Jaké události na domácí politické scéně byly podle vás v roce 2016 klíčové?

Bezpochyby jich je celá řada, a to ať jde o konkrétní dění, nebo nějaké obecnější trendy. Z obou kategorií uvedu ty, které jsou hlavní z mého pohledu. Z kraje roku to byla nepochybně kauza únosu českých občanů v Libanonu a jejich výměna za Alího Fajáda, ve které vláda projevila totální neschopnost v oblasti koordinace tajných služeb a bezpečného nakládání s utajovanými informacemi.

Dále to byla zcela jistě diletantsky provedená a nekoncepční takzvaná reforma policejních útvarů s celostátní působností, kdy byly sloučeny Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, která byla velmi nezdravým způsobem politizována a zneužita hnutím ANO ke zvýšení vlastního voličského potenciálu. 

Zmíním také podzimní krajské a senátní volby, které vedly k další fragmentaci politické scény, posílení hnutí ANO a oslabení ČSSD, a tedy k částečné proměně mocenských poměrů. A v neposlední řadě považuji v negativním slova smyslu za klíčové prosazení elektronické evidence tržeb, která byla schválena v rozporu s jednacím řádem Poslanecké sněmovny nedemokratickým způsobem a která je zásadním zásahem do svobody podnikání v naší zemi.

Pokud jde o obecné trendy, pak je zjevné posilování nepolitické „gumové“ politiky zejména v podání ANO a Andreje Babiše, impotence ČSSD na vládní úrovni a její neschopnost čelit tomuto trendu, mírné oživení na pravici, posilování role státu, další omezování svobody a prolamování soukromí, netečnost společnosti ve vztahu k tomuto dění a nepochybně souhra tandemu Babiš – Zeman.

Rok 2016 přinesl též několik převratných a pro mnohé nečekaných změn i v zahraničí. Především jde o Brexit a vítězství Donalda Trumpa, který byl ještě na počátku primárek obecně považován za outsidera. S Británií mimo EU se už tak nějak všichni smířili, ale jaké konkrétní důsledky pocítíme? 

To je v tuto chvíli velmi těžké předpovídat. Určitě se dá ale říct, že vyjednávání detailů o odchodu Británie z Unie povede k poměrně zásadní debatě o identitě EU, která může vyústit ještě v další překvapení. Byla bych velmi ráda, kdyby Brexit vedl k reformě Unie, k její debyrokratizaci a ke snížení demokratického deficitu. Velmi se ale obávám opačného trendu, neboť Velká Británie je jedním z klíčových hráčů, který patřil doposud k těm, kteří přibržďovali překotnou integraci. A pokud by eurointegrační snílci a sociální inženýři naopak v tuto chvíli chtěli na cestě k evropské federaci nebo nějaké formě evropského státu ještě více zrychlit, pak by to pro nás nepochybně znamenalo další přenos pravomocí do Bruselu, další snížení váhy našich národních zastupitelských orgánů a další vydání se všanc vůli těch větších evropských hráčů. To si opravdu nepřeji. 

Pokud jde o Trumpa, mnohé se začíná vyjasňovat. Už bylo oznámeno, že se ministrem zahraničí stane Rex Tillerson označovaný jako „proruský“. Například je proti sankcím. Co všechno může Trumpova vláda přinést světu a potažmo i nám, České republice? Skončí svět, jaký jsme dosud znali, jak někteří tvrdí?

Já tu situaci nevidím tak dramaticky. Donald Trump zcela jistě přinese do mezinárodní politiky určitou změnu, lze předpokládat více pragmatismu, méně ohledů na zájmy menších zemí, trendování k velmocenským paktům. Pro nás bude mít jeho nástup nepochybně ten důsledek, že budeme muset začít konečně plnit náš alianční závazek v oblasti výdajů na obranu, stejně jako řada dalších černých pasažérů. To lze ale přece považovat za legitimní požadavek. 

Neobávám se ale úplného opuštění vazby mezi Evropou a Spojenými státy nebo jejího nahrazení vazbou mezi USA a Ruskem. Půjde spíš jen o jakousi nevšímavost ve vztahu k problémům Evropy ze strany USA. To pro nás může mít samozřejmě negativní důsledky, ale Evropa zkrátka nemůže být stále jen v závěsu, musí být schopna se starat o své okolí. A co se týče vztahu Trumpa k Rusku, dejme novému americkému prezidentovi minimálně několik měsíců a pak se pouštějme do analýz a hodnocení.

Vladimir Putin se na Trumpovo „panování“ jistě náležitě připravuje, a přestože ruská ekonomická situace je stále krizová, popularita šéfa Kremlu stoupá do rekordních výšin. Co čeká Evropu? Mají se menší státy včetně třeba i Česka obávat, že budeme „novou“ Amerikou obětováni a skončíme v ruské sféře vlivu, jak varují mnohé komentáře?

Zastávám názor, že v tuto chvíli opravdu nemá smysl stahovat kalhoty. To, že Trumpova zahraniční politika bude jiná, ještě neznamená, že by měl být kdokoliv obětován. Nehledě na to, že řada siláckých výroků, které během kampaně Trump pronesl, již byla korigována, nebo dokonce popřena.

Zároveň platí, že přestože Rusko nepochybně má zájem svůj vliv v Evropě zvyšovat, je třeba realisticky zhodnotit, že nemá v současné situaci síly na to, aby rozpoutalo nějaký větší konflikt za horizontem své tradiční vlivové zóny. To samozřejmě neznamená, že bychom neměli být ve střehu a že bychom jej neměli zadržovat. 

A co se týče popularity Vladimira Putina, nezapomínejme, že v autokraciích a diktaturách tomu ani jinak není. Popularita Kim Čong-ila je také skoro sto procent. Jenom bláhový by tomu ovšem přikládal význam. Ostatně komunistická strana v Československu také měla obrovskou podporu. A jaká byla realita?