Evropská komise přišla s novými návrhy na řešení migrační krize, které byly univerzálně odmítnuty nejen českými politiky. Terčem kritiky je i dohoda s Tureckem, kdy není jisté, zda vůbec bude fungovat. Navíc na řecko-makedonských hranicích probíhají tvrdé střety a narůstající frustrace migrantů může vést k vyhrocení konfliktu. I zástupci OSN očekávají další konflikty. Jak by měla teď postupovat Evropská unie a jaký předpokládáte další vývoj?

Myslím, že u té dohody s Tureckem je naprosto jisté, že fungovat nebude a nemůže. Podle mě to výtečně vystihnul ministr Chovanec, když poznamenal, že úředníci v Bruselu nechápou, že lidé mají jakousi svobodnou vůli. Jeden německý generál za druhé světové války údajně řekl, že neexistuje problém, který by nevyřešila tanková divize. Zdá se, že dnešní bruselští úřednici si myslí, že neexistuje problém, který by nevyřešil nějaký akční plán s hromadou tabulek. Ale to všechno jsou pořád jen důsledky.

Země západní Evropy totiž vytvořily iluzi, že tady panuje absolutní blahobyt, že je dostupný pro všechny a že tady bude kdokoli přivítán, protože máme všeho na rozdávání. Nemůžete se pak divit lidem z arabských a afrických zemí, že se vydávají na cestu s cílem něco z toho získat, a stejně tak se nemůžete divit, že vznikají konflikty, když se ti lidé najednou dozvědí, že cesta za domnělým snem je uzavřena. Vedení EU si však tohle všechno z nějakého důvodu nechce připustit. Odmítá přiznat, že se udělalo několik strašlivých chyb a že teď sklízíme jejich následky. Většina politické garnitury zemí západní Evropy není schopna sebereflexe a dělá stále zoufalejší kroky, protože se zkrátka ocitla v situaci, na kterou jejich schopnosti a znalosti nestačí. Očekávám, že ještě nějakou dobu tohle zoufalství potrvá, ale příliš dlouho už ne, protože během několika let se politická mapa Evropy značně promění. K moci se pak dostanou strany, které přinesou nejen jiný pohled na imigraci, ale i jiný pohled na evropskou integraci a směřování Unie jako takové.

Německá tajná služba sdělila, že mezi imigranty nejspíše budou bojovníci Islámského státu a že situaci podcenila. Současně se objevují nepříjemná čísla o nárůstu kriminality uprchlíků – zejména prý mladých mužů, kteří přišli bez rodin. Všeobecný strach z terorismu vládne Evropě. Jak takovým věcem předejít a jak bezpečnostní situaci řešit? Pokud jde o vládu České republiky, na jaké kroky by se měla chystat?

Zejména je potřeba si jasně přiznat, že se Evropská unie dopustila obrovských chyb, jak jsem už řekl, a že po této cestě už nelze pokračovat dál. Pomáhat těm skutečně potřebným je určitě správné, ale nelze přece požadovat, abychom pomáhali komukoli, kdo si o to řekne, a to ještě za cenu rezignace na vlastní bezpečnost. Takže bude třeba od základu přepracovat imigrační a azylovou politiku, a to včetně určitých mezinárodních dohod, protože stávající systém vznikal za situace, kdy počty imigrantů byly o několik řádů menší. Se statisíci lidi nemůžete zacházet podle pravidel dělaných pro stovky lidí. Vnější hranice Evropy bude nutno opravdu důkladně střežit, což samozřejmě neznamená jejich totální zavírání. Znamená to vytvoření mechanismů, které umožní vstoupit jen tomu, kdo bude prověřen z hlediska bezpečnostních rizik. Bude také třeba prověřit všechny takové osoby, které se již na evropském území nacházejí, tedy stávající imigranty.

Přeneseně mám vlastně na mysli obnovení fungující vlády zákona a pořádku v těch různých čtvrtích a ghettech, které teď fungují jako „no-go zóny“ a kde už místy reálně vládne právo šaríja. Není prostě přijatelné, aby ve vyspělých evropských zemích policie více či méně oficiálně přiznávala, že v některých místech není schopna vynutit zákon. V Česku sice takové zóny naštěstí nemáme, ale musíme se připravit na možnost, že bude potřeba dočasně uzavírat hranice v důsledku hromadného pohybu podezřelých či rizikových osob uvnitř Evropy. To je scénář, který by mohl nastat hodně rychle, zejména pokud by třeba v Německu vyhrála volby AfD a poté by sáhla k tvrdému postupu vůči imigrantům.

Výsledek nedávného referenda v Nizozemsku, ve kterém lidé odmítli asociační dohodu s Ukrajinou, považují někteří za příznak rozkladu důvěry občanů kmenové země EU vůči Unii, jiní za výsledek ruské propagandy. Tak tedy, ztrácí euro-establishment půdu pod nohama, nebo bylo hlasování ovlivněno Putinovou propagandou?

Nemyslím si, že ruská propaganda tady sehrála nějakou podstatnou roli. Téma Ukrajiny bylo daleko spíše zástupné a ten výsledek referenda je zejména projevem odporu Nizozemců vůči postupům evropské byrokracie. Takže platí ta první možnost, tedy že evropský establishment ztrácí pozice, a to velmi rychle. Vedení EU evidentně pozbývá kontakt s realitou a s tím, co si přejí občané, což se projevuje i ve výsledcích voleb, kde stále více boduje tzv. krajní pravice, resp. politici označovaní za populisty a xenofoby. Ostatně toto nálepkování, na němž se dnes ochotně podílí řada liberálních médií, je dalším projevem onoho zoufalství, protože současní politici cítí, že jejich pozice jsou skutečně vážně ohroženy. Stačí se jen podívat na tu hysterii, která se rozpoutala kolem německé AfD. Když její předsedkyně volá po tom, že je správné a potřebné dodržovat zákony, a to i ve vztahu k ilegálním imigrantům, je to médii označováno za šíření nenávisti. Až na tuhle úroveň se dopracovala tzv. politická korektnost, která je dnes tou největší zhoubou Evropy, protože znemožňuje diskusi o těch opravdu zásadních otázkách.

Ano, Evropská unie zřejmě umí perfektně definovat pomazánkové máslo, obávám se ovšem, že v situaci, kdy je ohrožena západní civilizace, to není přesně to, čemu je potřeba se věnovat. Seriózní debatu o islámu, imigraci a terorismu nelze vést právě kvůli tomu, že ji deformuje ta politická korektnost. Logickým důsledkem pak je, že se voliči odvracejí od tradičních stran a dávají šanci jiným. Tzv. krajní pravice by si nikdy nemohla zaplatit takovou volební kampaň, jakou pro ni dnes dělá krátkozraký politický mainstream.

Pokud jde o Ukrajinu, její premiér Arsenij Jaceňuk odstoupil a situace není dobrá. „Rozhodl jsem se rezignovat na funkci premiéra Ukrajiny. V úterý 12. dubna (rezignaci) předám parlamentu. Moje rozhodnutí je založeno na několika důvodech - politická krize ve vládě byla vyvolána uměle, touha vyměnit jednu osobu politiky oslepila a paralyzovala jejich vůli provést v zemi skutečné změny,“ řekl podle agentury Reuters. Politolog profesor Alexander Tomský se vyjádřil, že Ukrajincům nikdo nepomůže, protože Evropa má dost svých starostí zvlášť v souvislosti s migrační krizí? Do jaké míry se podle vás bude Evropa zabývat Ukrajinou? A jak ovlivní situaci rezignace Jaceňuka?

Myslím, že pan profesor Tomský to vystihl velmi přesně. Koneckonců, Ukrajina nikdy nebyla pro EU hlavní prioritou, jelikož ten hlavní směr rozšiřování byl vždycky na Balkán. Asociační dohoda vůbec neznamenala automatický nárok na členství a všem asi bylo jasné, že Ukrajina ani zdaleka neměla na to, aby mohla na členství v dohledné době realisticky myslet. Teď musí Evropa skutečně řešit mnoho důležitějších problémů, což si samozřejmě uvědomuje i Rusko, které se zapojilo do boje proti islamismu způsobem, který prostě neumožňuje pokračovat v té předchozí protiruské politice. Navzdory tomu, co si někteří lidé zjevně přejí, je stále víc vidět snaha o opětovné sblížení Západu a Ruska. Doufám, že v tom učiní nějaké významnější kroky také nový prezident USA.

Pokud jde o Ukrajinu samotnou, tahle krize není vůbec překvapivá, dokonce se spíš dala čekat. Dokud se vedly intenzivní boje, tak spolupracovaly i síly, které si jinak nemůžou přijít na jméno, jenže teď, když tak trochu utichla kanonáda, vycházejí najevo jejich rozpory. Nacionalisté, liberálové a různé skupiny oligarchů se opět dostávají do střetů a to, co proudí ven jako oficiální zprávy, je ve skutečnosti jen kamufláž pro osobní animozity a tvrdé „přetahování“ o moc. Ukrajinská politická kultura není zrovna nejvyspělejší, zemi stále trápí strašlivá korupce a normální lidé jsou samozřejmě frustrovaní, protože do té nové vlády vkládali velké naděje, ale ukazuje se, že se toho vlastně moc nezměnilo. Navíc hrozí, že by se mohli vzbouřit extrémní nacionalisté, např. ti z pluku Azov. Mají zbraně a zkušenosti z boje a čekají, že za své angažmá dostanou politickou odměnu.

V Praze se konal seminář s názvem „Mýty o Rusku“, kde padla poměrně odvážná tvrzení. „Celé století od revoluce roku 1917 až po současnost je tvořené neuvěřitelně manipulační propagandou západních zemí proti Sovětskému svazu a později Ruské federaci,“ zdůraznil například Tomio Okamura. Šéf SPD se také domnívá, že se „do Evropy valí statisíce migrantů infiltrovaných islamistickými teroristy, ale Severoatlantická aliance místo obrany před islámskou invazí straší Ruskem“. Jak je to s americkou propagandou u nás? A neměli bychom se bát spíš té ruské?

Zejména si nemyslím, že bychom se měli nějaké propagandy opravdu bát. A co je to vůbec ta propaganda? To slovo bylo kdysi neutrální, také naše první republika měla svoje ministerstvo propagandy, teprve po druhé světové válce tento termín dostal hanlivý nádech. Ted se nejvíce hovoří o té ruské, protože získala velkou sílu a Rusko v ní dosáhlo opravdu špičkové úrovně, ale propagandu dělají samozřejmě všichni, byť různými způsoby a v různém měřítku. Hranice mezi informováním, agitací a propagandou se dají těžko stanovit. Ale pokud se na to podívám obecně, tak každý má přece k dispozici nejrůznější zdroje informací a může si zcela svobodně vybrat. Nikdo nikomu žádnou propagandu nevnucuje s pistolí u hlavy.

Důležité je pamatovat si, že žádný zdroj nehlásá zjevenou Boží pravdu. Volání po „objektivitě“ je sice hezké, avšak nesplnitelné. Nikdo není a nemůže být opravdu „objektivní“, protože každý má nějaké názory a přesvědčení, někam patří, někomu fandí a má nějaké zájmy. A i když se sebevíc pokouší to potlačit, stejně se to projeví podvědomě, třeba ve volbě slov. Považuji za férové a korektní se ke svému názoru otevřeně přihlásit, aby čtenář či divák věděl, za koho takříkajíc kopu. Třeba o mně se všeobecně ví, že jsem sionista, takže ode mě asi nikdo nečeká, že budu „objektivní“, pokud dojde na téma Izraele a Palestiny. Když se někdo neustále zaklíná tím, že je nestranný a nezaujatý, začíná mi být poněkud podezřelý, protože si začínám myslet, že píše či mluví ve prospěch nějakých zájmů, které však nechce prozradit.

Na zmiňovaném semináři také vystoupil generál Andor Šándor, který se také nedomnívá, že by ohrožení Ruskem bylo žhavé. „Kdyby se politici ve Washingtonu nebo v Paříži skutečně domnívali, že Rusko je hrozbou pro Západ, tak by vojenská opatření byla úplně jiná, než jsou dnes. To by v důsledku povyku kolem Ukrajiny a ruské hrozby nebyla do východní Evropy přesunuta jen jedna americká brigáda, která v tom vojenském poměru sil neznamená skutečně vůbec nic.“ Mělo by NATO posílit své vojenské pozice v Evropě nebo jsou dostatečné?

NATO nemá žádné „svoje“ vojenské síly, pokud tedy nepočítáme ty dvě letky radiolokačních a dopravních letounů, má jen vojenské síly jednotlivých členských zemí. A tady je ten kámen úrazu, jelikož Evropa se cítí ohrožená a nejistá, ale ten, kdo to řeší, je Amerika. Fascinuje mě, jak Evropa zcela samozřejmě očekává a žádá, aby ji USA neustále tahaly z problémů, které si sama způsobuje svou krátkozrakostí a naivitou. Rusko je velmoc a jako každá velmoc hodná toho slova se samozřejmě snaží zvyšovat svůj vliv. Nesmyslné škrty v obranných rozpočtech, oslabování ozbrojených sil a evidentní neschopnost evropských rádoby-elit, to všechno přece zcela zákonitě vybízí Rusko, aby se snažilo získávat body na úkor EU a NATO. A za tohle se na Rusy opravdu nemůžu zlobit, to je na mezinárodní scéně naprosto přirozené. Zlobím se na Evropu, která zas a znovu dělá ty stejné chyby.

Takže ano, NATO by mělo posílit své pozice v Evropě, avšak neměly by to být jen jednotky USA a nemělo by to být jen symbolické. Jsem rád, že tady budou početnější americké síly, ale byl bych také velice rád, kdyby se relevantně zapojily evropské země. Kdekdo teď nadává na Donalda Trumpa, že si dovolil nahlas říct, že se evropští členové NATO takříkajíc jen „vezou“, jenže problém je v tom, že to si Američané myslí většinově, jen to neříkají takhle otevřeně, ale každopádně je to prostě pravda. Evropské země by měly na svou obranu a bezpečnost dávat daleko více. Měli bychom být spíše vděční Rusku, že nás k tomu nakonec dokope, aspoň doufám, protože si nejsem jistý, jestli Amerika bude v této „bezpečnostní dobročinnosti“ pokračovat věčně.

Český veřejný prostor občas rozčeří umělci. Lenka Dusilová i David Koller v sobotním přímém televizním přenosu kritizovali hlavu státu. Negativní hodnocení zaznělo i na adresu bývalého prezidenta Václava Klause a ministra financí Andreje Babiše. Zazněla varování před změnou azimutu země směrem na východ. Je to oprávněná výtka vůči Zemanovi? A jak postupovat v tomto globálním světě? Držet se Západu, nebo být multipolární? Do jaké míry brát vážně univerzální doktríny lidských práv?

Každý má samozřejmě právo na názor a svobodu projevu, v tomto se umělci neliší od nikoho jiného, ale moc nechápu, proč tyhle politické proklamace vsouvají do ryze apolitické kulturní akce. Připadalo mi to jako značně nevhodné.

Co se týče postupu v globálním světě, perfektní příklad nabízí Izrael jako malá, ale vysoce vlivná a respektovaná země. Izrael má samozřejmě nejsilnější vazby na USA, ale to neznamená, že před Američany vždycky a ve všem poslušně sklapne podpatky. Jestliže Amerika dělá politiku pro Izrael zjevně nevhodnou, pak se Izraelci nijak nezdráhají posilovat vztahy s Ruskem, protože ruské zájmy v regionu teď s izraelskými korelují mnohem více. Ostatně i Vladimir Putin nedávno výslovně uvedl, že politika Ruska na Středním Východě je zaměřena na garanci bezpečnosti Izraele. Také platí, že Izrael má vazby na Indii, Čínu, Brazílii i další země. Izrael se pochopitelně považuje za součást Západu, avšak má svoje národní zájmy, které tvrdě brání a prosazuje, což bychom měli činit také, protože jen tak si vybojujeme respekt. Jestliže se chováte jako hadr na zem, a to před kýmkoliv, nemůžete se divit, že s vámi jako s hadrem zacházejí.

A pokud jde o univerzální doktrínu lidských práv, nesmí se zapomínat, že ta se vyvinula v prostředí Západu jako produkt antických, židovských a křesťanských hodnot. Ano, je to sama o sobě pozitivní věc, jenže zdaleka ne každý je pro ni připravený. Je groteskní snažit se exportovat tuto doktrínu do zemí, které se ze společenského a politického hlediska nacházejí téměř ve středověku. Doufám, že strašlivý debakl „arabského jara“ bude v tomto smyslu velmi důrazným varováním.