Sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank, se kritici současného systému snaží pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Jde o výraz krize fenoménů jako kapitalismus, globalizace a volný trh?

Hnutí Occupy Wall Street není v historii ničím novým. Jde vždy o podivný mix revolučních levičáků a militantních anarchistů, kteří by nejraději okupovali cokoliv, co má společného s kapitalismem. Jejich cílem vždy byli bankéři, miliardáři, politikové – pochopitelně vždy považovaní za náležitě zkorumpované. Ne, lidé z Occupy nepovažuji za jakékoliv světlonoše, kterým jde o nápravu chyb, jež jsou přirozenou součástí svobodné společnosti. Jde jim o revoluční útok na kapitalistické uspořádání a touží po rozvratu svobodné společnosti. Období krize jejich touhu po revoluci a odstranění všeho „trouchnivého“ pouze posiluje.

 Lze současný ekonomický systém ve světě nazvat volným trhem?

Pojem „ve světě“ je na můj úsudek příliš široký a neumím odpovědět. Pokud však mám hodnotit evropský prostor, pak se obávám, že o kapitalismu a volném trhu už nemůžeme mluvit. Jde spíš o jakýsi eurokapitalismus založený na nedůvěře ve svobodné rozhodování, přetížený příkazy a zákazy, znetvořený dotacemi a zaplevelený vyhláškami. Moc úředníků stále stoupá, a tak představa, že se mladá dvojice rozhodne založit bistro na rohu a zkusí se jen tak sama od sebe postavit svými silami na své vlastní nohy, je už téměř vyloučená. Ne, já si nemyslím, že současný systém v EU je volným trhem. Spíše mi připomíná socialismus, ve kterém jsou plné regály, každý má barevnou televizi a dá se jet na lyže do Alp.

Co si myslíte o budoucnosti kapitalismu a volného trhu stejně jako o budoucnosti ekonomického řádu světa po finanční a hospodářské krizi?

Záleží na tom, co považujeme za příčiny současné finanční a ekonomické krize. Buďto se shodneme na tom, že krize byla výsledkem přeregulované společnosti, nebo převáží domněnky, že krize byla naopak výsledkem nedostatečné regulace všemožných aktivit ve společnosti. A protože mám dojem, že dominantně vítězí to druhé, tedy že společnost byla málo regulována a nedostatek regulací vyústil v krizi, obávám se, že obhájci kapitalismu volného trhu budou na dlouho ve výrazné menšině a stanou se lovnou zvěří etatistů všech barev.

Dám provokativní otázku. Souhlasíte s tím, že ti, kteří pracují a nedostávají subvence, dotují a živí nepracující a nepřizpůsobivé asociály žijící ze sociálních dávek, nadnárodní korporace, banky, „neziskové“ organizace, umělce, pseudovědce i pedagogy žijící ze státních grantů a subvencí? Souhlasíte, byť s jistým zjednodušením, s takovým popisem systému?

Žijeme v nárokové společnosti charakterizované gigantickou mírou přerozdělování od lidí aktivních k neaktivním. Přestali jsme důvěřovat blahodárnosti svobodného rozhodování spojeného s přebíráním zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Namísto toho jsme se trestuhodně rychle vrátili do socialismu, který již nemá onu brutální komunistickou podobu, ale má „západoevropský šarm“. Na podstatě to nic nemění. Evropský sociální model „nároků na všechno“ vyhovuje neaktivním, líným i vychytralým a je žalářem aktivních, podnikavých a svobodných.

Neobáváte se, že proces zvyšující se automatizace a robotizace vyústí v nadbytek lidské pracovní síly, kterou nebude moci volný trh zaměstnat? Pak se o ně, aby nezůstali bez prostředků, bude muset postarat stát třeba tím, že jim práci zařídí?

Ne, z toho strach nemám. Modernizace, nové technologie, vynálezy i převratné objevy nikdy nepovedou k nadbytku lidské pracovní síly, ale k její adaptaci na nové podmínky. Přispějí k růstu bohatství společnosti, což bude pozitivní. Zdroji mého optimismu jsou lidský důmysl, tvořivost, zvídavost a fortel. Lidský génius je nekonečným, nevyčerpatelným zdrojem, jehož největším nepřítelem je úředník s razítkem a sadou formulářů. Čím více razítek, formulářů, ministerských směrnic a bruselských nařízení se povede odstranit, tím větší prostor se otevře pro svobodnější lidskou aktivitu a růst bohatství.

Ještě radikálnější zastánci této teorie naopak tvrdí, že nadbytek lidí se vyřeší pouze a jedině válkou...

To je příliš pesimistický názor vyvěrající z nedůvěry ve svobodnou činorodost člověka, postrádající víru v lidský um i racionalitu. Jistě, války byly a jsou tragickou součástí lidského vývoje, ale pohnutky k rozpoutání válek bývají jiné, než že by se lidé chtěli navzájem vybít, protože jich je prostě moc.

Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř vždy ztotožňován s Ruskem. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem?

Nechci být přehnaně optimistický, ale zdá se mi, jako by si Evropa a Rusko vše potichu uvědomovaly a testovaly prostředí, jak k sobě hledat cestu. Opatrně věřím, že se situace zklidňuje, přestože toho na napravování je na desetiletí dopředu. Bohužel.

Byla Ukrajina jen malým nedorozuměním, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě; anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?

Nemám, co bych na svých názorech, mnohokrát veřejně vyslovených, měnil. Ukrajina byla a je nešťastným státem s ohromnými problémy hospodářskými, sociálními a politickými. Běžný Ukrajinec s oprávněnou závistí touží po západoevropském stylu života, ale byl by jistě více než spokojen i s v porovnání se svým výrazně vyšším životním standardem, který pozoruje v sousedním Rusku. Západ očekávání průměrných Ukrajinců zneužil k tomu, aby si nad jejich hlavami řešil mocenské vztahy s Ruskem, které po rozpadu Sovětského svazu nabíralo ekonomické i politické sebevědomí. To, jak to celé Západ zpackal, je dechberoucím politickým amatérismem.

Rusko modernizuje své zbraňové systémy, NATO posiluje svou přítomnost blízko jeho hranic. Máme se obávat, že Rusko napadne některé evropské země? Přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA... Jak to může dopadnout?

Stupňování vojenského napětí na obou stranách je nebezpečné a nic dobrého nepřináší. Ale posilování vojenské přítomnosti není příčinou, je důsledkem neskutečně nezodpovědných politických prohlášení a siláckých činů. Jak je vůbec možné, že vrchní velitel sil NATO v Evropě veřejně odmítá přijmout výsledky politických jednání z Minsku? Čemu pomáhají bláznivé „výzvy“ bývalého kandidáta na prezidenta USA Johna McCaina k „bombardování Moskvy“? Vážně si Poláci myslí, že jejich volání po jaderném dozbrojení polských ozbrojených sil zůstane bez reakce a zvyšuje míru bezpečí?

Situace, kdy se generálové necítili vázáni rozhodnutím politiků a politikové podlehli představám generálních štábů, přivedla Evropu a svět do první světové války. S tímto vědomím by měli evropští politikové vstávat i chodit spát.

My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany?

Nemáme jinou bezpečnostní variantu. Jakékoliv úvahy o roli České republiky v jiném bezpečnostním uskupení, považuji za naivní i nebezpečné. Máme ale povinnost uvnitř této aliance aktivně pracovat na definici jejího poslání. A já bych řekl na její redefinici a návratu k původnímu smyslu NATO jako vojenskému společenství bránící svobodu a liberální hodnoty západního světa. Otázkou však je, zda sám Západ na tyto hodnoty už nezapomněl.