Odborný lékařský pracovník Andrei, který Parlamentní listy z bezpečnostních důvodů požádal držet jeho příjmení v tajnosti, se již několik desetiletí zabývá výzkumem v oblasti virologie a mikrobiologie. Pro svou odbornost byl v devadesátých letech minulého století pozván do Spojených států, kde se připojil k týmu špičkových expertů zkoumajících možnosti léčby pacientů napadených virem HIV.

 Před pouhými několika týdny se po dlouhých dvaceti čtyřech letech vrátil zpět do své rodné Moskvy. Parlamentní listy využily této jedinečné příležitosti. S úspěšným ruským vědcem – po získání amerického občanství i americkým občanem – jsme usedli k jednomu stolu v povolební Moskvě, abychom s ním pobesedovali o mnohých tématech týkajících se jak ruské vnitřní politiky, tak i rozdílů mezi životem v USA a Ruské federaci.

Kdy přesně jste odjel do Ameriky?

Do Spojených států jsem odjel hned po pádu Sovětského svazu, přesněji v roce 1992. V té době jsem s několika americkými kolegy spolupracoval na jednom projektu a dostal jsem nabídku, abych s nimi pracoval přímo ve Spojených státech.

Dnes jsem již občanem Spojených států i Ruské federace. V Americe se v nadcházejících prezidentských volbách volit rozhodně nechystám; mám na to sice právo, ale nevidím v tom žádný smysl. Dokonce i zde v Rusku dává jít k volbám větší smysl než ve Spojených státech, alespoň z mého pohledu. Mě obecně více zajímá zahraniční politika a ta je ve Spojených státech neměnná, nezávisí od prezidenta.

Proč jste se vrátil zpět do Ruska?

Já jsem vědec a hlavní je pro mě moje práce. Na začátku devadesátých let jsem měl ke své práci lepší podmínky ve Spojených státech. V Rusku byla naopak situace velmi složitá, což práci ztěžovalo. Jednoduše jsem využil lepší pracovní příležitosti.

Nešlo o to, že jsem měl v Rusku nějaké problémy. Je pravdou, že obecně platí, že v Rusku přežijí jen ti nejsilnější, existuje zde takový zákon džungle, což bylo rozvratem Sovětského svazu ještě umocněno. Já jsem se v devadesátých letech slabým ovšem rozhodně necítil, naopak, bylo mi třicet let, považoval jsem se za silného a zdravého muže, nikoho jsem se nebál. Dokonce jsem se osobně znal s několika mafiány, takže jsem se skutečně neměl čeho obávat.