Minule jsme se bavili o záměru premiéra Bohuslava Sobotky, který ho upřesnil na zahájení týdenní porady českých velvyslanců. Prý by všechny země, které neplatí eurem, mohly mít pozorovatelský status při jednáních ministrů financí eurozóny. Protože předseda vlády očekává, že Francie a Německo budou usilovat o větší integraci a posílenou spolupráci eurozóny v celé řadě oblastí, musí prý Česko diskusi pozorně sledovat a nesmí dopustit, aby v eurozóně vznikala rozhodnutí, která na něj budou mít dopad, zatímco je země nebude mít možnost ovlivnit. Mohou nečlenové eurozóny jen pouhým sledováním nějaké rozhodnutí ovlivnit?

Popravdě řečeno – nemohou. A ani by nebylo správné, aby nečlenové eurozóny eurozónu nějak ovlivňovali. Vždyť vezměme v úvahu, že my se dnes bouříme proti kvótám na imigranty, protože máme pocit, že tvrdé jádro eurozóny rozhodlo o nás, a přitom my sami coby nečlenové bychom chtěli ovlivňovat členy eurozóny?! Není to úplně stejné?

A k tomu opět dodávám: Nezapomínejme, že samotné členství v eurozóně vůbec není zárukou nějaké ekonomické vzpruhy. Čeští politici to berou strašně nerozumně, totiž politicky a marketingově. Ale racionálně a ekonomicky není pro nás euro výhodné. Prostě náš poškodí. A když se mě zeptáte na důvody, přesně vám je vyjmenuji – od negativního vlivu na produktivitu práce přes úrokové sazby, vliv na cenovou i mzdovou hladinu, konkurenceschopnost, náchylnost k finančním infekcím až po veřejné finance ve vztahu k sanování problémových ekonomik. Zatímco když se zeptáte nějakého politika, proč bychom podle něj měli mít euro, bude vágně blekotat něco o tom, že „musíme držet krok“, „je to jiná liga“, „tam se dělá politika“, případně „jiní také mají euro“ a bla bla. Racionalita veškerá žádná, jen emotivní výlevy.

Německá kancléřka Angela Merkelová si dokáže představit, že by země eurozóny měly do budoucna společného ministra financí, ten by navíc mohl mít na starost také oblast hospodářství. Na své pravidelné letní konferenci tak navázala na francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který s touto myšlenkou přišel už dříve. Nemělo by Česko přece jen ve světle takových plánů o prohloubení eurozóny naskočit do vlaku zemí se společnou měnou, než mu ujede?

Cožpak o to, já si to představit taky umím. Jiná otázka je, zda je to užitečné.

A teď vás možná překvapí, když já, euroskeptik, řeknu, že společný ministr financí eurozóny asi užitečný je. A důvodem je, že eurozóna nefunguje dobře právě proto, že její členové mají velmi různý a benevolentní přístup ke svým veřejným financím. Prostě mít jednotnou měnu pro tak rozdílné hospodáře, jako jsou Němci a Řekové, dělá potíže. Aby mohla být společná měna, musí být i společná monetární a fiskální politika. Společná monetární už je – to je ECB. A společnou fiskální politiku by právě mohl zajistit ten ministr financí.

Otázka totiž stojí úplně jinak: Je vhodné, aby všechny země, které dnes jsou v eurozóně, v ní skutečně byly? A tady říkám, že ne. Eurozóně by prospělo, kdyby se rozdělila na dvě části. A nám by prospělo, kdybychom zůstali v té části třetí. Bez ECB i bez společného ministra financí.

Nepřesvědčí odpůrce přijetí eura u nás čerstvě zveřejněná data, že 32 procent českého exportu směřovalo v minulém roce do Německa, na dovozu se tento pro Česko největší obchodní partner podílel z 31 procent? Po Německu firmy z Česka vyvážejí nejvíc na Slovensko (8 %), do Polska (6 %), Francie a Velké Británie (po 5 %). Nejsme touto extrémní závislostí na Německu stejně předurčeni k tomu, abychom euro co nejdříve přijali?

Ne. Švýcarsko směřuje do Evropské unie 65,8 procenta svého exportu, z toho do Německa 22,6 procenta, do Francie 9,2 procenta do Itálie osm procent a tak bych mohla pokračovat. A platí frankem. Konstatování, že obchodujeme se zeměmi platícími eurem, je sice zajímavým konstatováním dokazujícím naši provázanost, nikoliv však ekonomickým argumentem pro přijetí eura.