Když jsme se před týdnem domlouvali na rozhovoru, říkal jste, že v nejbližších dnech se z Moravy vydáte do Budapešti a pak do Vídně. Právě Maďarsko a Rakousko rázně bouchly do stolu v otázce uprchlictví. Rakousko přestalo vyřizovat žádosti o azyl, Maďarsko zahrozilo, že přestane přijímat vracené uprchlíky. Je v těchto dvou zemích znát nějaké napětí v souvislosti s migrační vlnou, nebo se to zveličuje?

Je hrozně těžké najít rozumnou mez. Většina lidí se snaží na to nemyslet, protože Rakušáci jsou mistry v nemyšlení nad problémy, i když Češi možná taky. Když však s nimi potom mluvíte, tak najednou zjistíte hluboký zájem, ale i velké znepokojení. Dá se to promítnout i v rámci historie střední Evropy. Budapešť byla skoro sto padesát let vlastně v područí islámu. My říkáme Osmani, Turci, Osmanská říše, ale de facto jde o područí islámu v letech 1541 až 1686. A obležení Vídně z roku 1683 je doopravdy někdy popisováno jako bitva u Stalingradu, což znamená boj o každý metr prostoru. Tak si člověk najednou uvědomí, že součástí evropské civilizace možná od Tatarů, ale určitě od 16. století je také pokus o zabránění expanze islámu a že tohle máme v sobě. A že máme určitou historickou zkušenost, na kterou jsme rádi zapomněli, protože jsme si vybájili takový ten dobrý multikulturalismus. Ale veškerou komunikací a činy se aktivuje nějaká velmi hluboká historická masa, která je hodně znepokojivá. A je tak znepokojivá, že mnoho lidí se to snaží ze své mysli vytěsnit.

Maďarsko se chystá stavět plot na hranici se Srbskem. Vrací se tím Evropa do období ostře střežených hranic a ostnatých drátů a jaké jste na to v Maďarsku zaznamenal reakce?

V každém případě má tato stavba plotu velký symbolický význam. To je doopravdy začátek nějakého nového procesu. Až se jednou budou psát dějiny emigrace, tohle bude jedno z těch dat, které bude určovat to, co se v naší době dělo. Nikoho to však netěší. Lidé se bojí a reakce, s níž se setkáváte, je reakce strachu. Na jednu stranu je to zaslepené a na druhou stranu to vyrůstá z poměrně dlouhodobých historických zkušeností. Navíc to je aktivované těmi současnými případy, najíždění autem do davu lidí a podobně, to je tedy velká síla.

Jsme podle vás svědky nejhorší uprchlické krize naší epochy, jak to nazval šéf Amnesty International Salil Shetty?

Záleží na tom, jak budeme definovat naši epochu, nejspíš někdy od období po Velké francouzské revoluci. Myslím, že to ještě není krize toho rozměru, ale že se to v ní snadno může vyvinout. Dá se očekávat, že přijde suchý rok nebo dva, dojde ke zdražení cen potravin a uprchlíků pak bude třeba desetinásobek oproti dnešku, a ta vlna bude ještě mnohem mohutnější. Můžu říci, že i hodně kriticky uvažující lidi, jako jsem já, zaskočila rychlost změny, ke které dochází, ta změna k horšímu. Tento proces je rychlejší a intenzivnější, než jsem si třeba ještě před dvěma měsíci myslel.