O profesním selhání ochranky slovenského premiéra Fica se už napsalo a řeklo mnoho. Co podle vás zvládla bravurně a co naopak nezvládla?
Atentát na demokraticky zvoleného premiéra Roberta Fica je samozřejmě obrovský průšvih nejen politický, ale i bezpečnostní. Je to vlastně první skutečný atentát na evropského politika od vraždy srbského předsedy vlády Zorana Đinđiće v roce 2003.
Snaha médií hledat primárně pomyslné „hnidy“ na Ficově ochrance odvádí pozornost od skutečného bezpečnostního problému, kterému aktuálně čelí nejen Slovensko, ale také ČR a další země Evropy. Jeho kořeny jsou principiálně shodné s kořeny rozjíždějící se mediální kampaně, jejímž cílem je relativizovat skutečný dosah a právní kvalifikaci činu atentátníka Juraje Cintuly hledáním „ruské stopy“, bagatelizováním jeho působení v liberálním hnutí, blízkému Georgeovi Sorosovi, případně zdůrazňováním jeho „uměleckého pozadí“.
Prostudoval jsem dostupné záznamy útoku a seznámil jsem se s názory odborníků. Těch skutečných, ne žvanilů, hrajících si na znalce. Ve shodě s nimi konstatuji, že bez ohledu na vlnu kritiky se ochranka premiéra Fica chovala profesionálně a přiměřeně situaci. Někteří „experti“ kritizují její příslušníky za to, že neprohledali lidi, kteří se shromáždili za zástěnou, oddělující uzavřenou zónu od veřejného prostoru, nebo že se nevrhli před premiéra, když Cintula začal střílet. Jak je zřejmé z chování premiéra a ze sice profesionálního, ale viditelně uvolněného postupu příslušníků ochranky těsně před střelbou, nikdo ze zúčastněných nepočítal s možností útoku v místě a čase, kdy k němu došlo. A už vůbec nikdo nečekal, že premiér bude stát tak těsně u zástěny, že se před něho strážce při střelbě prostě nevejde.
Psali jsme:
Co tedy vlastně selhalo a v čem vidíte ten vzpomenutý „bezpečnostní problém“?
Asi bych měl začít citátem legendy zpravodajské a diplomatické branže, Miroslava Polreicha: „Zpravodajská služba je jediná státní instituce, která nesmí vládě lhát.“ Podstata bezpečnostního problému, vedoucímu k téměř dokonanému pokusu o vraždu premiéra Fica, totiž nespočívá v jednání ochranky. Primární, byť v médiích prakticky opomíjenou příčinou vražedného útoku v Handlové, je totiž fatální selhání Slovenské informační služby ve dvou ze šesti jejích hlavních úloh.
Jsou za pokus o atentát na Roberta Fica zodpovědní činitelé liberální opozice, médií a neziskových organizací?Anketa
Nepřísluší mi samozřejmě hodnotit příčiny selhání SIS. To je mezi vládou SR a ředitelem SIS z pověření Tomášem Rulíčkem. Tento lapsus ale Firmě, jak říkají její zaměstnanci, na již tak dost pošramocené reputaci rozhodně nepřidá. Obavy ale mám z jiného selhání, které by se mohlo dotknout i ČR. Co by se vzhledem ke známé „nestrannosti“ BIS asi stalo, kdyby v příštích volbách zvítězil Andrej Babiš a jejímu vedení by připadl úkol bdít nad bezpečností nové české vlády, neplnící až zas tak úplně ochotně všechna přání vlády velmoci, která odměnila jejího ředitele vysokým vyznamenáním? Nejsem si úplně jist, že nový premiér a jeho ochranka by nutně dostali včas a v dostatečné míře všechny potřebné bezpečnostní informace. Zvláště ve vypjaté mediální atmosféře, která by po vítězství Andreje Babiše nevyhnutelně následovala.
Myslíte si, že v Handlové šlo skutečně o akci jednotlivce, kterému jen takzvaně „ruply nervy“?
Podle mého názoru, který samozřejmě nikomu nevnucuji, nešlo o čin „osamělého vlka“, který se „jen tak“, asi z božího vnuknutí, rozhodl vyřešit „problém Fico“ jednou provždy. Proti tomu jednoznačně hovoří dvě naprosto nepopiratelná fakta, kterými jsou jednak velmi aktivní účasti pachatele na několika akcích různých protificovských skupin, jednak okamžitě nastartovaná kampaň mainstreamových médií nejen na Slovensku, zaměřená na bagatelizaci jeho nepopiratelně teroristického činu.
Je zde i třetí fakt, který ovšem zatím nebyl nikde veřejně otevřen. Při podrobné analýze zpomalených záběrů atentátu se totiž ukazuje možnost, že se na podpoře střelce na místě podíleli i další lidé. Na rozdíl od mnoha jiných osob při střelbě neutíkali, ale opírali se do zástěn a několik cenných sekund zdánlivě náhodně bránili ochrance v práci. Pak zmizeli a na dalších záběrech už se nikdo z nich neobjevil. Ale jak už jsem řekl, je to jen můj osobní názor.
Fotogalerie: - Armáda v nákupním centru
Ve střední Evropě se zdálo, že atentáty jsou již minulostí. Přesto se děly věci – viz „střelba“ na Václava Klause airsoftovými kuličkami, nebo házení vajec na Miloše Zemana. To je něco jiného, nebo jen takzvaně nižší level?
V posledních několika letech je možné vysledovat v české společnosti výraznou radikalizaci a příklon nejen k daleko drsnější rétorice vůči osobám na klíčových postech, které se nelíbí domácí opozici, případně příslušníkům radikalizující se liberální scény, napojené na zahraniční think-tanky a neziskové společnosti. „Atentáty“, na které se ptáte, byly skutečně to, co bych označil jako „nižší level“, i když pohnutky jejich „pachatelů“ byly odlišné a jejich cílem, na rozdíl od útoku na premiéra Fica, nebyla smrt napadené osoby.
Známý „kuličkový atentát“ na Václava Klause z roku 2012 byl do značné míry důsledkem jeho neochoty respektovat ochranku a nedbat jejích pokynů. Šestadvacetiletý Pavel Vondrouš tehdy pronikl do Klausovy bezprostřední blízkosti a několikrát na něj vystřelil z airsoftové zbraně. Údajně chtěl upozornit na špatný stav české politické scény. Za „útok na veřejnou osobu“ byl odsouzen k půlroční podmínce s ročním odkladem. Zajímavé je, že po činu klidně odešel, aniž by ochranka vůči němu zasáhla. Její šéf odstoupil, bodyguardi byli obviněni z nedbalostního trestného činu porušení povinnosti strážní služby, ale Václav Klaus jim udělil milost.
„Vaječný útok“ na Albertově na prezidenta Miloše Zemana v roce 2014 u příležitosti výročí 17. listopadu měl poněkud jiný charakter a byl pro ČR jako stát nebezpečnější a ostudnější. Akce, které se zúčastnily stovky lidí, se ukázala jako cílená provokace odpůrců Miloše Zemana, při níž účastníci projevovali nesouhlas s jeho jednáním, rušili úmyslně akt a také házeli na pódium vajíčka a další předměty. Jejich cílem bylo ponížit Miloše Zemana před zahraničními partnery ČR, protože veřejné vzpomínky se kromě něho zúčastnili i prezidenti dalších čtyř států, Německa, Slovenska, Polska a Maďarska. Pravděpodobný útočník, dvaašedesátiletý Jindřich Frühauf, byl nakonec řešen pouze za přestupek proti občanskému soužití.
Něco podobného ostatně v ČR zažila i bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová. V březnu roku 2000 došlo k incidentu v brněnském knihkupectví, v němž Albrightová podepisovala svoji knihu Madeleine. Ačkoliv uvnitř bylo podstatně více členů ochranky než prodavačů, začali po ní dva mladíci házet vejce a vykřikovat vulgární nadávky. Dvojice, která se hlásila k organizaci anarchistů Solidarita, odůvodnila svůj čin bojem proti americkému imperialismu. Od soudu odešla s podmínkami.
Vzpomínám si také na házení botou myslím v Iráku na amerického prezidenta při tiskové konferenci. Jenže to bylo vyjádření odporu a opovržení, nikoliv snaha zabíjet.
To máte bezesporu pravdu. Tato, jak by řekl proslulý Jára da Cimrman, Die Schuhenpolitik, byla kupodivu historicky poměrně často používána. Ve vámi vzpomenutém případě hodil v roce 2008 bývalý irácký novinář Muntazer Zajdí během tiskové konference v Bagdádu botu po prezidentovi George W. Bushovi mladším jako gesto protestu proti americké okupaci Iráku. Ikonická fotografie tohoto okamžiku se stala symbolem odporu vůči invazi.
Sovětský vůdce Nikita Chruščov zase 12. října 1960 během zasedání Valného shromáždění OSN zutou botou bušil rozčileně do stolu v reakci na otázku šéfa filipínské delegace Lorenza Sumulonga, proč Sovětský svaz napadá Západ za jeho imperialismus, když sám pohltil a kočíruje celou střední a východní Evropu. Přitom na tazatele údajně křičel „Jseš chudej Filipíňák! Blbej poskok a lokaj imperialistů!“ a postaral se tak o jedno z největších diplomatických faux-pas tehdejší doby.
A nyní Ukrajina. Snaha Kyjeva je dostat do země zpět své lidi, kteří utekli nebo odešli do Německa, Polska či České republiky. Jak je budeme deportovat? Lákání na jízdenku je myslím směšné...
Pakliže by se našel spolehlivý právní nástroj, měli by ukrajinští bojeschopní muži být vráceni na Ukrajinu?Anketa
Nic nemůže být dál od pravdy. Jsou tu dva zásadní problémy, které tuto tzv. „návratovou politiku“ hatí. Prvním jsou interní dokumenty a politika EU. Například Migrační pakt, podepsaný jen před pár dny ministrem Rakušanem, nebo různé deklarace na ochranu lidských práv běženců, původně zaměřené na imigranty z Afriky a Středního východu, které ale nyní před nucenou deportací do země, kde probíhá válka a deportovaným hrozí smrt, chrání i Ukrajince.
Tím druhým problémem je prostě fakt, že zhruba 130 000 bojeschopných ukrajinských mužů na našem území, vycvičených v zacházení se zbraněmi a (bez ohledu na řeči pana Rakušana) organizujících se do hierarchicky uspořádaných skupin, výrazně převyšuje souhrnný počet mužů silových složek ČR, armády, policie a speciálních jednotek, které by ČR mohla nasadit pro provedení – dle mého pohledu naprosto idiotského) nápadu pokusit se je vrátit na Ukrajinu silou.
Ukrajinci se mají vrátit do země, protože kyjevská vláda do určitého datumu zneplatní cestovní dokumenty. Je to snaha dostat další tisíce lidí na frontu. Nezůstanou nám tady desetitisíce Ukrajinců s prošlými pasy a povolenkami? Není to ohromné bezpečnostní riziko pro naši zemi?
Ukrajinští běženci jsou v mnoha ohledech konkrétní hrozbou, následující hned po hrozbě imigrace z islámských zemí nejen pro ČR. Pokud ukrajinská vláda zneplatní jejich dokumenty, fakticky se nic nestane. Stejně jako imigranti z Afriky a zemí Středního východu dostanou prozatímní dokumenty EU, které jim umožní pobyt na území unie. I v případě, že by nepracovali, budou sociálně zabezpečováni na útraty hostitelských zemí včetně ČR.
A jestli je to riziko? Co víte o korupčním systému ukrajinské společnosti, o skupování českých firem bohatými Ukrajinci a o jejich postupném pronikání do politického systému ČR? Pokud nebude celoevropsky přijatá perspektiva, že po ukončení bojů na Ukrajině se budou běženci muset vrátit domů, jsou miliony „bezprizorních“ Ukrajinců v EU obrovskou hrozbou pro většinu zemí, které je v neomezených počtech přijímaly. Oni si totiž Ukrajinu přivezli s sebou a snaží se žít podle jejích zásad a v ukrajinském stylu i v ČR. Nemyslím to nijak pejorativně nebo ve zlém. I Češi si vyváželi své češství do USA nebo i na předrevoluční Ukrajinu, do Volyně. Jejich počty ale byly poměrně malé a tamní společnost neohrožovaly. S miliony Ukrajinců v EU už ale máme skutečný problém.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Václav Fiala
molik
