Evropská komise navrhla, aby si evropské země mezi sebe v příštích dvou letech rozdělily celkem 40 000 Syřanů a Eritrejců, kteří se většinou přes Středozemní moře dostali do Itálie a Řecka. Česká vláda to odmítá. Lze si vysvětlit to, že některé státy imigranty odmítají, jiné zase nemají nic proti, tím, jak moc jsou na soužití s jinými etniky lidé zvyklí?

Určitě to hraje roli. Ale na druhou stranu i v zemích, kde jsou na to soužití zvyklí, přibývá protiimigračních nálad, takže problém se nedá vysvětlit jen rozdíly například mezi bývalými koloniálními mocnostmi a zeměmi jako Česká republika.

Jaké vidíte další důvody?

Myslím si, že postoj k těm kvótám hodně vypovídá o vztahu ke společnému evropskému projektu. Není možné z Unie jen čerpat benefity, ten projekt bude fungovat jen tehdy, budeme-li plnit i závazky vůči ostatním. A nelze prostě nechat přílivy uprchlíků jen na zemích jižní Evropy. Přitom se po nás v tomto případě nechce žádné bezbřehé otevření hranic. Ty kvóty také znamenají limit, po jehož překročení může daná země legitimně říct, že svoji povinnost už splnila, a opírat se přitom právě o autoritu Bruselu.

V případě české společnosti bych ale ještě vyzvedl roli strachu, který nás čím dál tím víc ovládá. Ve skutečnosti to není strach z migrantů, ale strach z nás samých, z toho, že jsme příliš malí a méněcenní na to, abychom si uchránili „to svoje“ v okamžiku, kdy vedle nás bude žít někdo, kdo je jiný nebo prostě (pro nás) nový. Tuhle českou xenofobii pak samozřejmě ještě podporuje to, že celý současný západní model je především po ekonomické stránce ve vleklé krizi a v situaci tenčících se zdrojů roste sociální nejistota.

Jenže právě v krizi potřebujeme pěstovat vlastnosti, které svým postojem k imigrantům systematicky ničíme. Odmítavé postoje totiž svědčí o tom, že nejsme schopni budovat meziskupinovou solidaritu a utíkáme před problémy, absurdně si myslíme, že je v tomto extrémně propojeném světě udržíme „před branami“.

Typická je neochota takzvaně platit na ty neproduktivní, což ve vztahu k imigrantům uplatňuje i řada levičáků, přebírajíce tak tu nejhorší pravicovou rétoriku. Bude následovat neochota platit třeba sociální dávky Romům, neochota Prahy doplácet na ekonomicky slabší regiony apod. Analogicky k tomu mohou bohatší státy EU začít odmítat solidaritu s těmi chudšími, jako jsme my.

Na facebookových stránkách hnutí Islám v ČR nechceme se objevil otevřený dopis adresovaný vládě České republiky, podepsaný sedmi zlínskými občany, ve kterém vyjadřují nevoli se zavedením povinných kvót na přijímání uprchlíků. Na druhé straně však skupina obyvatel, která odmítá dosavadní přístup české vlády, napsala jiný otevřený dopis, jenž adresovala jak Bohuslavu Sobotkovi, tak i představitelům EU, Donaldu Tuskovi a Jean-Claudu Junckerovi. Jak moc téma uprchlictví rozděluje společnost?

Bohužel čím dál víc. Začíná mě mrazit z toho, kolik jinak rozumných lidí kolem mě podléhá xenofobní propagandě a vynalézá účelové argumenty, proč nemůžeme uprchlíky přijmout. Například ten, že skutečně humánní je vytvářet v zemích jejich původu takové podmínky, aby nemuseli utíkat. To se ale s přijímáním uprchlíků nevylučuje, a hlavně: oni potřebují pomoc teď, ne za několik let, během kterých se možná – možná! – podaří zase postavit na nohy některý ze selhávajících afrických nebo blízkovýchodních států (selhávajících i díky nedomyšleným západním intervencím, na kterých jsme se podíleli). Takže ten argument má nějaké zrnko pravdy, jež zní samo o sobě rozumně, ale je použit naprosto účelově a v celkovém kontextu lživě. A tak bychom mohli pokračovat. Vždycky jsou to jen vynalézavé výmluvy, vytáčky.

Máme dostatek informací? Neměla by být situace například řešena referendem o přijímání lidí, kteří utíkají ať už před chudobou nebo válečnými konflikty…

V principu je podle mě legitimní, aby se o přijetí nebo nepřijetí jedné konkrétní skupiny uprchlíků rozhodlo v referendu. Ale myslím, že všeobecný zákaz jakéhokoli přijímání cizinců, případně vyloučení všech příslušníků nějakého náboženství z imigrační politiky apod., by bylo v rozporu s mezinárodními úmluvami. A já bych v takovém případě viděl i důvod pro občanskou neposlušnost. Nezapomínejme, že tento stát se v Ústavě ČR hlásí k tomu, že je součástí rodiny evropských a světových demokracií a jeho úkolem je hájit „práva člověka a občana“. Takže nejenom (vlastních) občanů... Pokud by jeden stát zcela odmítl přijímat uprchlíky a prošlo by mu to, mohly by to vyhlásit všechny. Kam bychom pak ale utíkali, když bychom to potřebovali? To máme tak krátkou historickou paměť?

Myslíte si, že jsme na přijímání uprchlíků připraveni? Nemám teď na mysli materiální zázemí, ale spíš hodnotový a morální postoj?

Vypadá to, že nejsme; ne dostatečně. A je to velké selhání celého toho spektakulárního učení se z dějin 20. století. Jako bychom se nenaučili nic. Vezměte si, jak často se v debatách na téma uprchlictví a imigrace operuje s argumentem, že přijímat můžeme, ale jen lidi, kteří jsou nám „kulturně blízcí“. Ideálním vzorem kulturní blízkosti je ale totalitní společnost! Ta touha po stejnorodosti, po obraně před čímkoliv odlišným je sama o sobě projevem barbarské nekulturnosti, nahrazení kultury stádním instinktem.

S kulturou se v takovém pojetí zachází jako s fetišem. Kultury samy o sobě si ale nemohou být blízké nebo vzdálené. Rozdíly mohou jak odpuzovat, tak přitahovat; blízkost nebo vzdálenost nikdy automaticky nevyplývá z nějakého definitivního souboru kulturních „genů“, který lze srovnat se souborem „genů“ jiné kultury podobně, jako třeba srovnáváme stavbu těla různých živočišných druhů. Vždycky jde o to, jak tu kulturu prožíváme, uskutečňujeme v reálném vztahu k druhým lidem. Křesťan a muslim mohou žít v klidu vedle sebe, a stejně tak si dva křesťané mohou navzájem podřezat krky, a to třeba právě kvůli té (údajné) kulturní blízkosti, která je staví do sporu o pravost víry. Nebo kvůli něčemu úplně jinému.

Dnes se hlásíme k Západu a jeho demokratické kultuře. A totalitní režimy líčíme jako něco, co je vůči této kultuře zcela cizí. Vzdálené, dalo by se říci. Vždyť nacismus dokonce usiloval o to, aby naše etnikum zmizelo ze světa – a s ním jeho kultura. Jenže tyhle obludné režimy, ty sem nepřinesli nějací „kulturně vzdálení“ přistěhovalci. Ty vyrostly například z německého národního hnutí, které nám bylo velmi blízké, velmi jsme se v něm inspirovali. A komunismus byl z velké části náš vlastní, český. A z části dovezený, ale od „bratrů Slovanů“, kteří jsou nám „pokrevně blízcí“... Takže jak je to? Je nám nacismus kulturně blízký, nebo kulturně vzdálený? Je nám komunismus kulturně blízký, nebo kulturně vzdálený?