Vaše vyjádření ohledně pochodu Prague Pride, který jste označil za „pochod smrti naší civilizace“, vyvolalo obrovskou diskusi. Řada lidí se domnívá, že váš názor patří už skutečně do minulosti. Nemáte zpětně pocit, že ta vaše slova byla příliš ostrá?

Ostré jistě nebylo, jen významově přiměřené. Naopak úsměv ve mně vyvolal komentář nějakého redaktora, že jsem zneužil pochody smrti z druhé světové války. To je úsměvné. Protože, když vezmeme všechna slovní spojení a věty, které vyvolávají nějakou negativní vzpomínku, tak těch je tolik, že za chvilku bychom se nedomluvili. Takže vyjádřit jednoduše svou myšlenku by vlastně téměř nebylo možné. Ale jsem přesvědčen, že drtivá většina lidí naprosto jasně pochopila, co jsem tím myslel. A za svým vyjádřením si stojím.

Organizátoři tohoto pochodu dávají letos velký důraz na to, že by rádi měli respekt. Dříve se mluvilo spíše o toleranci. Cítíte v jejich postoji nějaký rozdíl? A proč podle vás respekt…

Mezi tolerancí a respektem cítím rozdíl naprosto zásadní. Avšak žádný velký rozdíl zatím nevidím v jejich jednání, čím by si Prague Pride respekt zasloužil. Totiž to co si přeji, co chci a co skutečně dělám či vyvolám, to mohou být úplně rozdílné věci. Respekt si člověk má získávat tím, jak se chová a ne tím, jakým se narodil. Já se vrátím k tomu mému přirovnání jednonohých. (V rozhovoru o Prague Pride senátor Jiří Čunek uvedl: Jako se někdo narodí bez nohy, tak se někdo narodí s jinou sexuální orientací. Pochod LGBT, kteří prohlašují, že jsou úplně stejní jako rodiny, je v tomto smyslu stejný jako pochod jednonohých, kteří tvrdí, že mohou pochodovat na vojenské přehlídce). Přece nemůže mít respekt ten, kdo je jednonohý, protože se tak narodil. On potřebuje určitý ohled a určitou pomoc, aby se mohl zařadit do společnosti. A stejně tak tito lidé, protože mají nějaký handicap, tak potřebují náš ohled a toleranci. A musí mít zachována všechna lidská a občanská práva. A respekt, který si pletou s požadavkem, aby společnost uznala svazky LGBT jako normální rodinu, si nemohou vynutit

Když právě o tomto mluvíte, tak co říkáte na rozhodnutí českého Ústavního soudu, které přiřklo dvojnásobné rodičovství dvěma homosexuálům, kteří využili moderní formu náhradního rodičovství: Oba odevzdali své sperma k oplodnění embrya, které odnosila náhradní matka. Zatímco v USA, kde to celé fyzicky proběhlo, jsou automaticky registrováni jako rodiče – v České republice o tom, že oba budou zapsáni jako „otec a matka“ musel rozhodnout Ústavní soud, prý pouze pro tento konkrétní případ. Co si o tom myslíte? Povede to k legalizaci takovýchto případů i u nás?

Ten případ neznám úplně dopodrobna z faktické stránky. Vzhledem k tomu, že případ rozhodovala soudkyně Šimáčková, jejíž rozsudky sleduji a zdá se mi, na rozdíl od některých jiných soudců, moudrá, chcete-li hodnotově vyzrálá, tak jsem přesvědčen, že tímto nevytvořila precedent pro legalizaci náhradního rodičovství LGBT. Já jsem přesvědčen, že ten důvod (ale tady opravdu podotýkám, nevím to přesně, všechno jsem o tomto případu nečetl, ani jsem nečetl důvodovou zprávu), že to je spíše uznání rozhodnutí nebo respektování amerického soudu. Protože když posuzuji menší zlo pro dítě, které s těmi dvěma muži žije v Americe v nějakém soužití, tak když přijede sem a mělo by se to naráz všechno měnit, tak v tom byl problém. Takže to rozhodnutí opravdu spíš respektovalo to prvotní, to americké rozhodnutí. Ale že by to bylo celkově správné i to americké rozhodnutí, to si nemyslím. Musím to respektovat, ale nesouhlasím s tím, jak ohledně těchto věcí rozhodují v Americe, či jak rozhodli nedávno o uznání homosexuálních sňatků v Německu. Ale na druhou stranu ten výrok chápu pouze jako výjimečný a ojedinělý. Obávám se však, že využití principu tohoto případu se může stát trojským koněm této komunity v dosažení jejich požadavků.

Takže v tom, aby například homosexuálové adoptovali děti, byste viděl problém?

Určitě!

Ale z jakého důvodu? Nenajdou třeba nakonec děti tady šťastnou „rodinu“? Když to tak vezmete, v dnešní době se spousta lidí rozvádí, tradiční rodina až zas tak moc nefunguje, existují navíc i případy týrání dětí…

Tak za prvé, nevím, jestli se zvyšuje procento týrání dětí. Víme, že například pohlavek celá staletí nebyl týrání, dnes už pomalu i toto se tak bere. Vidím velký problém v tom, že bereme rodičům právo zvolit způsob výchovy. A nikdy, v tomto ani v minulém století, nebylo normální nějak zranit dítě nebo týrat dítě. Ale  pohlavek nebo zkrátka výprask pokud není veden z lásky k dítěti je špatný. Všichni asi víme co to týrání je a co není. V tomto směru se posunujeme podle mne nesprávným směrem, že začínáme rodičům příliš mluvit do výchovy. A stavíme na odiv chování, které se dá nazvat rozmazlováním a to do dospělého věku našich dětí.

A teď k té legalizaci adopce pro homosexuální páry. Myslím si, že dnes je ještě menší důvod než dříve mluvit o potřebě legalizovat právo homosexuálních párů adoptovat děti. A to kvůli tomu, že je spousta manželských párů (bohužel musím zdůraznit, že tím je pouze muž a žena), které děti mít nemohou. Takže je převis poptávky po dětech. Pokud se zcela vyčerpá možnost umístit dítě do normální rodiny, tedy k muži a ženě, tak existují jistě výjimečné případy, kdy kvůli zájmu dítěte musíme respektovat nepreferovaný stav, viz výše uvedený americký případ. Nebo když si žena přivede dítě z předchozího manželství nebo lesbického vztahu a otec dítěte si dítě vzít nechce. Ale institucionalizovat, to si myslím, že nelze.