V posledních zprávách z Blízkého východu se objevily informace, že Islámský stát (IS) opět obklíčil historický klenot Palmýru a chystá se ji dobýt zpět. Zbytku unikátních památek, několik tisíc let starých, by pak asi hrozilo definitivní zničení. Jak je možné, že arabští spojenci za velkého přispění NATO a především USA nejsou schopni zde dosáhnout hmatatelnějších výsledků, na rozdíl od Rusů v Sýrii? Mají Spojené státy opravdu zájem islámské teroristy porazit? Nebo jim v tom brání jejich geopolitické zájmy a spojenectví se Saúdskou Arabií a Tureckem?

Nejprve je potřeba říci, že hmatatelné, nebo chcete-li doložitelné výsledky o snižující se rozloze a schopnostech Daiš (Islámský stát) existují. Například mluvčí Bílého domu nedávno uvedl, že v Iráku bylo získáno zpět 45 procent území, které Daiš původně držel a v Sýrii je to něco mezi 15-20 procenty. Je faktem, že jde hlavně o pouštní prostory a jen několik měst, ale i tak to zmenšuje manévrovací prostor islamistů a jejich zdroje. Došlo k omezení kvetoucího obchodu s ropou díky zničení několika tisíc cisteren letectvem Spojenců a Ruska, a svou roli sehrává i likvidace finanční hotovosti vybombardováním bank. Spojenci zahájili ofenzívu i v kybernetickém prostoru a zlepšila se i propagandistická činnosti namířená proti ideám radikálního islámu.

Proč ještě není tzv. Islámský stát na kolenou? Hlavně proto, že USA a koalice jako taková nechce opakovat chyby z Afghánistánu a Iráku (vojenské vítězství neznamená dosažení politických cílů) a především jde o regionální problém týkající se hlavně arabských států z oblasti.

Irák není schopen získat ztracené území zpět a obnovit na něm zákonnost a pořádek proto, že centrální vláda je paralyzovaná a výkonnost, případně motivace a morální stav irácké armády, jsou velmi pochybné. Pro Sýrii je Daiš jen jednou z mnoha dalších opozičních (a tedy teroristických) skupin a ani syrská armáda po odsunu jednotek ruského expedičního sboru nedosahuje přesvědčivých výsledků. Pro Turecko jsou větším problémem Kurdové a jejich snaha o vyhlášení autonomního Kurdistánu. Saúdská Arábie se zase více věnuje konfrontaci s Íránem v Jemenu o vůdčí roli v regionu. A konečně i Kurdové potřebují Daiš k tomu, aby se mohli vůči němu vymezit, ukázat své schopnosti a získat podporu mezinárodního společenství jako východisko pro případná budoucí jednání o rozdělení území a vlivu v oblasti.

Nedávné bratislavské konference GLOBSEC se zúčastnila také exministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová, která uvedla, že Spojené státy se ve světě musí angažovat a měly by být připraveny vyvíjet aktivity, a to nejen vojenské. Výzvy na oslabení transatlantického spojenectví, či dokonce k rozpuštění NATO, které zazněly z úst vážného prezidentského kandidáty Donalda Trumpa, jsou podle ní velmi nebezpečné. A nejlépe na funkci prezidenta USA je prý připravena Hillary Clintonová. Co říci k těmto jednotlivým bodům?

K tomu, aby USA vyvíjely aktivity v oblasti politické, ekonomické a v nezbytných případech i vojenské je předurčuje jejich postavení světové velmoci. Jejich bezpečnostní i další zájmy jsou definovány velmi široce, a pokud jich chtějí dosáhnout, potřebují si k tomu vytvořit podmínky. Tolik obecná teorie. Nutno poznamenat, že stejně uvažují a jednají i další velmoci (Čína, Rusko, Japonsko, Německo, Francie atd.), jen ne v tak rozsáhlém měřítku.

Co je ale nové, je nebezpečný populismus a nacionalismus reprezentovaný D. Trumpem, díky kterému se dotyčný snaží manipulovat s průměrným americkým voličem. Ano, je pravdou, že se Američané podílejí na zbrojních výdajích a schopnostech Aliance na úrovni přibližně 70 procent. To ale neznamená, že USA NATO nepotřebují, jak naznačuje Trump. Jen evropští spojenci musí přehodnotit svoje místo a podíl na společné obraně a stát se více relevantními partnery pro USA. Ideální poměr osobně vidím tak 50/50. Evropa na to má jak z hlediska lidského, tak i ekonomického a technologického potenciálu, jen musí získat větší motivaci a odpovědnost za svou vlastní bezpečnost. A z tohoto pohledu mohou pomoci i negativistické výroky D. Trumpa.

A porovnání H. Clintonové a D. Trumpa? K tomu snad jen tolik, že Clintonová je skutečně daleko lépe profesně připravena na prezidentskou funkci. Dnešní volič chce ale něco víc, než jen profesionalitu. Přeje si charismatického vůdce, který je schopen ho zaujmout a motivovat, který neopakuje stále stejné fráze, nabízí vizi, za kterou je následně schopen a ochoten bojovat. A tyto vlastnosti dnes ukazuje jen málokdo, trpíme osobnostní vyprázdněností politických scén nejen v USA, ale i v Evropě.

Na zmíněné konferenci GLOBSEC zazněla i důrazná varování před Ruskem. Polsko si přeje rozmístění vojenských kapacit na území svém i dalších částí východu Aliance; zazněla též teze, že Rusko se snaží rozložit EU, přičemž je mimořádně aktivní i v Česku a na Slovensku. Generál Pavel také varoval, že bude jasně řečeno, kteří spojenci v NATO nedodržují předepsaná 2 procenta HDP na zbrojení. Čímž myslel i ČR. Do jaké míry lze s jednotlivými klíčovými závěry souhlasit? A v čem ČR konkrétně zaostává při financování své armády vzhledem k jejímu členství v NATO.

Nedávno při svém vystoupení v ČT jsem dostal otázku, jaké že jsou největší hrozby pro Alianci, které by měly být diskutovány na summitu ve Varšavě. Odpověděl jsem, že největší hrozbou je nejednotnost a malá soudržnost zemí Aliance, tedy nikoli vnější hrozby, ale ty vnitřní. Aby totiž mohla jakákoli vojenská aliance dostatečně dobře fungovat v dlouhodobějším rámci, a to signatářské země NATO určitě chtějí, musí nalézt konsensuální stanovisko či dostatečně velké průniky v oblasti bezpečnostních zájmů, vnímání bezpečnostních hrozeb a musí zaujímat velmi podobná stanoviska k použití vojenské síly. Pokud se na dnešní NATO podíváte přes toto prizma, zjistíte, že máme problémy ve všech oblastech. Soudržnost patnáctičlenné Aliance a jasně definovaná hrozba ze strany SSSR a Varšavské smlouvy byla zcela jiná, než při dnešních hybridních hrozbách a potenciálně až 31 členech (také Černá Hora, Finsko, Švédsko). A pokud se evropské členské země nedokážou dohodnout a rychle najít účinné řešení například migrační krize v rámci EU, pak se jejich názorová rozkolísanost nutně musí projevovat i v NATO.

V otázce 2 procent na zbrojení je můj názor konzistentní již dlouhou dobu. Abych ho vysvětlil, je nejprve nutno říct, proč a od kdy používáme ona 2 procenta. Činíme tak od roku 2002, kdy k tomuto závazku přistoupily členské země Aliance na pražském summitu a to zřejmě proto, že šlo tehdy o průměr výdajů na obranné rozpočty. Vypovídací hodnota tohoto koeficientu byla ale vždy pochybná, jelikož sice umožňovala politikům jakési srovnání zemí podle výdajů na obranu a tím jistou motivaci, nicméně prakticky nevypovídá nic o tom, jak jsou těmito penězi saturovány skutečné požadavky ozbrojených sil potřebné pro společnou obranu. Pokud by mělo například Německo dávat ona zmíněná 2 procenta, pak by každoročně investovalo asi 50 miliard eur. Což je pro politickou reprezentaci i občany Německa zcela nepředstavitelné, ale s těmito penězi by se stal Bundeswehr jednoznačně nejsilnější a nejmodernější armádou na evropském kontinentu. Naopak zvednutí obranného rozpočtu malých zemí o 30 procent (jak učinila např. Litva) bude stále nedostatečné k odstrašení protivníka typu Ruska a zabezpečení vlastní obranyschopnosti.

To, že používání procentního vyjádření se nemusí vždy hodit a vyhovovat ani politikům, lze vidět i na příkladu ČR. I přes velmi solidně navyšovaný obranný rozpočet (v absolutních číslech 2-4 mld. ročně) se díky současně hospodářskému růstu a poklesu nezaměstnanosti dostáváme do situace, kdy paradoxně náš podíl obranných výdajů na HDP klesá a současně se hůře shánějí lidé ochotní vstoupit do ozbrojených sil. Takže v procentní bilanci NATO jsme stále černí pasažéři, na národní úrovni. To ale zdaleka není pravda a další umělé navyšování rozpočtu ve snaze dohnat potřebná procenta by vedlo jen k tomu, že přidělené zdroje bychom nebyli schopni rozumně a efektivně utratit za to, co skutečně potřebujeme pro obranu země. Takže změna je nutná, jakkoli bude obtížné najít novou metriku měření.

Syrské ozbrojené síly ostře zaútočily v nedávných dnech na Aleppo, kdy podle některých zpráv město ovládá an-Nusrá. Někteří naříkají, že umírají civilisté a Asad se chová brutálně. Množí se ale také spekulace, že budou Američané natlačeni do toho, aby nepřímo podporovali al-Káidu, z druhé strany se zase říká, že tlak donutí USA k tomu, aby neudělaly ve věci Sýrie ani krok bez Ruska. Nakolik mohou Američané jednat suverénně? Přiblížil se díky tomu všemu Putin ve své syrské operaci k vítězství?

USA samozřejmě jednají suverénně a snaží se dosáhnout svých zájmů. Stejně tak činí i Rusko. A Vladimir Putin svého vítězství v syrské operaci již dosáhl. Ukázal názorně schopnosti ruských ozbrojených sil i diplomacie a stal se faktorem, bez kterého nebude moci nalézt konečné a stabilní řešení v oblasti. Putinovi se stále daří udržovat odhodlanost a jednotu Ruska a částečně tak eliminovat dopady ekonomických sankcí. Je otázkou, jak dlouho a kdo přijde po něm.

Česká veřejnost stále moc nechápe liknavost Severoatlantické alinace při jejích zásazích proti IS i nelegálním migrantům a je proto možné sledovat značný pokles důvěry v NATO. Co s tím dělat, aby se obrázek tohoto tradičního obranného uskupení zlepšil?

Aliance není liknavá, k řešení problému Daiš a nelegální migrace pouze přistupuje z pohledu velikosti hrozby a svého prioritního určení. Daiš je regionální problém, to jsem zmínil již v textu výše a musí ho řešit hlavně arabské země z oblasti. Migrace je problém zemí EU a ty k jeho řešení sice mají dostatečné prostředky, nenalézají však shodu na tom, jak ho řešit. A pokud klesá důvěra v NATO nebo EU, pak je to tím, že lidé v jednotlivých zemích necítí sounáležitost s těmito organizacemi plynoucí z členství a vidí je jako jakési virtuální cizí entity, se kterými jejich země nemá nic společného. Já a NATO, my a EU. To není samozřejmě pravda a je chybou politiků a odborníků, že tyto názory neeliminují a neuvádějí na správnou míru.

Můžeme spekulovat i o tom, kdo třeba v EU vymýšlí takové perly, jako jsou pevné kvóty, či výměna migrantů za peníze a podobně. Já se vždy snažím za takovým návrhem vidět člověka a jeho motivaci, ne organizaci. Je třeba posuzovat, jakou kvalitu má takový úředník z Evropské komise či námi zvolení europoslanci, když tyto kontroverzní nápady posuzují, diskutují a případně nadšeně obhajují bez osobní zodpovědnosti za jejich realizovatelnost a praktické dopady.