Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, Miroslava Kalouska (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.),  Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Jiřího Zlatušky, Luďka Niedermayera, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12)  Marka Ženíška (z 12.2.)+ (z 26.1.) (+ ze 14.1.) Jana Zahradila,  Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky,  Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.),  Jiřího Pospíšila,Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Jana Vidíma, Daniela Kroupy,   Františka Bublana,  Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)

Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je podle vás pravda?

Především si musíme poctivě říci, že naše republika svou vlastní zahraniční politiku příliš nepraktikovala, a jestli nějakou ještě má, pak jen ve velmi nepodstatných věcech. Náš vztah k našim spojencům není vztah rovnoprávného partnera. Vžilo se u nás přesvědčení, že k našim partnerům se musíme chovat jako jejich věrní psi, jako slepě poslušný lokaj. A to je chyba. Partner je člověk, organizace, nebo stát, kterému jsme loajální, ale ne servilní. Partnerovi se neklaníme, partnera respektujeme a stojíme za ním. Což znamená i to, že tam, kde vidíme, že něco dělá špatně, že dělá chybu, mu řekneme, že dělá chybu.

Klíčový je respekt a loajalita, ne slepá poslušnost. Pokud to nevíme, sami si nikdy partnerův respekt nezískáme. My nejsme a nikdy nebudeme velmocí. To ani nikdy nebyla naše ambice. Ale měli bychom mít ambici stát se respektovaným státem, státem který je loajální ke svým partnerům, ale není jen členem do počtu či submisivním partnerem, kterého není třeba brát vážně. Měli bychom být nejen vidět, když zvedáme ruku, ale hlavně být slyšet tehdy, když se jedná o tom, proč ji máme zvednout.

Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

Na to, které osobnosti zanechaly kladnou stopu, je lehká odpověď, jsou to ty, které jsou nejvíc kritizovány za samostatný a kritický postoj a za schopnost jej formulovat – především Václav Klaus a prezident Zeman. A kupodivu po krátkou dobu i Václav Havel, předtím, než byl „pacifikován“ americkým vlivem a jeho předními zástupci u nás a vzdal se vlastního pohledu. Na tu „zápornou“ stranu bych zařadil téměř všechny ostatní, kdo měli kdy co do činění s naší zahraniční politikou a kteří viděli své poslání v tom, aby ta politika byla co nejméně „naše“. A opět bych zařadil Václava Havla, po tom co „prohlédl“ a ztratil samostatný osobní pohled a stal se apologetem americké politiky a tlumočníkem zájmů českých i amerických elit a nakonec jen hlasatelem celoplanetárních morálních vizí. A ovšem všechny jeho dědice, kteří dílo zkázy dovršili.

Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí Islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát s Moskvou „jdou na kompromis“. Kde je v obou dilematech, tedy „severojižním“ i „středo-východoevropském“ do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu a podobně?

Takových dělících čar napříč Evropou by se dalo najít více. A jsou do jisté míry potvrzením toho, že tyto země ve své zahraniční politice projevují alespoň náznaky toho, že chtějí kromě příslušnosti ke „klubu“ zohlednit vlastní oprávněné zájmy. Pobaltí je jakýmsi ostrovem, nebo výspou západní Evropy v Rusku, jsou na něm závislé ekonomicky do míry, kterou si u nás sotva dokážeme představit. A vidí jako svůj největší zájem co nejhlubší integraci s evropskými státy na západě Evropy, bez ohledu na některé negativní dopady takové politiky, které považují za podružné. Jestli dělají dobře, nevím, a nechtěl bych mluvit za ně, rozhodně se ale neobávám, že jim hrozí invaze ze strany Ruska, jak dnes straší dokonce vrchní velení NATO, které jen opakuje americkou pozici.

Na jihu Evropy se zhmotňuje nebezpečí, které je zde již dlouho a které Evropa i USA ve své touze po snu o exportu demokracie euro-amerického typu přehlížela a odmítala pochopit. Podporovali jsme, Amerika i my, každé „revoluční hnutí“, počínaje íránskou revolucí ajatolláhů, v naivní víře, že povede k demokracii. A děláme to už po desetiletí, znovu a znovu se mýlíme a znovu a znovu stejnou chybu opakujeme. Evropská i americká média byla plná nadšení nad „arabským jarem“ a nikoho nezajímalo, koho a co vlastně podporujeme. Výsledkem je rostoucí moc extrémního islamismu a jeho kalifátu, který se rychle stal jednou z největších regionálních mocností a stále roste a jeho vliv se přelévá daleko od jeho hranic. Stejně chybně se Evropa chová v otázce migrace z muslimských zemí.

V jakém smyslu?

Evropa už se dávno vzdala kontroly nad imigrací a dnes je už téměř nemožné ji nějak kontrolovat. Ve své naivní snaze být „politicky korektní“ dovolila v Evropě vyrůst enklávy islámu svou fanatičností konkurující i Islámskému státu. A to, co vidíme na jihu Evropy, je jen reflexe strachu z budoucnosti – dlouho neřešený problém se rozrostl natolik, že již začíná hrozit samotné existenci ohrožených států.