Minulý víkend jste byl spolu s místopředsedou KSČM Jiřím Dolejšem v Madridu na čtvrtém sjezdu Evropské levicové strany. Co si mají pod tím lidé představit?

Je to sdružení radikálně levicových stran. Jsou tam tedy ony větší radikálně levicové strany, které známe ze západní Evropy – třeba ze Španělska, z Portugalska, či z Řecka. Těch stran je dnes třicet. Jsou tam i některé menší strany, třeba Rakouská komunistická strana a jsou tam i strany z jiných zemí mimo EU - třeba i komunistická strana Běloruska či moldavská komunistická strana. Pak jsou tam strany, které jsou pozorovatelské, což je třeba případ KSČM, strany AKEL či komunistické strany Německa. Z Německa je tam ale navíc zastoupena strana Die Linke, což je členská strana Evropské levice.

Když se takovýto sjezd sejde, tak tam je zhruba zastoupeno čtyřicet stran. Protože ale pozorovatelské strany mají velmi významnou možnost ovlivňovat jednání a také ovlivňovat dokumenty, tak samozřejmě i KSČM velmi významně ovlivňuje, kam se celá záležitost pohne.

Byli na tom sjezdu i někteří význační hosté?

Ano. Tentokrát tam byl jako host viceprezident Bolívie Álvaro García Linera. Všichni jsme ale byli zvědaví, jak se bude prezentovat. Jeho projev byl nakonec velice zajímavý. Kupříkladu říkal, že volby jsou v dnešní době spíše panoptikem, než aby to byly skutečné volby, neboť programy stran se příliš neliší. Strany se tak u moci střídají dokola, ale občas se logicky stane to, co se stalo i nedávno v ČR, tedy že občas jsou voliči znechuceni, a volí alternativu.

Bolivijský viceprezident také říkal, že je třeba postupovat k demokracii, a že je třeba zatahovat lidi do rozhodování. Také zdůrazňoval, že je naprosto nesmyslné privatizovat zdroje vody. V Bolívii totiž právě levicová revolta byla zahájena tím, že ještě vláda před Moralesem prodala zdroje vody a lidé se na základě toho naštvali. Šli do ulici a nakonec udělali vlastně převrat zdola. Proto García Linera zdůrazňoval, že je základ, aby si lidé mohli rozhodovat o zdrojích. Konstatoval také, že po každé revoluci a po každém posunu doleva nastává tříbení myšlenek a že tam nastává spousta křižovatek, ovšem že z toho mohou plynout i problémy, které taková vláda může mít.

Musím ale připomenout jeden fakt, a to, že Bolívie je dnes po stránce vzdělanosti lidí tam, kde my jsme byli v sedmdesátých, či osmdesátých letech devatenáctého století. Oni řeší dnes třeba rovnoprávnost jednotlivých skupin lidí, ale zároveň i věci znějící dobře pro levici, to znamená základní zdroje a základní suroviny musí být dle nich v rukou státu, tedy ne aby to bylo privatizovatelné. Mají tam spousty myšlenek, které ale naši předchůdci řešili již za první republiky nebo těsně po válce a také třeba i ve Velké Británii. V Bolívii je tak vzdělaností struktura země, obyvatel i myšlení posunuta oproti nám směrem dozadu. Ovšem i tak některé myšlenky odtamtud jsou tak avantgardní, že by se daly aplikovat i v Evropě. Mně se podařilo si pro sebe pana viceprezidenta „utrhnout“. Překvapilo mne tak třeba v tomto dialogu, že pochopil, že mezinárodní spolupráce je něco jiného v Evropě a něco jiného v Latinské Americe.

Proběhlo tam něco dalšího zajímavého?

Zajímavostí je, že před každým takovým kongresem je nejdříve Kongres žen. To znamená, že ženy z jednotlivých stran společně rokují. V Paříži na minulém kongresu se ženy z České republiky usnesly - protože mluvím francouzsky - že budu mluvit za ně. Pak ale nastala komická situace... Abych to zkrátil, jde o to, že naše ženy prostě řekly, že jsem jejich mluvčí. A stal jsem se tak na kratičký čas „profesionální ženou“. U těch levicových stran je ale všeobecně vyvážený přístup k ženám.

Dá se všeobecně konstatovat, že levice v Evropě sílí?

Jak kde. Například při posledních volbách v Německu Strana evropské levice měla mírně nižší výsledek než při minulých volbách. Vzhledem k tomu, jak dopadly jiné politické strany, tak je třetí nejsilnější stranou, stejně jako KSČM v ČR. Zatímco v některých jiných státech - třeba v Itálii - se sjednocená levice propadla, proto to lze hodnotit slovy jak kde. Ale je pravda, že v poslední době - třeba ve Španělsku, v Portugalsku, či v Řecku - zejména tedy ve státech ve vztahu k eurozóně periferních, levice výrazně posílila.

Jak lze z Bruselu a z pozice europoslance zhodnotit povolební jednání v České republice? Co říkáte na to, že Bohuslav Sobotka se podvolil a nabídl KDU-ČSL křeslo ministra zemědělství?

Myslím si, že by lidovcům Sobotka ustupovat neměl. Asi je chyba, že s lidovci o tomto vůbec jedná, i když průniky programu tam jsou. Ovšem ty průniky jsou nejen mezi lidovci a sociálními demokraty, ale i mezi ČSSD, KDU-ČSL a KSČM. Budoucí spojenectví ale není příliš šťastné, protože lidovci okázale dávají najevo, že směřují doprava. Proto si Sobotka zároveň uzavírá dveře na možnou revizi – alespoň částečnou – v oblasti církevních restitucí. No a v momentě, když se navíc ta strana přehoupla jen velmi mírně nad pět procent a má dva partnery, kteří jsou okolo dvaceti procent, přemýšlet o tom, že by tato strana měla mít tři ministry, zatímco ty velké pět až šest, tak to je jaksi mimo. Něco tady proto není v pořádku. A navíc oni ani žádného odborníka na zemědělství nemají. To, že si zjistili nějakým průzkumem, že je lidé vnímají jako stranu, která je hodně spjatá s venkovem, tak to přece neznamená, že také musí dostat onen příslušný resort!

A mohlo by to vůbec fungovat bez KDU-ČSL?

Dokáži si to představit i tak, že by při hlasování ve sněmovně mohl vládu podpořit Tomio Okamura.

Jak vidíte politickou situaci Česka v roce 2014? Může podle Vás vláda, která nakonec dostane důvěru ve sněmovně, vydržet po celý příští rok?

Je opravdu problém dát nějakou přesnější předpověď u této možné vlády, vypadá to totiž, že situace bude velmi nestabilní. Musíme si také uvědomit, že hnutí ANO vzrůstají preference a docela by po krátkém intermezzu tak možná uvítalo předčasné volby – koneckonců tím by se pak mohlo stát nejsilnějším subjektem na politické scéně. Sociální demokracie přece jen potřebuje nějaký oddech po kotrmelcích bezprostředně po volbách a ostatní strany na pravici? Tam je to tak rozsekané, že jim jakýkoliv alespoň minimální časový prostor jenom prospěje. V současné době je totiž pravice naprosto v rozkladu a třeba u ODS to vypadá - podle poklesů preferencí - že nemá šance, pokud by byly v nejbližší době další volby, na nějaký rozumný výsledek. Vždyť je to patrné i z toho, že část elaktorátu ODS přešla jinam...

Jenže když už jsem mluvil o tom hnutí ANO, tak to přece není politická strana jako taková! Mají prakticky nulový volební program a jen několik populistických hesel. Podobné je to i s Úsvitem. Já znám Tomio Okamuru deset let a vím, že on je zajímavý podnikatel v oboru příjezdové turistiky. Jestliže ale vyhlásím hlavní heslo, že všechno budeme řešit referendem, tak to ještě neznamená, že to je program. Je to podobný stav, jako když Piráti vyhlásili heslo, že chtějí svobodný internet...

Co se týče ekonomické a hospodářské krize v České republice, vidíte pro příští rok nějakou šanci na zlepšení?

Podle mého mínění se ekonomika jako taková může dostat ze současné krize, ale musí se tady začít dělat jednoznačná a rázná opatření. Musíme třeba přehodnotit zdanění - máme dost bohatství, ale špatně rozloženo. Čili progresivní zdanění a to včetně firem. Podívejte se třeba, co udělal Robert Fico po svém nástupu do funkce: zdanil větším procentem velké firmy. U nás firmy jsou vesměs zahraniční a zhruba 200 miliard od nás každý rok odchází.

Druhý problém je v tom, že máme u nás - co se týče osob samostatně výdělečně činných - naprosto nelogicky zahrnuty dohromady řemeslníky, právníky a ekonomy. To je naprosto špatně. Jaký paušál potřebují právníci a ekonomové? A jak je to se zastropováním výdajů na ty věci, které jsou nutné pro vlastní činnost? Myslíte si, že pětimiliónový automobil je skutečně nezbytný pro činnost OSVČ? Já si to nemyslím. Je to vlastně luxus. Ve všech státech – včetně Velké Británie – je progresivní zdanění těch, kteří vydělávají hodně. My vlastně tím, že jim necháváme, aby jejich velké příjmy nebyly výrazně zdaněny, volné pole k tomu, aby tady byl velký únik daní. To jsou ale věci, které jsou naprosto zásadní, elementární, na nichž by se se mnou většina populace asi výrazně shodla. Problém je, že některé politické elity kolem toho chodí po špičkách a i v připravované koaliční dohodě se dokonce říká, že se danit firmy nebudou. To je ale špatně. My potřebujeme výrazné impulsy, aby se Česká republika pohnula. Výrazným impulsem rozhodně není šetřit, šetřit a zase šetřit, a to ať to stojí cokoliv.

V čem dalším je problém?

Abychom vyšli s naším právním systémem, tak se musí rychle něco udělat s novým občanským zákoníkem. Tam jsou totiž tak rozsáhlé prostory, které nabízejí možný několikerý výklad, že to je neuvěřitelné. Jsou tam dokonce i prostory, které umožňují obcházení. Pan profesor, který je autorem zákoníku, se sice zhlédnul v říšském zákoníku – to je vynikající znát historii – ovšem my jsme trošku jinde než v době Rakouska. Teď nehodnotím pojmy, ale použitelnost některých částí. Bude tak zapotřebí udělat alespoň několik velmi rychlých novel, když už má zákoník být použitelný. Třeba nejsou stanoveny lhůty u některých zcela zásadních věcí a víme, jak někdy jsou některé naše soudy „rychlé“. A jestliže se třeba bude jednat o adopci dětí – tak tam nebude mít soud žádnou lhůtu, dokdy má rozhodnout. A to je lapsus.

Co ale Evropská unie? Bude mít podle Vás v příštím roce lepší šanci se potýkat s krizí?

Evropská unie musí v současné době udělat několik zásadních rozhodnutí. Musí se třeba definitivně rozhodnout, jestli banky jsou součástí ekonomického systému, nebo jestli je budeme i nadále považovat za posvátnou krávu. Totiž náznak toho, že banka je součástí systému, se stal při řešení krize na Islandu a na Kypru. Dosud ale jasné rozhodnutí v této věci nepadlo. Není ale možné - když banka zkrachuje - že do ní stát naleje peníze, případně, že to stát skoro položí, když se snaží banku zachránit. To se stalo ve Španělku, to se stalo v Irsku, ale i v dalších státech. Proto se musí dospět k názoru, že bankovní podnikání je podnikání jako kterékoliv jiné. Ovšem jsou již určité náznaky, že se tím směrem snaží EU pohybovat. Státníci některých zemí to už pochopili a teď se diskutuje o tom, jak velká má být banka vzhledem k ekonomice státu, kde má mít sídlo, vzhledem obecně k ekonomice EU, aby se na ní vztahovaly tyto podmínky. Velké banky mohou skutečně ekonomicky položit stát.

Druhý směr úvah se týká toho, že tady musí začít platit minimální sociální standardy, a to ve vztahu k pohybu firem napříč EU. Dokud se některé tyto kroky neudělají, tak budeme stále v Evropské unii na pokraji krize.

Má stále Německo potenciál být tahounem EU?

Německo má stále velmi výrazný tento potenciál, ale mohl by být znehodnocen, protože značná část zisků, které získává Německo, jsou na úkor těch nejslabších a periferních států Unie. Čili není to zisk Evropská unie versus okolí, ale je to přerozdělování hospodářských výsledků uvnitř EU. A to je špatně. Teď už se ale ozývají hlasy, že Německo musí některé své postoje přehodnotit a že je třeba brát ohled na to, že je součástí EU. Koneckonců ekonomická konstrukce EU není ideální, protože kdybychom měli být jako konfederace, měli bychom pak dávat dohromady deset procent HDP. Ovšem v nejbližším období to bude slabé jedno procento. My máme sice společné zákonodárství – to je 80 procent našich zákonů – máme spoustu deklarací, ale nejsme schopni po stránce ekonomické se pořádně dát dohromady. To je ten základní úkol, který když se nevyřeší, tak krize bude dál pokračovat a bude se stále diskutovat o tom, co udělat s těmi slabšími partnery, kteří nestačí a jak to rozštěpit. Bez toho se ale Evropská unie jako celek výrazně dopředu nikdy nehne.