Vznik Centra proti terorismu a hybridním hrozbám Ministerstva vnitra ČR (CTHH) je částí veřejnosti spojován s cenzurou. Ale když si stát v rámci auditu vnitřní bezpečnosti vyhodnotil, že dezinformace nebo nepravdivé informace mohou působit problém pro vnitřní bezpečnost, není tím jeho činnost jednoznačně odůvodnitelná?

Kolem onoho auditu, který sám o sobě byl téměř zgruntu nesmyslný, se motaly „Evropské hodnoty“, které pak – světě div se! – na zalátání nalezených „bezpečnostních problémů“ hned přišly s příslušnými návrhy, na jejichž realizaci se – shodou okolností – samy podílejí.

To je klasický parazitismus, vysledovatelný v civilním sektoru u některých „bezpečnostních expertů“, kteří vystraší již předstrašené podnikatele množstvím nalezených „bezpečnostních děr“ v jejich podnicích, které pak pohotově odstraní, leč zdaleka nikoliv lacino. A jsou-li prohnaní, dokážou si ještě nasmlouvat servis a supervizi a kolaudaci a upgrade těch nových bezpečnostních opatření. Nelíbí-li se to podnikateli, záhy pocítí újmu a sám tuto „sametovou“ formu racketeeringu akceptuje, a rád. Zeptáte-li se mne, zdali tím chci jemně naznačit, jestli tím míním i onen zmíněný think-tank, pak mi nezbude, než vám vyseknout hlubokou poklonu ze bystrost.

Komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk se ostře pustil do kritiků vzniku tohoto centra. Podle něj mohou být jen dvě vysvětlení, proč někomu vadí upozorňování na dezinformace. Buď mu prý chybí pud sebezáchovy, nebo jsou jeho zájmy shodné se zájmy východních rozvrtávačů Evropy. Politicky nekorektně: může být buď blbý, nebo navedený. A komentátor Práva Alexandr Mitrofanov to označil za skvělé vyjádření, protože takoví lidé jsou buď blbí, nebo navedení. Nebo rovnou kolaborují, proto potrefené husy tolik kejhají. Proč to někomu tedy vadí a mohou být i jiné důvody, než že je blbý, nebo navedený?

Je zajímavé, jak bez kádrování se různé osoby samy svými postoji přiřazují buď k demokracii, nebo naopak k nějaké formě státokracie či autokracie. Nemusíme ani tak extenzivně zneužívat svobody projevu k pavlačovému nálepkování ostatních, k čemuž instinktivně tíhnou různí potenciální kádrováci, politruci či demagogové. Nám stačí si jen občas překvapením protřít oči a konstatovat, kdo se kam staví.

Například velmi příjemným překvapením je pro mě Honza Ruml. Třeba se s těmi svazáky v obecné rovině shodne na tom, které weby se mu nelíbí a proč (třeba, že jsou „prokremelské“, když už je to blbé slovo tak zaužíváno), ale zásadně se liší v tom, jak se stavět k „protivným“ názorům. Proto vznik onoho vnitráckého „Centra hybridní lásky“ (CTHH) striktně odmítl. Podobně pánové Kaiser a Pečinka, jak jsem rád zaznamenal, a budou jistě i další, s nimiž se třeba věcně (na hodnocení konkrétních webů) neshodnu, ale procesně (jak vůči nim postupovat, tedy zásadně bez jakékoliv ingerence státu) pak ano. Možná i v jistém (počínajícím) vzájemném respektu, což by bylo vlastně v této situaci zajímavé nóvum!

Zmínil jste Honzejka a Mitrofanova. Jejich reakce, vedená intencí (avšak naštěstí nezpůsobilá) urážet, odráží morální mělkost. Zřejmě to odpovídá jejich „podílu“ na budování a udržování prostoru pro svobodné vyjadřování. Honza Ruml si na rozdíl od nich na tomto poli užil své. Proto by rád udržel stát alespoň v dosavadních mezích. Asi mu k tomu pomáhá i postava současného ministra vnitra. Některým zastáncům CTHH z řad sociální demokracie by naopak jejich postoj mohla nabořit představa, co by asi s tímto nástrojem dokázal nějaký ministr vnitra z jim protivné strany. Nedejbože Ivan Langer.

Chtěl jste konkrétní důvody. CTHH prý chce zasahovat svými „opravnými výroky“ do předvolební kampaně (!); a chce metastázovat na další státní instituce! Takto pojatého CTHH se mohou zastávat opravdu jen „ryzí demokrati“.

Jedním z větších projektů CTHH je školení zaměstnanců státní správy proti působení cizích mocí. Stanou se tím lidé ze státní správy odolnější proti takovým vlivům?

Víte, ta paskřivost lidí koncipujících tyto nápady spočívá v tom, že v obecné rovině by mohlo jít o přijatelné, někdy i prospěšné projekty, do nichž bych klidně šel s nimi, obzvláště kdyby to vzali ještě více od podlahy a zkoušeli u dětí zvyšovat odolnost již proti reklamě.

Ale to oni ne, oni to vyhrotí pouze jedním směrem! Například Člověk v tísni by chtěl infiltrovat do škol s programem zvyšování odolnosti pouze proti ruské propagandě. Kdyby jim šlo o opravdu užitečnou věc, nemohli by to omezit jen na ruskou propagandu!

U takto jednostranně zaměřených (tedy ve své podstatě propagandistických) programů ke „zvyšování odolnosti proti propagandě“ pak existuje jediný způsob, jak by státní úředníci prokázali svou zesílenou rezistenci vůči propagandě. Spočíval by v tom, že by tyto své „školitele“ záhy odhalili coby propagandisty a svinským krokem by je hnali, ba co dím, z okének povyházeli. Tím by potvrdili, že nejen pochopili, co je propaganda, ale že také jsou nově získané poznatky schopni rázně a cíleně použít v praxi! A pak běda nepříteli!

Nevím ovšem, zda právě takovouto formu závěrečné zkoušky ti školitelé z CTHH zamýšlejí, nesměl by jim k tomu chybět jistý sklon k masochismu, ale zkouška by to byla vynalézavá a průkazná.