Tento rok si připomínáme už třicet let od sametové revoluce. Jak vy jste před těmi třiceti lety ty revoluční dny prožíval?

Byl jsem tehdy v angažmá v příbramském divadle a my jsme tam v tom listopadovém období neměli na růžích ustláno. Drželi jsme hlídky, vyráběli letáky, nespali, jezdili takzvané spanilé jízdy, ale za námi nechodili a nenosili nám léky a vitamíny jako v Praze. Já svým trábošem pendloval mezi Prahou, kde už to kvasilo, a Příbram se teprve probouzela.  Museli jsme sami chodit prosit za spřízněnými lékaři a oni nám na černo vydávali, co bylo třeba, protože to rychle docházelo.  Když jsme 18. 11. oznámili, že jdeme do stávky, bylo to před představením pro dárce krve, (To bylo trochu problematické a taky jsme se za to omlouvali, že to nahradíme, až... A hned, jak se začalo hrát, nahradili) zvedlo se několik hochů z hlediště a bylo jasné, že to jdou řešit.