Má podle vás i po téměř padesáti letech stále smysl si připomínat smutné výročí 21. srpna 1968, kdy demokratizační proces Pražského jara násilně utnula vojska Varšavské smlouvy, která vstoupila proti vůli tehdejšího vedení státu do Československa?

To bude mít smysl vždycky a dneska je to možná o něco naléhavější, protože je třeba si připomínat, že tahle země měla v čele reprezentaci, která svoji veřejnost obelhávala. A veřejnost jí uvěřila a ukázalo se, že lidé, kteří vzešli ze zločinů komunistické totality, nemají ani schopnost, ani morální právo stát spravovat a v rozhodujících chvílích ho hájit. Celá ta reprezentace Pražského jara jednoznačně selhala. Tohle poznání je strašně důležitý historický moment pro naši budoucnost.

A proč je potřeba si toto výročí připomínat dnes ještě naléhavěji než dřív? 

Kvůli faktu, že období po srpnu 1968 po krátkém vzepětí touhy po svobodě přišla normalizace, kdy se lidé začínali bát, začínali mlčet, začínali si doma říkat, že tohle nesmí vyslovit venku, aby se jim něco nestalo, kdy nastalo tvrdé utlačování těch, kteří nechtěli jít s novou mocí, to, čemu se říkalo normalizace. Já si dodnes vzpomínám na zoufalství svého otce v letech 1969 až 1972, kterému jsem tehdy velmi málo rozuměl a kterému myslím dnes rozumím dokonale. Otec tehdy najednou nebyl schopen uvěřit, že jeho přátelé dělali něco, co si ještě před půl rokem nikdo neuměl ani představit. Utekl rok od 21. srpna 1968 a chování, které bylo před rokem pokládáno za nemravné, bylo najednou normou. A takto plíživě to postupovalo a já mám obavy, jestli dneska nejsme v podobném procesu. Zda-li si věci, které ještě před dvěma lety byly nemožné, nejsou dnes pokládány za normu a zda se neocitáme v nějakém procesu plíživé normalizace.

Vaše strana TOP 09 upozorňuje na některé vládní koalicí prosazené zákony, které postupně ukrajují z občanských svobod.

Je to plíživé odebírání svobody a především je to postupné otupování veřejnosti vůči něčemu, co ještě nedávno bylo nepřijatelné. Budu osobní: zkuste si představit, že před třemi roky by ministr financí Miroslav Kalousek byl vyšetřován Evropským úřadem pro podezření z dotace, zkuste si představit, že ministr financí Miroslav Kalousek by jednoznačně nastavoval podnikatelské prostředí ve prospěch svých firem, zkuste si představit, že jedna z jeho firem by byla obžalována pro podezření z korupce. Jak dlouho si myslíte, že by ministr financí Miroslav Kalousek vydržel tlak veřejného mínění, než by odstoupil? Dva dny, tři dny? Maximálně. A dnes je to u ministra financí Andreje Babiše realita a žádný tlak veřejného mínění tady není, protože se podařilo postupnou manipulací a postupným strachem tlak veřejného mínění eliminovat. Tomu se říká normalizace.

Neměli bychom tedy ještě víc poukazovat na shodné rysy tehdejší a dnešní doby, protože mladá generace, která normalizaci nezažila, je to pro ni jen vzdálená historie, si rizika toho, co se dnes děje, neuvědomuje? 

Mladé generaci je potřeba stále vysvětlovat, že se to stalo, že kvůli tomu probíhala normalizace, že lidé nemohli studovat školy, které chtěli a měli na ně talent, že nemohli vykonávat práci, kterou by vykonávat chtěli a měli by na ni talent. Všichni ti, kteří dneska říkají, že vstoupili do KSČ proto, aby mohli dělat svoji práci, v zásadě lžou. Oni vstoupili do komunistické strany proto, aby měli komparativní výhodu proti svým stejně nebo ještě více talentovaným vrstevníkům. A díky této komparativní výhodě měli v té soutěži nad nimi navrch. Oni chtěli neoprávněnou výhodu, tak si ji vzali tou komunistickou legitimací. To je historie všech Janů Fischerů, Andrejů Babišů, na které se dnes veřejnost kouká, že se chovali logicky. Chovali se asi logicky tržně v tom zrůdném prostředí. Ale chovali se tak, abychom to chápali a chtěli, aby se ta situace opakovala? To asi ne, asi by se nikdy opakovat neměla.

Není ironie, že se to lidem, kteří vstoupili do strany z prospěchu, vyplatilo? Vždyť i po pádu režimu využívali svých funkcí a kontaktů, aby privatizovali nebo tunelovali státní podniky, a dnes jsou mnozí z nich milionáři? A naopak ti, kteří byli totalitním režimem pronásledováni, kteří nemohli studovat nebo vykonávat dobře placenou práci, dnes živoří s malými důchody.

To je samozřejmě velmi smutná realita, ale bylo by bláhové snažit se o nějakou reparaci a kompenzaci. To už se asi nedá udělat. Ale co se udělat dá, je vzepřít se prostředí, které je velmi podobné tomu prostředí ze sedmdesátých let. A to je prostředí, o které se stejní Babišové snaží znovu. Tomu je potřeba se vzepřít a tomu příklad posrpnové normalizace velmi dobře poslouží.

Musíme ovšem také v této souvislosti připomenout, že za okupací Československa stáli komunističtí vůdci tehdejšího Sovětského svazu, kterým se nelíbil vývoj v jednom z jejich satelitů a považovali jej za ohrožení socialistických "hodnot". Změnila se od té doby politika současného Ruska, když vidíme anexi Krymu a podporu ruských separatistů na Ukrajině?

Odpověď má dvě části. Ano, byl to velmocenský zásah, byla to okupace, ale tu normalizaci jsme si dělali sami. To strašlivé prostředí normalizace udělali Češi Čechům. A dnes jsou připraveni to Češi Čechům dělat znovu. Takže vymlouvat se na mezinárodní situaci není na místě. Jinak Rusko pro nás zůstává tím samým nebezpečím, jako bylo dřív, jeho imperiální chutě nejsou menší a my jsme na jídelním lístku.

Podle některých osobností dnes řada politiků, nejen komunistických, ale i sociálně - demokratických včetně prezidenta Miloše Zemana, zpochybňuje naši účast v evropských institucích - Evropské unii a NATO - a chce nás převést pod křídla Ruska. Sdílíte tyto obavy?

To je součást velmi propracované ruské propagandy, která tady má svoji pátou kolonu, jako měla vždycky. Je smutné, že dnes ji má i na Hradě, v parlamentu a ve vládě.