Blíží se výročí upálení Mistra Jana Husa, co pro vás osobně tento svátek znamená?

Vždy pro mne znamená velké povinnosti vůči médiím a laické veřejnosti. Člověk je na konci jara a na počátku léta po dávce profesních povinností vyčerpán a musí se tomu věnovat. Takže pro mě znamená velké povinnosti a pracovní nasazení ve chvíli, kdy člověku docházejí síly. Ale nakonec to dělám rád a s chutí, protože jsem potěšen, že alespoň kolem tohoto data se společnost zajímá o vlastní historii a velké postavy svých dějin.

Jaký odkaz nám Jan Hus zanechal?

V případě Husa zní vše čítankově. Málokterý člověk dokáže nést absolutní nároky na sebe sama, přinést absolutní oběť, to je v evropské tradici něco výjimečného. Přece jenom nejsme Asiati, kde je to obvyklejší. Tady je to výjimečné a vždy zůstaneme ve stínu tohoto absolutního Husova činu. Myslím si, že by nám měl stačit odkaz takového chování, abychom se nemuseli před dějinami stydět, taková byla Husova výzva. Samozřejmě ne každý je ochoten kvůli ideálům ztratit život.

Poslechli jsme ho?

Já myslím, že neposlechli, protože většina lidí je ze své podstaty utilitární a pragmatická. Hus ukazoval ukazoval nejen činem, ale i svým dílem a vystupováním, že člověk by neměl být omezen jen na materiální bytí. Měl by mít před očima nějaký ideál, za kterým kráčí a duchovně se zdokonaluje.

Poslechla ho církev? Zachovává jeho hodnoty?

To je veliký problém, protože Hus si uvědomoval, že je v hluboké krizi a rozštepěna. Existovali tři papežové a sama inteligentnější část církve měla zájem na tom, aby se z této krize dostala a usilovala o reformu. Jenomže představa instituciální, kterou měl kostnický koncil, se lišila od Husovy představy, a proto došlo k tragické konfrontaci, která skončila Husovým odsousezním. Koncil neměl zájem poslat ho na popraviště, jemu by se i z politických důvodů hodilo, aby odvolal svá slova a zůstal živý. Kdyby kapituloval, tak se české reformní hnutí, které se v té době dalo do pohybu, rozpadlo. Hus věděl, když šel na smrt, že nejen následuje příklad Krista, ale také nechtěl hnutí, pro něž byl představitelem, zradit.

Je tedy něco, co si z jeho postojů uchováváme dodnes?

Já myslím, že si neustále neseme přítomnost v dějinách někoho, kdo ukazuje, že má smyl kráčet za nějakou velkou myšlenkou, ideálem, který sice není bezprostředně naplnitelný, ale stojí za to. To je měřítkem našeho počínání a vždy zůstane kritériem, jak dalece jsme schopni překonat sebe sama.

Je známo, že Hus bojoval za lepší poměry v církvi, konec chamtivosti po moci i penězích a podobně. Ví se ale zároveň, že byl hodně tvrdohlavý. Jak ho nyní vnímáte vy? Jaký byl jako člověk?

Dá se říci, že to nebyl žádný tichošlápek, nějaký flegmatik nebo melancholik. Byl spíše cholerického zaměření, drsný ironik a měl i obrovské charisma, jinak by nemohl stnhnout lidi. Představa Husa tak, jak ho zahrál Matěj Hádek – i když se chtěl odlišit od Štěpánkova patosu – s takovou chlapeckou naivitou by lidi neoslovil a nestrhl. To, že stál za svým a z pohledu koncilu byl proti protivníkům zatvrzelý, neoddiskutovatelně přispělo k tomu, že se Hus cítil zklamán kostnickým koncilem, koncil Husem, Hus Zikmundem a Zikmund Husem.

Jak by se on sám vypořádal s dnešní korupcí?

Samozřejmě tehdejší doba měla problémy, které se lišily, ale zároveň má společného jmenovatele s dnešní dobou, a to je otázka korupce. Už v Husově době řešili, zda je nutné uposlechnout soudní výrok úplatného soudce, takže ta doba měla podobné problémy s našimi. Hus kladl morální kritérium jako rozhodující při posuzování veřejné moci a exekutivy a samozřejmě i my to máme v bledě modrém. Klausova amnestie je legálně platná a nenapadnutelná, ale z hlediska morálky a mravního pohledu budí pochybnosti, zda je spravedlivá. Tyto záležitosti byly aktuální i tehdy a Hus je vztahoval na církrev, panovníka a na jakéhokoliv vykonavatele moci. Takový člověk má jít příkladem, být morálně čistý, aby společnost mohla přijímat rozhodnutí bez problémů.

Dnes by asi nebyl příliš spokojený…

Asi nebyl. Je třeba dodat, a na to se dnes zapomíná, že Hus měl výrazně české smýšlení. To je jasné i z jeho komentářů a poznámek, prospěch českého státu a českého národa byl pro něho jedním z důležitých aspektů.

V České republice je většina obyvatel ateistů. Přesto považujeme Husa, který vyznával příšné dodržování Bible, za jednu z nejdůležitějších osobností naší historie, čím to je?

Já myslím, že to tkví v mravním chování Husa a jeho mravní velikosti. Tady nejde o to, zda se člověk bezprostředně hlásí k nějakému náboženství, ale zda žije ve shodě s tímto ideálem, jestli žije v pravdě. Masaryk Husovi moc nerozuměl, ani ho moc nečetl, a přesto se ho dovolával z tohoto důvodu, aby žil každý poctivě, aby si nic nenalhával a potom se zlepší i celá společnost. To je společný jmenovatel, který si lidi uvědomují spíše bezdečně, než aby o tom přemýšleli.

V jednom z rozhovorů mi Jiří Čunek řekl, že Evropa by se měla vrátit ke křesťanství, které lidi spojovalo tak, jako islám spojuje muslimy, v čemž vidí jejich výhodu a u nás rozštěpenost, co si o tom myslíte?

Samozřejmě jde o problém křesťanské hodnoty, na kterých stála Evropa a jsou vlastně deklasovány. Rozpadají se pod tlakem postmoderního přístupu filozofie, který neuznává závazné a platné pravdy, ale jen malé dílčí subjektivní pravdy a každý má svoji pravdu, na jejímž základě může udělat, co považuje za vhodné. S tímto přístupem nemůže evropská společnost čelit ideologii, která tohoto společného jmenovatele má.

Jak lidé v Husově době vnímali imigraci? Řešili ji tak jako my? Bylo uprchlíků méně?

V Husově době k žádným velkým migracím jako dnes nedocházelo. Lidé mohli putovat po Evropě zcela volně, takže studenti se mohli kamkoliv zapsat na univerzitu, pokud uměli latinsky. Kupci projížděli, ale k masivním vlnám nedocházelo. Něco jiného to bylo ve dvanáctém a třináctém století, kdy docházelo k přelidnění západní Evropy. Hlavně německé a nizozemské obyvatelstvo se přesídlovalo do střední a východní Evropy a vznikly dvounárodnostní české země. Němci putovali do Slezska, Sedmihradska, Pobaltí a byla to velká migrace, se kterou se společnost velmi často obtížně vyrovnávala. U nás toho byl svědkem například Dalimil, který německé přistěhovalce vyloženě nenáviděl.

Další věcí je, že přestože přišli a žili zde, nikdy se nevytvořil česko-německý národ. Žili v podstatě vedle sebe, ale k nějakému zřetelnému promíšení nedošlo. Zajímavé to však bylo i v Husově době. Hus pocházel z Prachaticka, kde vedla národnostní hranice. Odtud se předpokládá, že jeho vlastenectví je výrazné, protože to znal z této oblasti.

Jak tuto migraci řešili a mohli ji vůbec nějak řešit?

Řešili ji, a protože byla slabá, měli svoje prostředky. Cechy řemeslnické se uzavíraly tam, kde byl velký příliv migrantů, a nepřijímali lidi hovořící jiným jazykem, takže ochranářská opatření tady byla. Samozřejmě nemohla fungovat na úrovni univerzit, tam zůstávala spolupráce mezinárodní. Kolem roku čtrnáct set devadesát sedm přijal český zemský sněm i zemský soud nařízení o češtině jako úředním jazyku.

Jaký byl tehdy vztah východní Evropy k ostatním národům? Tedy území dnešního Ruska?

Kontakty byly minimální, šlo o dva rozdílné kulturní světy. Na jedné straně západokřesťanská Evropa, kde byla latina kulturním jazykem a potom Evropa, dá se řici, ortodoxní, pravoslavné církve, a to jsou oblasti dnešního Ruska. V Litvě a na území dnešního Běloruska už to bylo namíchané. Litva byla katolická od konce čtrnáctého století, ale byl zde silný podíl pravoslavného obyvatelstva. Byli zde také Tataři, muslimové. Pokud jde o Balkán, ten byl do značné míry od konce čtrnáctého století pod tureckou, tedy muslimskou kontrolou, byť zde žilo jak katolické, tak pravoslavné obyvatelstvo. Proto je Jugoslávie tak výbušná, jsou zde švy tří náboženství.

Pokud jde o Rusko, to nepředstavovalo tehdy žádný mocenský problém, protože se potýkalo s tatarskou Zlatou hordou, která ze země učinila v podstatě protektorát. Rusko se začalo profilovat až na přelomu patnáctého a šestnáctého století.

Z čeho z doby Jana Husa bychom se měli v současnosti nejvíce přiučit? Zmínil jste morální hodnoty nebo pravdu. Lze to nějak shrnout?

Myslím si, že bychom se měli přiučit především určitému národnímu a politickému sebeuvědomění. I Hus stál sám před intelektuály celé Evropy, kteří mu říkali, že nemá pravdu. Za sto let se ukázalo, že byl blíže reálnému řešení než celý kostnický koncil, ke kterému Evropa tehdy vzhlížela jako k orgánu, jenž obnoví církevní jednotu, a církev se ocitla v krizi. Je to ukázka, že jeden člověk může mít pravdu i proti mocenské a intelektuální povaze.

Potřebovali bychom dnes takového Jana Husa?

Takových lidí není nikdy dost.

A máme ho?

Myslím, že ne. Já žádného takového nevidím.