V rámci varšavského summitu NATO jasně zaznělo, že jakkoliv Aliance nečeká bezprostřední hrozbu z Ruska, je třeba situovat do Pobaltí menší počet jednotek. Je to správné rozhodnutí? A správné množství? Moc, nebo málo? Z Moskvy zaznívá obava, že dané síly budou jen předvoj k přisunutí dalších, stejně tak k výstavbě infrastruktury, včetně protiraketové. Je to důvodná obava? A co riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety?

Plánované rozmístění čtyř praporů NATO v Pobaltí je dvousečný krok. Na jedné straně by měl vést k uklidnění států, které v širším regionu s Ruskou federací sousedí, na druhé straně však vyostřuje situaci a zvyšuje riziko otevřeného konfliktu. Velmi dobře situaci hodnotil institut Stratfor, zvaný stínová CIA, který poukázal na to, že největší vliv na průběh a závěry summitu NATO měly země, jež členy Aliance nejsou – Ukrajina a Gruzie. Mají totiž za sebou zkušenosti s prohranou válkou s Ruskou federací, takže touží po odvetě. Moskva proto bude počítat s nejhorším možným scénářem budoucí konfrontace, takže její reakce (například rozmístění raket) Pobaltí a Polsko vyděsí. Proto budou požadovat posílení rotujících jednotek a „velké válce“ záhy budeme blíže, než jsme si kdy mysleli.

Do jaké míry potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu? Přičemž, tedy riziko terorismu nám hrozí v Evropě, stejně tak bojujeme na Blízkém východě s Islámským státem, v Afghánistánu stále není vyřešen Taliban, problémy jsou v Africe. Jak v jednotlivých ,,segmentech“ bojovat a kde Rusy potřebujeme?

V boji proti mezinárodnímu terorismu je Rusko přirozeným spojencem EU, částečně i USA. S ohledem na zvýšený výskyt zamrzlých i horkých konfliktů na hranicích našeho malého kontinentu, potřebujeme koordinovat své kroky s Moskvou zejména tam, kde existuje společný zájem. Tedy na Blízkém východě a v severní Africe. Sýrie ukázala, že v boji proti tzv. Islámskému státu se bez spolupráce s Ruskem neobejdeme.

Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem, který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Z článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak vposledku povede k rozšiřování vlivu ‚eurasijské integrace‘, totiž rodící se mocenské osy Moskva–Peking, na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.“ Cítíte ten strach, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Lidé typu Jakuba Jandy říkají, že Miloš Zeman nás může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora... Hrozí to? A bylo by to špatně?

Dezintegrace Evropské unie a integrace Eurasie jsou zbožná přání těch, kdo by si rádi zase po letech v Evropě zaválčili. Proto vytvářejí zcela absurdní geopolitické konstrukce, aby naplnili vizi George Orwella. Jediným smyslem podobných úvah je vyvolávání strachu a nejistoty jako předpokladu pro budoucí válku. Náš odchod do neexistující Eurasie nehrozí. 

Ať už takový proces považujeme či nepovažujeme za žádoucí, někteří analytici si všímají postoje Německa. Nejenže předvádí smířlivý postoj vůči Rusku a Číně, ale rovněž si v klidu buduje produktovod Nord Stream 2. Lze to chápat jaké zradu západních zájmů? Padají dokonce úvahy o případné mocenské ose Peking–Moskva–Berlín, do které bychom byli samozřejmě zataženi i my… A do jaké míry se v nejbližších desítkách let naplní zatím rýsující se rozložení sil USA/Evropa (podepřeno TTIP) vs. Čína/Rusko?

Vámi zmínění analytici si snad myslí, že už jsme ve válce s Ruskem a Čínou, když mluví o zradě západních zájmů... V jednom mají pravdu: ten kdo obchoduje a investuje, obvykle neválčí.

Václav Klaus je součástí rady institutu Dialog civilizací, který v Berlíně zprovoznil prokremelský podnikatel Vladimir Jakunin. Miloš Zeman je pro pořádání referenda o setrvání Česka v EU i NATO. Lze za těmito dvěma událostmi vidět podlézání českých prezidentů Kremlu, nebo snahu o vedení suverénní zahraniční politiky?

Samozřejmě, že jde o snahu prosazovat principiální demokratickou politiku, včetně zahraniční. Podobné škatulkování a nálepkování jen ukazuje, jak silně zdegenerovala naše vládnoucí věrchuška a její poskoci. Vedle nich bude za chvíli i Miloš Jakeš vypadat jako etalon demokrata.  

V souvislosti s Brexitem, ale také třeba s úspěchy Donalda Trumpa v republikánských primárkách či Norberta Hofera v Rakousku, se hovoří o tom, že lidé ztrácí důvěru ve stávající politické uspořádání a elity. Považují je za změkčilé, politicky „korektní“ ve vztahu k imigraci, řešící podružnosti (sňatky homosexuálů apod.) místo řešení ekonomických či bezpečnostních otázek. Co se stalo s politickými, mediálními a akademickými elitami, že se jim lidé smějí?

Povýšenci, zbabělci, řiťolezci a notoričtí lháři většinou nepožívají u lidu obecného přirozené autority. Když k tomu všemu sami sebe označují za elitu, jsou k smíchu a ani ta nejmasivnější mediální masáž publika jim nepomůže. 

Zajímavé jsou některé voličské přesuny podpory. Pro Brexit byli lidé volící normálně levici, Marine Le Penovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí, že přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?

Bohužel, ve vztahu k lidem práce jde jen velmi obtížně rozeznat „pravicovou“ vládu od „levicové“. Migrační krize způsobila, že nově příchozí z Asie a Afriky mohou čerpat až násobky sociálních dávek ve srovnání s lidmi, kteří celý život pracovali a platili daně. Proto lidé dávají svůj hlas těm, kdo slibují, že to zatrhnou.

V rámci Brexitu, ale i v rámci rakouských voleb se ukázalo zajímavé rozdělení: mladí proti starším, venkované proti městům, chudší proti bohatším. Ti bohatší, kosmopolitnější, žijící ve městě jsou pro uprchlíky, pro EU a podobně, ti druzí opačně. Čím to podle vás je?

Jako člověk, který se narodil ještě v první polovině minulého století si myslím, že rozhodujícím faktorem jsou životní zkušenosti a z nich vyplývající předběžná opatrnost. Mladí lidé snáze podléhají manipulaci. 

Očekáváte, že z EU vystoupí další státy? Marine Le Penová může vyhrát ve Francii, Nizozemci jsou euroskeptičtí, Dánové, Rakušané... V Itálii roste odpor k euru...

Je to celkem jasné – buď se Evropská unie vrátí ke svým kořenům a stane se demokratickou institucí, nebo skončí jako Sovětský svaz, jemuž se výběrem svého vedení a fungováním začíná nebezpečně podobat.