Jaký je podle vás vztah Donalda Trumpa k Rusku po útoku v Sýrii? Nebo se rakety Tomahawk staly spíše demonstrací síly vůči Íránu či Severní Koreji?

Pokusím se alespoň částečně odpovědět na tuto otázku, protože nejpřesnější odpověď může dát jen Trump sám a jemu nemohu ani nahlédnout do jeho myšlenkových pochodů, ani podle chvění okenních tabulek uhádnout, o čem se radil se svými poradci. Pomohu si tedy jistou analogií z historie. A protože je známo, že se nikdy z historie nepoučujeme, a tak se opakuje, posloužím několika příklady, o nichž si myslím, že mají dosah i pro dnešek.

Když po demokratických prezidentech, Kennedym, který byl předčasně zavražděn, a vágní vládě Lyndona Johnsona, nastoupil republikán a jeden z největších konzervativců Richard Nixon, učinil bezprecedentní krok: bez vědomí svého ministra zahraničí vyslal do Pekingu a Moskvy svého poradce Henry Kissingera, aby s Čínou připravil navázání diplomatických, a dokonce přátelských styků, což se po Mao Ce-tungově vítězství nikdo jiný neodvážil, a se SSSR zahájil éru rovněž do té doby nevídaných těsných vztahů. A to v době, kdy ve Vietnamu zuřila válka, v níž se Američané od roku 1964 angažovali přímo, se svou půlmilionovou armádou  (na vietnamském bojišti se celkově angažovalo přes deset milionů Američanů). Právě v roce 1968 dosáhla tato účast jistého kulminačního vrcholu, když se při jarní ofenzívě severovietnamských jednotek a jihovietnamských partyzánských a dalších osvobozeneckých sil podařilo obsadit 37 provinčních center jižního Vietnamu a v samotném Saigonu dobýt pět ze sedmi pater amerického velvyslanectví. Prokázalo se, že americká vojenská účast dosáhla limitu svých možností: kdyby chtěla do Vietnamu vyslat více vojáků, musela by vyhlásit všeobecnou mobilizaci – a právě v té době geometrickou řadou narůstaly jak v USA, tak v celém světě demonstrace obyvatel a zvláště mládeže proti této válce. Byl tu i logistický problém – každý americký voják ve Vietnamu denně spotřeboval 38 kilogramů materiálu – pohonných hmot, střeliva, zdravotnického materiálu, jídla a víc přes oceán nemohlo dopravit ani 510 amerických lodí atd. Armádní statistici spočítali, že na zabití jediného partyzána bylo zapotřebí v průměru 25 000 střel. A třebaže v květnu 1968 začaly oficiální mírové rozhovory v Paříži, k ničemu nevedly – do konce roku se ani nedohodly na tvaru jednacího stolu, když u něj musely usednout delegace, které se vzájemně neuznávaly.

Za této situace se Nixon s Kissingerem dohodli, že je třeba se Severovietnamci zahájit tajná jednání – pokud s tím VDR bude souhlasit. Byl jsem v té době, v lednu 1969, v Phnompenhu jako host prince Sihánuka v rámci svého novinářského putování po Indočíně a v Hanoji jsem navázal osobní kontakty včetně prezidenta Ho Či Mina, premiéra Pham Van Donga  a ministra zahraničí Nguyen Van Trinha. Ze Saigonu přišla Sihánukovi žádost, aby mohlo pro mne přistát tajně americké letadlo, které by mě odvezlo na krátkou návštěvu jihovietnamské metropole. Šlo o americkou prosbu, abych v Hanoji vysondoval, kdyby se USA obrátily se žádostí zahájit tajné rozhovory s Kissingerem, zda by VDR souhlasila a určila pro ně zplnomocněného představitele. Tehdy to byla supertajná záležitost, ale už 5. srpna 1969 se v bytě francouzského diplomata Jeana Saintenyho na pařížské ulici Rivoli uskutečnila první schůzka Kissingera s Le Duc Thoem. Svět se o tomto jednání dověděl až poté, kdy se oba setkali třináctkrát! V Praze jsem to dosud nikde nenahlásil. 

Proč tak obšírně připomínám tuto už dnes relativně vzdálenou historku? Pro její analogii: v době, kdy se válka dále vyhrocovala, zasáhla Laos i Kambodžu, stoupaly počty mrtvých, média se co nejostřeji napadala, v temnu pokojů pařížských vil probíhala jednání, která nakonec změnila chod událostí. Takových příkladů bych mohl citovat více, tenhle mohu do jisté míry doložit i osobním svědectvím, třebaže si nemyslím, že bylo tak významné – bylo prostě jedno z řady jiných.
Co tím chci říci: pokud je Trump rozhodnut po šesti letech mlčení Bílého domu znovu navázat na tradici osobních schůzek hlav států obou zemí, akce v Sýrii či kdekoliv jinde, navíc ještě prezentovaná jako odveta, tomu nemůže zabránit. Možná snad jen znesnadnit, o což se v USA, ale i v Rusku a ve světě snaží mnozí, jak jsem již uvedl.

A nejde třeba také o signál dovnitř USA?

Tento argument bych bral, vždyť protiruská hysterie v USA a jinde by mohla Trumpa dostat do velmi svízelné situace, když se proti němu obrátila i řada republikánských kongresmanů. Jak známo, americký Kongres sice nerozhoduje o jednotlivých prezidentových konkrétních krocích, ale ten je nemůže učinit, pokud mu na to Kongres neodklepne příslušné finanční prostředky. Což je vlastně jedno a totéž. Neuspěl už svým prvním návrhem, mohl neuspět s dalšími, musel ukázat tvrdou ruku. Ale jak opatrně: Moskvu několik hodin předtím varoval, aby tam nepadl jediný ruský voják, a tudíž nebyl důvod k opravdu závažnému incidentu. A navíc tím poskytl i čas k tomu, aby mohla odletět většina letadel, jen pro pořádek nějaká zůstala. Když se vrátím k Vietnamu, Američané bombardovali Hanoj, aniž varovali diplomaty i spřátelených zemí. Cítíte ten rozdíl?

Co chce Amerika na Středním východě? Je to dnes čitelné?

Nic víc a nic méně než mít tuto oblast pod svou kontrolou. Nebyla by velmocí, kdyby to nechtěla. Proč by jinak držela ve Středozemním moři 6. námořní flotilu, proč by se vůbec angažovala v předchozích arabsko-izraelských válkách? Ale vždy to bylo jen do té míry, aby se nedostala do přímého konfliktu s tehdejším SSSR. V době třetí blízkovýchodní války dokonce Henry Kissinger a sovětský velvyslanec Anatolij Dobrynin se denně scházeli na společném obědě, aby zajistili, že k takovému střetu nedojde. Když se znovu vrátím k tomu humbuku v USA, že se Trumpovi blízcí scházeli s ruskými diplomaty – od roku 1955 nepamatuji období, kdy tak nečinili. Dobrynin působil ve Washingtonu 18 let, což je pro diplomacii doba skutečně nevídaná – a to jen proto, že osobně znal více amerických prezidentů a kongresmanů než sami američtí politici. A to bylo v letech studené války, kdy propaganda v obou zemích bubnovala na všechny válečné bubny. Poté se ukázalo, že vždycky nějaká viditelná silová akce byla náznakem toho, že v zákulisí se děje něco jiného. Diplomacie pracuje různými prostředky, ne náhodou bývá zvykem, že na velvyslanectvích, zvláště velkých zemí, jsou obvykle první tajemníci šéfy rozvědky své země a že jsou tam prostory, kam ani velvyslanec nemá přístup a pohybují se tam lidé, které ani nezná a nebyli mu představeni. Kdo tohle nezná či dělá, že nezná, měl by raději pěstovat na zahradě rajčata a nekomentovat světové události.

Nejde tedy nakonec o určitý signál Trumpa Putinovi, aby nechal Ukrajinu na pokoji?

Zrovna tak to může být signál, aby Vladimir Putin si v ruském životním prostoru dělal, co uzná za vhodné, pokud v tom nepřekročí meze této vhodnosti. Trump přece naznačil, že by s Putinem hovořil i bez ohledu na Krym a východní Ukrajinu, tak jako byl Johnson ochoten – a Nixon to skutečně udělal – jednat  s Brežněvem bez ohledu na jeho ozbrojený zásah v Československu.

Kdo tedy a jak tleská americkému zásahu v Sýrii? Je to NATO? Respektive nevyřadil tímto svým činem Severoatlantickou alianci poněkud ze hry?

Myslím, že v případě zásahu v Sýrii Washingtonu nešlo o to, co k tomu řeknou spojenci, vždyť nešlo o zásah NATO a Trump ani nechtěl, aby se na něm Aliance podílela. Proč by měl ex post brát ohledy na příslušnou reakci? A jak by spojenci nyní netleskali, když příliš nefandili pro Trumpovo zvolení? Mají kvůli tomu máslo na hlavě, tak tleskají.
                                                
Máte prý další informace k teroristickému útoku v Petrohradě. Je v Rusku potenciální nebezpečí ze středoasijských republik, nebo spíše z Kavkazu, kde jsme nedávno zaznamenali přímý útok na kasárna v Čečensku?

Z množství článků v ruském tisku, které jsem k tomuto případu přečetl, vybírám to nejpodstatnější. Z osmi mladých ve věku od 20 do 40 let, kteří byli v souvislosti s atentátem zatčeni pro podezření, že byli pomocníky atentátníka, bylo šest Kyrgyzů a dva Uzbeci. Všichni pocházeli z města Oš, které je po Biškeku druhé největší kyrgyzské město, do Petrohradu přišli v roce 2015, dva z nich dokonce získali za úplatky ruské občanství. Všichni bez problémů našli práci – v autoservisu, sushi-baru, jako řidiči taxi.

Bylo to velmi jednoduché – nikde na nich nechtěli ani občanský průkaz, nezajímali se, odkud přišli, kde bydlí. Prostě vyzkoušeli, co umějí, a hned jim dali práci. Také s ubytováním to měli jednoduché. Usídlili se v jednom z paneláků, kde žila v osmém poschodí uzbecká rodina s dítětem – on s bradkou, ona v hidžábu. Rodina jednoho dne zmizela a místo ní se zde zařídili budoucí teroristé. Nikdo si jich nevšímal, tím spíše, že se chovali velmi slušně: vždycky pozdravili, jiným obyvatelům domu dávali přednost u dveří do domu, u výtahu, sousedé si je pochvalovali, tahle slušnost se tu příliš nenosí. Netušili, že v jejich bytě policie našla ručně zhotovené výbušniny.
Kde jsou ty časy, kdy vše bylo přísně kontrolováno: každý musel mít „propisku“ – zaregistrovat se k pobytu, což bylo možné jen tehdy, kdy měl potvrzení o zaměstnání. Vzpomínám si, jak dříve bylo složité pro mladé odjinud přesídlit se do Moskvy, Petrohradu či jiného velkého města. Dívenky z vesnic, aby se tam dostaly, a měly tedy více šancí na lepší zaměstnání a také vdavky, se nechaly na rok najmout jako služebné do rodin komunistických funkcionářů, u nichž pracovaly jen za byt a stravu – jedině tak mohly získat „propisku“ a usídlit se. Pro chlapce to bylo ještě složitější: jeli na nějakou sibiřskou stavbu velkých moskevských podniků, které je projektovaly, a ty pak mohly své zaměstnance převést do svého sídelního města.

Teď vládnou liberální pořádky, či spíše nepořádky – malí soukromí podnikatelé hledají pracovní síly, z nichž nemusejí platit daně, a tedy se jich ani na nic nevyptávají. Kolik takových budoucích atentátníků může ještě v klidu čekat na svou příležitost! A jejich naverbování zdaleka není tak živelné. Jak se u zadržených ukázalo, všichni se přihlásili k teroristické činnosti přes chat WhatsApp, na němž se rovněž promítají zakázaná videa a kde po atentátu blahopřáli všem „pravověrným muslimům“ k velkému svátku – atentátu. Stejně jako atentátník Akramžon Džalilov prošli výcvikem v Sýrii a byli členy ilegálních organizací Džebchat an-Nusrá a Islámský stát.
Sám Džalilov prožil v Petrohradě šest let, aniž na sebe upoutal pozornost kohokoliv. Celý rok pracoval v sushi-baru a poté s otcem Akbaržonem byl zaměstnán v jedné ze stovek autoopraven. Jak ukazují poslední výsledky policejního šetření, nepočítal s tím, že při výbuchu bomby zemře. Vždyť měl v batohu připravenou ještě druhou nálož.

Ale podstatnější je otázka: kolik takových Džalilovů žije v Petrohradě a dalších ruských městech a zatím pracují v barech, autoopravnách, jezdí s taxíky a jsou tak úslužní k zákazníkům, než poté někteří z nich najdou smrt při výbuchu dalších bomb? A co vše se bude muset zřejmě změnit, aby to neměli tak jednoduché? Řešit tento problém nebude zřejmě jen úkolem pro policejní orgány a Vladimir Putin má tak další starost navíc. Dokonce jsem se dočetl, že má jisté potíže se zdravím, alespoň podle toho, že několikrát na několik dní „zmizel“ (i z televizních obrazovek), nezúčastnil se ani oslav tříletého výročí anexe Krymu a možná nebude znovu kandidovat na prezidenta. Ale prý se nepočítá ani s Dmitrijem Medveděvem jako možným nástupcem. Jenže věřte novinám...

Bude spolupráce tajných služeb, co se alespoň týká terorismu, pokračovat i přes stále konfrontačnější vztahy mezi Západem a USA na jedné straně a Ruskem na straně druhé? Zapojuje se i třeba britská MI5 nebo MI6 či izraelský Mossad?

Jak je známo či méně známo, tajné služby jsou v tomto ohledu mnohdy nevyzpytatelné. Ač si jsou konkurenty a tvrdými protivníky, jsou případy, kdy se dokážou spojit ke společné akci. Tak tomu bylo, je a bude i nadále. Dokonce v řadě případů zaskakují za diplomaty, protože je to pro ně snazší a ve výsledku efektivnější. Náš bývalý diplomat a rozvědčík Miroslav Polreich, který do roku 1969 pracoval v české misi při OSN, mi vyprávěl, jak ho požádali kolegové jak z americké, tak sovětské rozvědky, aby pomohl zprostředkovat schůzku sovětského premiéra Alexeje Kosygina s americkým prezidentem Lyndonem Johnsonem v roce 1967, kdy došlo ke vzájemnému zostření vztahů v důsledku tzv. izraelsko-arabské šestidenní války a zhoršení amerických pozic ve Vietnamu a pouze diplomatické kanály nepomáhaly. Jejich setkání se uskutečnilo 23.–25. června v Glassboro, a to s takovým úspěchem, že se poté hovořilo o „duchu Glassboro“.

Jiný příklad mi uvedl jeden z nejbližších spolupracovníků Michaila Gorbačova Andrej Gračov. Týkalo se to německého sjednocení v roce 1990, v něž v té době nikdo nevěřil a ještě více politiků si ho nepřálo – včetně prezidentů USA a Francie a premiérky Velké Británie. Doslova za zády diplomatů ho přesto připravili pracovníci tehdy ještě západoněmecké a sovětské rozvědky. Sám Gračov byl v té době zástupcem vedoucího mezinárodního oddělení ÚV KSSS. Celou operaci dohody s německým kancléřem Helmutem Kohlem zorganizovali jeho šéf Valentin Falin, bývalý velvyslanec SSSR v Bonnu, a jeho podřízený Nikolaj Portugalov. V době Falinova působení v SRN pracoval v této zemi i Portugalov – oficiálně jako novinář, neoficiálně jako sovětský agent. Stalo se, že si nejbližšího přítele našel mezi západoněmeckými rozvědčíky – do té míry, že si vzájemně konzultovali zprávy, které posílali do svého ústředí. Tohoto spojení využil Portugalov i ve chvíli, kdy se v Gorbačovově štábu rozhodlo, že není jiné východisko než německé sjednocení, ale že je to třeba připravit tak, aby o tom konzervativní ministerstvo zahraničí a zejména jeho šéf Andrej Gromyko a také generálové z ministerstva obrany nevěděli, protože by to nepřipustili, a tak byli postaveni až před hotovou věc. Jak následně víme, podařilo se to.

Jestliže tedy jistá spolupráce existovala i v době, kdy byl svět bipolárně rozdělený, proč by nemohla posloužit v současnosti, zvláště v těch případech, kdy se objeví společný nepřítel? Právě 5. dubna Vladimir Putin promluvil na XIV. zasedání nejvyšších orgánů bezpečnosti a výzvědných služeb státu v Moskvě a zřejmě se dotkl i těchto otázek. Nemohu však posloužit konkrétním příkladem, na to si budeme muset počkat, až přijde čas odtajnění takových informací.