Jak byste zhodnotil – z žurnalistického hlediska – rozhovor redaktora ČT Michala Kubala se syrským prezidentem Bašárem Asadem? Jaký byl výkon redaktora ČT?

Na Kubalovi bylo vidět, že se musí vnitřně přemáhat ke korektnosti, ale výkon to byl zdvořilý a profesionální. Kdyby takto postupovali redaktoři zpravodajství ČT vždy, i u hostů – politiků ČR, bylo by zpravodajství televize veřejné služby profesionální. Bylo by veřejnou službou.

A jak podle vás obstál prezident Asad jako respondent? Jak dokázal otázkám čelit?

Asad je zkušený politik, který se opírá ne o místní mafie, ale o lid. Činil tak jeho otec, činí tak i on. Je dlouholetý profesionál domácí politiky i mezinárodní diplomacie. Je kultivovaný, vyrovnaný rétor. Byl na svém území. Redaktor dostal velký prostor, prezident dostal na odpověď atmosféru klidu. Mohl se vyjádřit a vyjadřoval se vždy k věci. Já, a myslím, že nejen já, jsem byl spokojen. Kašlu na názory českých „komentátorů“. Chci nesestříhané informace od zdroje, ne kecy okolo.

Kdybychom měli tento rozhovor nějak zařadit v rámci zahraničního zpravodajství a publicistiky České televize, zapadal do jejího celkového stavu, nebo se mu spíše vymykal?

Jedna vlaštovka jaro nedělá, tvrdila moje babička. Já doufám, že je to předzvěst jara veřejné služby – pozitivní změna v chování redakce zpravodajství ČT. Chci být optimistou. I když mě praxe naučila skeptickému cynismu.

Je podle vás v České televizi nějaký redaktor, který by dokázal tento rozhovor zvládnout na takové úrovni, jako Michal Kubal? A kteří jiní čeští novináři by jej podle vás zvládli nejlépe?

V ČT je takových reportérů dost, ale nedostávají z režie příležitost, požaduje se po nich dryáčnictví a pohrdání hosty. Dle mého názoru naprosto profesionálně korektní a v tématu vzdělaný dokáže být Vladimír Keblúšek, Karel Rožánek (pokud by přestal dělat PR žoldákům české armády a začal opět dělat žurnalistiku), František Lutonský (který má profesionální praxi z Českého rozhlasu). Mohl by to být i vysoce inteligentní, bleskurychle reagující a sečtělý Jakub Železný, pokud by překonal své hypertrofované ego a neskrývaný politický odpor vůči některým hostům. Reportéři ČT řemeslo znají. Ale kulturou redakce byla doteď propaganda.

Perfektně zvládla rozhovor s Assadem třeba Tereza Spencerová. Ale nebylo to pro televizi.

Jaký je podle vás celkově přehled české novinářské obce o situaci v Sýrii a v celém regionu? Vyznají se v ní?

Ne, protože své informace rešeršují většinově z anglicky psaných „západních“ zdrojů. Nikdo z nich není arabista, nikdo z nich není kulturolog respektive politolog věnující se akademicky korektním způsobem historicky podmíněné a velmi složitě strukturované vnitřní situaci v zemi. V denní rutině dělníků pera na to není čas.

Pak není čas si všimnout například velmi pokrokového multináboženského zákonodárství Assadovy Sýrie, které pro mne bylo před několika lety obrovským a milým překvapením. Sýrie se sama identifikuje jako sekulární, nenásleduje islámské právo ve všem. Osmnáctimilionová populace byla mozaikou etnicky, kulturně, a nábožensky odlišných komunit. Sunnitští muslimové tvořili až do nynější války 74 procent celkové populace Sýrie. Alawité, drúzové, a ismaílovci tvořili 16 procent. Ústava Syrské arabské republiky, která byla přijata v roce 2012, zaručuje i nadále náboženskou svobodu v článku 3 a v článku 33.

Článek 3 ústavy stanoví: „Stát musí respektovat všechna náboženství, a zajistit svobodu vykonávat všechny rituály, které nesmí narušit veřejný pořádek. Soukromí náboženských komunit musí být chráněno a respektováno.“ Jen prezident musí být dle ústavy muslim…. Islámská jurisprudence je dle ústavy „významným“ zdrojem právních předpisů, nikoliv  „jediným“ jako třeba v Egyptě.

Sekulární soudy projednávají záležitosti veřejného, občanského a trestního práva. Náboženské soudy, vykonávající specializované jurisdikce dle přiznané víry jednotlivých občanů, jsou rozděleny na soudy šaría pro syrské muslimy všech směrů, dogmatické soudy existující pro jezídy a drúzy, a duchovní soudy obsluhující židovské, křesťanské a jiné nemuslimské skupiny občanů. Proti rozhodnutí všech náboženských soudů se lze odvolat ke kanonicky a duchovně rozděleným kasačním soudům.

Sekulární stát si ale ponechává zodpovědnost za výkon náboženských práv – v pravomoci předsedy vlády zůstává jmenovat vůdce a učitele mešit, stejně jako náboženské správce – už od roku 1966. V kompetenci ministerstva náboženství je spravovat majetek, který mají církve pouze propůjčený. Aparát je složen z poloviny ze světského a z poloviny z duchovního personálu.

Svoboda víry je zaručena. Pro všechny. Toto ustanovení zahrnuje i svobodu zachovat či vybrat si své náboženství, nebo nahradit stávající náboženství jiným, nebo přijmout ateistické názory. Nicméně odpadlík od náboženství nemá právní nárok mluvit o svém bývalém náboženství nebo veřejně působit v rámci své nové víry, nemá nárok ani na změnu dokladů – například rodného listu. Neexistuje žádný oficiální právní trest pod syrskou jurisdikcí za odpadnutí od islámu, nebo od jakékoliv jiného náboženství.

Článek 35 (2) syrské ústavy stanoví, že výkon náboženských práv a obřadů ovšem nesmí rušit veřejný pořádek – musí probíhat v soukromí. Členství v Muslimském bratrstvu je nezákonné, protože je nezákonné členství v jakékoliv „saláfistické“ organizaci , Sýrie potlačuje sektářské, extremistické a ultrakonzervativní formy islámu. Stejně tak je nezákonná organizace Svědkové Jehovovi, neboť je chápána jako „politicky motivovaná sionistická organizace“. Židé mají ale všechna práva jako jiná náboženství.

Všechna náboženství, náboženské řády, politické skupiny a náboženské mediální organizace se musí zaregistrovat u vlády, která monitoruje získávání finančních prostředků a požaduje povolení pro všechny náboženské i nenáboženské schůze skupiny s výjimkou uctívání. Vláda podporuje islámské bankovnictví.

Všechny školy jsou oficiálně vládní a nesektářské, ačkoli v praxi některé školy jsou provozovány křesťanskými a drúzskými společenstvími. K dispozici je povinné vyučování náboženství ve školách pro všechny náboženské skupiny, s vládou schválenými učiteli a učebními plány. Náboženská výuka je poskytována o islámu a křesťanství, kurzy jsou rozděleny do oddělených tříd pro muslimské – společně sunnitské, šíitské, alawitské, ismailistické, jezídské a drúzské – a odděleně pro křesťanské studenty všech denominací a pro židovské děti.

Ačkoli arabština je úředním jazykem ve veřejných školách, vláda povoluje výuku v arménštině, hebrejštině a aramejštině v některých školách na základě toho, že jde o „liturgické“ jazyky.

Polygamie je legální pouze pro muslimské muže.

V případě rozvodu, žena ztrácí právo na opatrovnictví svých synů, když dosáhnou věku 13 let, a dcer, když dosáhnou věku 15 let, bez ohledu na náboženství. Dědičnost pro všechny občany, s výjimkou křesťanů, je založena na právu šaría.

Státními svátky jsou západní Vánoce, ortodoxní a západní Velikonoce, svátek oběti, Eid al-Fitr, islámský Nový rok a narození proroka Mohameda. Proselytismus není zakázán občanským právem, ale nedoporučuje se jako potenciální ohrožení vztahů mezi náboženskými skupinami..

Říkám to velmi zkráceně, ale to je komplexní, propracovaný a přitom moderní multináboženský přístup. V maximální, kulturami akceptované míře chránící postavení žen. Do rozdmychání požáru Arabského jara v zemi, kde je provozováno na 25 různých náboženství, žijících pospolitosti a v míru. Sýrie má dle mého názoru lepší náboženské zákonodárství, než nedokonale sekulární Česko.