Za měsíc se konají volby do Evropského parlamentu. I když je ve vícero členských zemích cítit nespokojenost se směrováním Evropské unie, je představitelné, že by se podařilo alespoň trochu ten směr upravit či změnit?
Podle mě ano. Myslím si, že volby mohou přinést hodně překvapivé výsledky. Nynější složení Evropského parlamentu je poplatné trendu, kdy se vytvářejí globální kádry. Pamatuji si, jak se kdysi vynořil Ondřej Liška, dokonce byl rok a půl ministrem školství. Pokud by zůstal v politice, tak by dnes mohl být právě jedním z těch globálních kádrů. To jsou lidé, kteří nepřemýšlejí. Mají své koleje, ale vůbec je nenapadne provádět nějaké hlubší analýzy. Uvedl jsem to na příkladu člověka, který už není v politice. Ale taková je generace, která dnes ovládá Evropu. Generace lidí, kteří vědí, že musejí respektovat nějaké koleje. Já byl velký europeista. Byl jsem přesvědčen, že Evropa má nějakou svoji autonomii. Spojené státy teď mají problémy v Tichomoří, a tak problémy na Ukrajině musí řešit Evropa. Ale podle linie, kterou určí Washington. Možná i proto mohou být volby do Evropského parlamentu zajímavé. Můžeme volit lidi, kteří mají více analytické myšlení. Ne všichni kandidáti jsou tupci.
Prospěla by české demokracii korespondenční volba občanů ze zahraničí?Anketa
Tomu věřím. Ale když média servírují neustále „mladou a pohlednou“ Danuši Nerudovou, tak ledaskdo zvolí ten její rozesmátý kukuč, aniž by vzal v potaz, že toho analytického zatím skoro nic nevyprodukovala. Přispějí mainstreamová média ke zvolení kandidátů jejího typu?
Kritizování profesorky Nerudové se dnes stalo módou a mám pocit, že jsou to spíše velké strany, které nechtějí, aby STAN nějakým způsobem rostla. Obecně mohu říct, že tento systém existuje už dlouho, alespoň od doby, kdy Václav Havel prohlásil, že fandí Stanislavu Grossovi, Vladimíru Mlynářovi a už si nepamatuji komu dalšímu. U nás ale zároveň vždy existovaly opoziční síly, které si také našly svou cestu. Klasická média, tištěná, dnes mají o dost menší moc, než tomu bylo před 40 lety. I když dokážou vytvořit pocit, že všichni máme ten mainstream rádi. A v Praze to tak může vypadat. Ale vyjedete 50 kilometrů z hlavního města a je to jinak. Já jezdím jednou za týden na Moravu. Tam máte naopak pocit, že všichni nesnášejí Prahu, Brusel a možná i Tchaj-wan, pokud by někdo s tím otravoval.
Fotogalerie: - Spiknutí
A jaký podíl na existenci takto protichůdných postojů mají média?
Ten, že k nim přistupujeme z různých pozic. Buď akceptujeme, cokoli nám říkají. Nebo negujeme, cokoli nám říkají. Potkal jsem lidi, kteří popírali zemětřesení u nás, u Neapole. Ptal jsem se jich, proč tomu nevěří. „Protože to říkala Česká televize, ona vždycky lže,“ odůvodňovali. Vysvětloval jsem jim, že jsem tam byl, že se nám hýbal barák. Ale oni, že ne, že to není možné.
Nebo vzpomínám, když ministr zdravotnictví Prymula vyhlásil lockdown od nějakého čtvrtka. Ale tehdejší poslanec Feri, to bylo ještě před vypuknutím jeho aféry, se překlikl v datu, takže na sociální síť napsal, že lockdown začíná v pondělí. Já provozuji hospodu v Olomouci a tamní barmanka mi říkala, že lockdown začíná v pondělí. Opravil jsem ji, že ministr říkal ve čtvrtek. Ona na to: „Ale Dominik říkal v pondělí.“ Upozornil jsem ji, že Dominik není ministrem zdravotnictví, který rozhoduje o vyhlášení lockdownu. Ona si pořád stála za svým: „Ne, Dominik říkal v pondělí. Má se zavřít od pondělí.“ On tenkrát opravdu ovládal milion lidí. Mladé lidi. Ne Piráti, ale Feri. Čekal jsem, že posune ten milion mladých lidí od Pirátů, kteří jsme byli u mladých lidí nejúspěšnější, k ODS. Samozřejmě jsem na to upozorňoval svou stranu. Myslíte, že mi někdo naslouchal?
Psali jsme:
Jak to k ODS? Snad k TOP 09, ne?
Máme vůči Rusku cítit vděčnost za osvobození od německého nacismu?Anketa
Když jsem zmínil liberální politiku, tak v Česku chybí liberální levice. Liberálně levicový neznamená jen být progresivista a podporovatel Bidenovy administrativy. V Americe je dnes situace neskutečně radikalizovaná. Lidé jsou tam rozděleni do tří táborů. Na demokraty, kteří nesnášejí republikány na život a na smrt. Republikány, kteří nesnášejí demokraty na život a na smrt. Třetí skupina neví, co si má myslet, a má trochu strach, že se společnost rozpadá. Stačí sledovat, co se v posledních dnech dělo na tamních vysokých školách. Situace ve Spojených státech je skoro dramatická, protože se ty dva tábory nesnášejí na život a na smrt. Jako v Evropě. V Evropě jsou tábory proukrajinské a proruské. Snažme se to analyzovat a pochopit, kde je velké nebezpečí.
Fotogalerie: - Tichý nesouhlas
Kde je velké nebezpečí, přece víme. Nebo jím nemyslíte Rusko?
Jedna věc je, když se pohádá Rusko s Ukrajinou. Něco jiného by bylo, kdyby se Rusko pohádalo s velmocí, co má atomovou bombu. Tam už vítězem nemůže být. Když se pohádají dva státy, které mají atomovou bombu, to věděl i Reagan, nikdo nemůže vyhrát. V Česku si ten „proruský“ tábor myslí, že jestli vyhraje volby Trump, tak ta situace bude lepší. Ale Trump už de facto vyhrál. Protože tu jeho politiku, aby zbraně zaplatila Evropa, Bidenova administrativa přijala. Trump jako podnikatel říká: „Ty zbraně platíme my. Ale nebude lepší, když je bude platit Evropa? Konec konců si ty zbraně musí koupit od nás.“ A Trump nikdy neříká, že nechce válku na Ukrajině. On jenom říká, že nechce utrácet peníze za válku s Ruskem.
Ale Biden i Trump vědí, že to, co skutečně zajímá Spojené státy, je ekonomický a pravděpodobně brzy i vojenský konflikt s Čínou. Co se děje na Ukrajině, z pohledu USA, je pouze regionální konflikt a ten ať si vyřeší Evropa. Iluze, že Trump se postaví za Putina, je blbost. Někteří lidé chtějí věřit, že je spasitel. Ne, tím spasitelem můžeme být jenom my. Pokud nechceme válku, tak musíme říct, že jsme pacifisté. A žádný kompromis. Žádné historické paralely, žádný Hitler. Nemáme stejnou situaci jako v roce 1938. To se musí analyzovat do hloubky, to nejde plácnout jen tak. Války jsou proto, že jsou k nim určité podmínky. Vyhnout se jim můžeme, ale musíme říkat, že je nechceme. Ale opravdu nechceme. Nemůžeme říkat: „Nechceme válku, ale…“
doc. dott. Giuseppe Maiello, Ph.D.
Když jsme si v předchozím rozhovoru povídali o Dominiku Ferim, mluvil jste o vytváření globálních politiků, které si vlivné struktury vytipovávají a pomáhají jim vzhůru v politice. V čem mohou být evropští globální politici prospěšní Spojeným státům?
Evropa je taková brána. Kdyby Evropa padla, Amerika by měla východní pobřeží odkryté. Pro USA je Evropa taková pevnost. Tak potřebují, aby tu pevnost drželi jejich lidé. To je logické, to se nemůžeme ani zlobit. Kdyby mohli, tak by Rusové dělali totéž. Ty vlivné struktury mají svou síť, vytipovávají si politiky a pomáhají jim. Naopak pokud mají pocit, že by ten člověk mohl být až moc svobodný, tak ho potopí. Svět takhle funguje. Musíme počítat s tím, že média dokážou přesvědčit část populace. Ale pořád je další část populace, která věří ve svobodu, v demokracii a pořád se jí nezdá, co ta média říkají.
Jak by měla vypadat politika, aby voliči neměli na výběr jen z dopředu vybraných „správných kádrů“?
V demokratickém systému by to mělo fungovat podobně jako v případě politické dráhy Evžena Tošenovského. To je klasická politika. Vstoupil do ODS a měl úspěchy. Byl zvolen zastupitelem Ostravy, později primátorem Ostravy, po vzniku krajů zastupitelem za Moravskoslezský kraj, hejtmanem kraje, stal se předsedou Asociace krajů, pak byl zvolen do Evropského parlamentu. Takhle by měla vypadat politika. Ne tak, že někomu je 21 let a už je poslancem a hned chce být dokonce i ministrem, europoslancem, a tak dále. Politik má mít zkušenosti a vědět, co lidé potřebují. A jak lépe to poznat, než jako místní zastupitel. A postupně si může nabírat více zodpovědnosti a stát se dobrým politikem.
Ing. Evžen Tošenovský, Dr.h.c.
Politické rychlokvašky jsou ale nejvíc k vidění ve vaší Pirátské straně, nemyslíte?
I někteří Piráti vyletěli moc rychle. To je ten model „Ondřej Liška“. Bylo mu 28 let, když se stal poslancem, ve třiceti už byl ministrem. Být ministrem znamená mít obrovskou zodpovědnost, empatii, jak může 30letý kluk komplexně řídit rezort, jako je školství? Jako ministr školství nakonec úspěšný nebyl, aspoň z našeho vysokoškolského pohledu. Pamatuji si, že spousta kolegů čekala, když tehdy Bursík nominoval Lišku, že to bude sypat, takový mladý. Ale nic. Nedělo se vůbec nic. On se nechal spolknout od těch struktur jako jiní ministři školství. Jak říkají Američané Deep state, tedy typ vlády tvořený sítěmi moci nezávislými na politickém vedení státu, tak na školství je také nějaký Deep state. Ve školství jsou ty struktury velmi silné. Ale Liška svým způsobem otevřel nový model politika: Toho, co nic neumí. Je hezounký, mluví relativně dobře, umí se pohybovat na sociálních sítích, ale o problémech lidí neví vůbec nic. To je model nového politika, který ale pochopitelně není jen v Česku. To je, bohužel, západní model. A netýká se jen jedné, nebo druhé strany.
Co může Západu způsobit prosazování „modelů nového politika“?
Chyby, co se dějou v Evropě nebo taky ve Spojených státech, jsou důsledkem toho, že síly, které jsou za těmi politiky, jsou relativně mladí lidé mezi 30 a 40 lety. Trochu mi to připomíná, jak byl Štefan Füle v letech 2010 až 2014 evropským komisařem pro rozšíření a politiku sousedství, když začal proces přiblížení Ukrajiny. On na to navrhl vyčlenit jenom 600 milionů korun, což je směšné. Kdyby tehdy nabízel třeba 30 miliard korun, vždyť ta země potřebovala hodně peněz. Co postavíte za 600 milionů korun? A my jsme je chtěli přiblížit za takovou částku. Když jsme chtěli Ukrajinu k nám, měli jsme nabízet hodně peněz. Teď dáváme mnohem víc a ještě tam chudáci umírají. A ani nevíme, jak to skončí. A proč? Jenom proto, že náš český komisař nebyl kompetentní. Nebo jeho tým nebyl kompetentní.
prof. Ing. Danuše Nerudová, Ph.D.
Jen mi to z vašich odpovědí připadá, nebo jste opravdu zklamán z politického vývoje, ať už v Česku, v Evropě či ve světě?
Jsem pořád zastáncem demokracie, i když dnes už jí moc není. To je to, co mě mrzí. Mluvil jsem s kamarádkou z Francie. Na Západě se používá termín „jednotné myšlení“. To znamená, že bychom všichni měli myslet stejně. Zapomněli jsme, jaký je rozdíl mezi demokracií a fašismem. Demokracie je to, že víme, že každý má jiné názory, a respektujeme to, že každý má jiné názory, a nechceme zlikvidovat ten druhý názor. Naopak jsme rádi, že někdo má jiný názor než my, i když se samozřejmě snažíme prosadit ten náš. To, že můžeme mít odlišné názory, znamená, že jsme v demokracii. Ovšem my zlikvidujeme druhý názor tím, že ho démonizujeme. Démonizovat dnes může znamenat třeba to, že někoho nazýváte „putinista“ nebo „ruský šváb“. To jsou cejchy, které nepatří k humanistické tradici moderního Západu. Takové tóny se používaly v Německu v třicátých letech proti jedné části společnosti. Zapomněli jsme na to? A pokud i média připouštějí, že tu nemůže být jiný názor, tak už přestáváme být v demokracii. To už jsou prvky totalitarismu. Demokracie znamená být rád, že někdo má jiné názory. Někdo může namítnout, že je válka, že o tom se nemůžeme bavit. Tak potom oukej. Ale dosud nám nikdo nevysvětlil, že jsme ve válce, a především proč.
Mluvil jste o Západu a jeho „jednotném myšlení“. Ale i v Česku přibývá lidí, kteří usilují o to, abychom všichni měli jen ten jeden správný názor. Čím to?
Jde o jakousi nostalgii po starých časech. Víme, že bývalý Sovětský svaz nebo nacistické Německo měly monistické modely, v nichž existuje jenom jedna pravda, za níž se všichni spojíme, aby náš stát byl úspěšný na základě té jediné pravdy. A potom existuje demokratický model, o němž víme, že v něm je vícero pravd.
Fašismus je, když se říká, že my jsme my, oni jsou oni a s nimi nechceme mít nic společného. Fašismus nastává, když zapomeneme, že jsme všichni lidé, a ne jen Češi, Židé, černoši, Cigáni, Rusové, Američané nebo Japonci. Neakceptace druhých, to je fašismus. V Itálii jsme ho měli. Opozice neexistovala, neměla možnost mluvit. Dnes není vůdce, dnes je mainstream. Jestli jste mimo mainstream, jste ostrakizován. Pak máme dvě možnosti. Buď mlčet, nebo říkat své názory i za cenu, že za to budeme pykat. Generace před námi skončily v koncentráku. Jestli přestaneme věřit v demokracii a budeme mít jen jeden názor, tak to je ostuda vůči našim předkům.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jiří Hroník
Horký
