Je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Během té doby se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali? Co říci o úspěšnosti pojmů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost, stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa?

Předně je nutno říci, že jsme se v odpovídání na výše položené otázky nedostali v podstatě nikam. Je to dáno tím, že odpovědi hledáme na nesprávných místech. Neuvědomujeme si, že finanční a bankovní systém, krize kapitalizmu, kterou vidíme v západní Evropě, jsou pouze projevy jistého směru, který přináší – ostatně jako vždy – právě tyto negativní výsledky. Zapomněli jsme, že ekonomický úspěch stojí především na osobní svobodě jednotlivce. Ekonomického rozkvětu dosáhla západní civilizace nikoliv proto, že by k tomu byla nějak geneticky předurčena, to v žádném případě, ani proto, že by byla nějak bohatá na suroviny – to přesně naopak. Hlavní příčinou evropského úspěchu byla osobní svoboda, osobní motivace, kreativita, podpořená systémem nedotknutelnosti vlastnických práv, a úcta, kterou po dlouhá staletí požívala práce. Úsilí a práce si vždy zasluhovaly úcty.

Dnes se tyto hodnoty dramaticky mění, především systémem vzájemného uplácení, tedy korupce, jejímž vrcholem je samozřejmě celý dotační systém Evropské Unie. V momentě, kdy se na tento systém podíváte jako na systém korupční a zároveň omezující svobodu, musí být každému jasné, že dobrý úmysl přináší svými vedlejšími efekty zničující plody. Ruku v ruce s tímto trendem přestává práce požívat úcty; tu začínají požívat ti, kteří systém nějak přechytračili a přišli si na své. Bohužel, i USA se podílejí na omezování lidské individuální svobody, a to jak na poli mezinárodním, tak vnitrostátním. Jdou tedy zcela přesně proti úhelné idei svých zakladatelů. Takže to nemůže dobře skončit. Pokud svoboda bude omezována něčím jiným, než svobodou druhého, nelze očekávat zlepšení stavu. Naopak, můžeme očekávat pokles úrovně života na všech frontách a ten ekonomický bude tím nejméně bolestivým. Mluvme také o možnosti zvratu v medicíně, v technologiích. Chápu, že se to zdá být nepravděpodobné, ale já ty náznaky a jádra zmaru už kolem sebe vidím a jsem z toho velmi smutná.

Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem a takto nám byl předkládán. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?

Předně se vůbec nedomnívám, že v minulých letech byl pojem válka ztotožňován s Ruskem. Na to je svět válkami příliš bohatý. Mně osobně se třeba velmi dotýkala válka ve Rwandě, dlouhodobě mám oko upřené na Afghánistán. Ptát se na vztah mezi Ruskem a Evropou je totéž jako se ptát na evropské dějiny posledních 1000 let. Rusko je neměnná země. Je to dědic byzantského císařství a zprostředkovaně Římské říše. Rusko si bude vždy chránit svoji integritu, a to jakýmikoliv prostředky. Rusko bude také ochraňovat svoje strategické zájmy tak, aby se cítilo bezpečně a aby jeho integrita ohrožena nebyla. To je také jádrem dnešních konfliktů. S jistou nadsázkou si troufám tvrdit, že Evropa je Rusku ukradená. Oni chtějí své. Svoje území, svoje – samozřejmě velmocenské – zájmy. Nemůžeme přehlédnout skutečnost, že Rusko je legitimním dědicem carské zahraniční politiky, která byla po celé 19. století dobyvačná. Dnes ale, domnívám se, nejde o dobývání cizích zemí v klasickém slova smyslu.