrubné historické analýzy, jak ty státy vznikaly, v jakém kulturním kontextu, jaké jsou hodnotové orientace obyvatel v nich, čím se liší, jaké mají historické anymozity, které se hned tak zlomit nedají. Francii a Německu se je po druhé světové válce podařilo zlomit až po dvaceti letech. Vemte si Řecko a Turecko. Řecko má dlouhodobě nejvyšší vojenský rozpočet, protože se bojí konfrontace s Tureckem. Turecko není členem Evropské unie, ale desetiletí se o to snaží a teď znovu v souvislosti s uprchlickou krizí, kdy máme s Tureckem čerstvou dohodu a v zásadě si nikdo není jist, zda je dobrá, nebo špatná. V podstatě byla přijata pod tlakem v okamžiku, kdy krize nabyla nezvladatelných rozměrů.

Zmínil jste, že tři faktory – krize s imigranty, Ukrajina i Řecko – mohou být smrtícím koktejlem pro Evropskou unii. V jakém slova smyslu?

Ve smyslu, že se nepodaří Evropskou unii udržet v instituciálním rámci, který dnes má. Jak víte, máme Lisabonskou smlouvu; a ta je porušována už přímo Evropskou komisí. Když se rozhoduje o masivní fiskální pomoci Řecku za velmi drastických politických podmínek pro Řecko, je to proti znění Lisabonské smlouvy, jak už kolega profesor Šlosarčík velmi odpovědně analyzoval. Masivní ekonomické tlaky vedou k rozhodování, které popírá demokratické principy vtělené do Lisabonské smlouvy. Je možné, že dnes institucionální rámec nefunguje legitimně.
Viděli jsme to také v rakcích při plánovaném přerozdělování uprchlíků, kdy se jednotlivé země rozhodly třeba odmítnout kvóty a udělaly, co považují za nejlepší řešení pro sebe.

V zásadě jde o to, že instituciální architektura Evropské unie je mimořádně složitá a je stavěna do dobrého počasí. Ve chvíli, kdy máte kolem tři bouře, které ještě nedozněly, a nevíte nic moc o tom, jaké další bouře přijdou v budoucnosti, tak s touto křehkou architekurou nevystačíte. A změnit ji je velice obtížné. Právě kvůli limitům; na rozdíl od Spojených států je Evropská unie mnohem setrvačnější, protože má minimální společný rozpočet. Spojené státy mají obrovský federální rozpočet, takže tamní státy jsou sice hodně samostatné, ale základní politická linie je prosazována i spoustou prostředků na politiky. Kdežto když máme v Evropské unii jako její občané k dispozici – respektivě ti, co rozhodují – jedno procento hrubého domácího produktu vytvořeného v rámci členských zemí, tak s tím nic nenaděláte. Navíc se spoustou povinných položek, které musíte vyplácet, ať chcete, nebo nechcete, je to veliká výzva. Jsem přesvědčen, že Evropská unie tu výzvu přežije a že se na ni v konečném důsledku adaptuje a zvládne ji. Ale rozhodně to nebude v dnešní podobě. Nebude. A nemůže být, to prostě nemůže fungovat.

Jak jste vy sám vnímal, že Evropská unie chce Ukrajinu vzít k sobě i přesto, že před osmi lety na summitu NATO Putinovi přislíbila, že o Gruzii ani Ukrajinu usilovat nebude?

Nejenom, že Evropská unie bohužel nemá potřebnou strategickou dimenzi, ale nemá ani dostatečnou institucionální paměť. Pokud má být jakákoliv politika důvěryhodná, tak musí být léta budována a nesmí se zapomínat na minulé sliby, to je jasné.

Rusko vyrazilo do Sýrie a začalo rázně řešit Islámský stát tam, kde USA bojují už léta. Jsou tyto kroky správné? Měla by se americká armáda stáhnout z válečných akcí a respektovat režimy jednotlivých zemí, nebo dále zasahovat?

Pokud jde o můj osobní názor, tak mám dvě poznámky. Ani tím vstupem Ruska do Sýrie problém Islámského státu nebyl a nebude v brzké době vyřešen. To vnímáme všichni jako realitu. Za druhé vidím jako pozitivní, že se v takové situaci řekněme dvě velmoci, Spojené státy a Rusko, dokázaly sejít a po desetiletích také začít společně komunikovat v operační rovině z hlediska vedení vojenských operací. Právě proto, aby nedocházelo k malérům a na stejném území neoperovali bez vědomí o akcích toho druhého. Víme, že to není ideální spolupráce, ale ministři zahraničí si dokázali sednout k jednomu stolu a jednat. Považuji za záblesk naděje, že kde se vynoří ohrožení civilizační, tam se velmoci, které mají těch možností válečných operací výrazně více než ostatní včetně Evropské unie, dokáží dohodnout a operovat společně.

Jaký výzkum vás v poslední době překvapil a proč?

To je dobrá otázka. Upozornil bych na poslední zprávu německé Bertelsmannovy nadace, která dělá velmi kvalitně zpracovávané mezinárodní komparační analýzy kondice zemí s vyloučením nejvyspělejších států. Jsou tam zahrnuty všechny státy, které mají ambice dostat se mezi vyspělé země, ale ještě nenaplňují všechna kritéria. Jde o velmi dobře provedený výzkum a my jsme někde na špici, jako bychom nahlíželi za dveře. Překvapilo mě, že například Polsko a Estonsko dostalo v některých aspektech taková hodnocení. Přitom je to obecně metodologicky velmi dobře koncipovaný srovnávací výzkum kondice jednotlivých zemí na místa, o kterých nejsem úplně přesvědčen, že jim patří.

Co konkrétně vás překvapilo?

Týmu výzkumu, který dává údaje a poznatky dohromady, velmi fandím, přesto jsou tam překvapivá zjištění. Podotkněme, že data jsou z loňského roku, protože trvá, než se data zpracují a zpráva vyjde. Ale co se děje v Polsku, je znepokojující z hlediska ústavnosti. Jak si zvítězivší politická strana začíná osedlávat celý stát, vyměňovat lidi ve veřejnoprávních médiích a podobně… to nesvědčí ve prospěch kondice polského státu, a on byl vyhodnocen velmi vysoko. Instituce v postkomunistických zemích jsou křehké. Stačí, aby jedna partaj, která vládla osm let, nakonec nedostala důvěru voličů a instituce, které předchozí vláda respektovala, nová garnitura přestává respektovat a ty instituce se hroutí. Jde o základní principy, aby ústavní soud byl nezávislý a aby veřejnoprávní média nesloužila vládní garnituře, ale jednoduše občanstvu.

Čím to je, že prezident Miloš Zeman má podporu téměř sedmdesáti procent veřejnosti i přesto, že neustále čelí dost silné kritice?

Miloši Zemanovi se zatím daří být lidový. Chutná mu bůček, pije pivo a slivovici. A když se podíváte na průměrného českého muže ve středním věku, tak čest výjimkám. Jako zkušený politik sází na kontaktní kampaň, jeho cesty trvají tři dny a jsou velikým nástrojem, který mu pomáhá. Když si vezmeme premiéra, má spoustu agend a podle mého se poctivě snaží naplňovat programové prohlášení své vlády. Ale to znamená mnoho úloh, které nejsou vidět, včetně jízd do zahraničí, protože reprezentuje zemi navenek; na terénní výjezdy nemá tolik času. Kdežto prezident je podle ústavy neodpovědný nikomu. Tak proč by nepěstoval rozvíjení kontaktů s kraji? To mu určitě velice pomáhá.

Jsou jeho cesty volební kampaní? 

Určitě. Pokud vím, tak on zatím závazně nepotvrdil svoji kandidaturu. Pokud se rozhodne kladně, tak je to věc, která mu velmi pomůže.

Co ještě mu pomáhá?

Ať se o něm říká ledasco, z hlediska politické ideologie je sociální liberál. Zdůraznil bych to adjektivum sociální, to znamená, že on pochází z lidu, on rozumí lidu a v okamžiku, kdy jde o to, co lidi skutečně zajímá, tak má instinkt odpovídat podle toho, co by si přáli slyšet.

Jak je na tom nálada české společnosti ohledně ekonomické situace?

Je to rozdílné, záleží, kolik máme v peněžence. Obecně se situace zlepšuje ze dvou důvodů. Je nižší nezaměstnanost, což znamená, že lidé mohou více vydělávat a současná vláda plní vážně své závazky ve vztahu k veřejnému sektoru, veřejným službám a platům lidí, kteří jsou zaměstnáni ve veřejných službách, i když ne dokonale. Včera jsem byl na zajímavé konferenci v Ostravě, kterou uspořádala Vyšší odborná škola sociální a bohužel právě tento důležitý obor je zanedbaný z hlediska výdělku. Vezměte si, že sociání pracovník bere méně než polovinu platu, který je ve finančním a pojišťovacím sektoru. Dá se říci, že tato země si mnohem více váží těch, kteří se starají o peníze, než těch, kteří se starají o lidi.
Dochází ke zvýšování platů státních úředníků, učitelů, ministr Němeček se snaží, aby pokračovalo zahájené zvyšování platů lékařů a zdravotních sester. Ministr Herman navýšil platy pracovníků v kultuře. Neříkám, že mají všichni tolik, kolik by si zasloužili. Neříkám, že zde není málo těch, kteří nemají ani na vedení slušného života. Mnozí mají hodně vysoko do žlabu.

Co se týká takzvaného rozevírání nůžek mezi bohatou a chudou vrstvou, to pokračuje?

Stále pokračuje a je na tom vidět mnoho různých faktorů. Jedním z nich jsou fakticky rovné daně z příjmů. Nemáme je diferencované podle výše příjmů a pro bohaté máme jen jednu položku, takzvanou solidární daň. To není progresivní zdanění příjmů tak, jak ho známe v Americe, Británii, Švédsku, Německu, Francii a ve všech vyspělých zemích. Tím pádem trh není spravedlivý z hlediska výše pracovních příjmů a český stát to nijak nekompenzuje.