S jakými pocity přijímáte zprávy o dalších teroristických útocích, třeba v Petrohradě?

Potvrzují zvyšování teroristických útoků ze strany Islámského státu, potažmo radikálního islámu. Je logické, že se to nevyhnulo Rusku, když operuje v Sýrii. Pro nás to znamená jediný úkol, musíme těm věcem věnovat pozornost, připravovat se, zdokonalovat výcvik policistů i integrovaného záchranného systému a věnovat se branné přípravě obyvatel a věcem, které s tím souvisí.

V našem posledním rozhovoru jste mi řekl, že je na nás, jak se s terorismem vyrovnáme. „Jak se s ním vyrovnáme jako společnost, je problém náš, nikoliv teroristů.“ Útoky přibývají, budeme se více bát, nebo se snad dokonce staneme vůči dalším podobným tragédiím imunní?

Jednak společnost obecně trošku otupí. Až toho bude více, stane se to velmi negativním koloritem našeho způsobu života. Já to beru tak, že činům toho, kdo mi chce ublížit, nezabráním. Mohu ale udělat vše pro to, abych se lépe bránil nebo ho odradil, a o to se musíme snažit. Nevyřešíme konflikty v arabském světě, mezi šíity a sunnity a tak dále. Můžeme jen být tak vybavení, že se k nám migranti vůbec nedostanou, nebo narazí na velké problémy, takže se jim ani nevyplatí uvažovat, že by se chovali podobně v našem prostředí.

Liší se od nás nějak Rusové? Po útoku začali ještě více používat metro a hromadnou dopravu, aby tak ukázali, že se nebojí. Naopak v západní Evropě se lidé bojí shlukovat. V čem je rozdíl, v čem jsou Rusové jiní?

Nemám rád slovo strach, je třeba být ostražitý a být ve střehu. Ono to souvisí i s tím, o čem se bavíme na výboru, když porovnáváme, kdo kolik investoval do zbrojení a technologie, ale zapomíná se na hodnotu lidského potenciálu. Vlastenectví, ochotu bránit svoji zem, obětovat nějaké věci, to mají Rusové zabudované už několik generací a naposledy to prokázali v druhé světové válce. Oni mají zápal v sobě. Podobným věcem se u nás dvacet pět let nevěnovala pozornost, takže důsledkem je, že když neznám, nevím, neumím, dostanu strach, který mne ochromuje.

Je to tedy v nátuře ruského národa?

Je to něco, co ten národ buď má, nebo nemá.

A Rusové to, zdá se, mají.

Já se podle všech příznaků domnívám, že to mají v sobě zabudováno lépe, než západní společnost.

Chvíli to vypadalo na lepší vztahy mezi USA a Ruskem, když prezidentské křeslo obsadil Donald Trump. Vladimir Putin se ale po chemickém útoku na město Chán Šajchún v syrské provincii Idlib a následném pátečním útoku USA na syrskou vojenskou základnu ozval s kritikou, že Trump nejdříve hlásal, jak chce s Islámským státem bojovat, ale není tomu tak a Rusko je tedy připraveno podpořit Asada…

Doufal jsem v to také, ale jednak skutečně mám problém s tím, že pokud nejsou důkazy o použití chemických látek, tak ukazovat konkrétně na někoho prstem se mi nezdá úplně správné. Ale nevylučuji, že jsou zpravodajské služby, které mají informace, jež my neznáme. Druhou věcí je, že se situace minimálně verbálně zhoršuje, ale já bych tomu americkému úderu na syrské letiště nepřikládal takový význam, protože ruská strana byla varována, aby nedošlo na její straně k citelným škodám. Nemyslím, že by šlo o útok proti ruským zájmům, ale o útok na syrskou stranu a na to, že chemické zbraně nemají používat. Je otřesné vidět v televizi, jak lidé umírají. Na druhou stranu v té zemi umírají desítky lidí různými způsoby smrti, které nejsou přijatelné. Zbytečně umírají lidé. Útok sarinem je odsouzeníhodná věc, ale stejné jsou i jiné smrti, ke kterým tam dochází.

Takže nedojde ke zlepšení rusko–amerických vztahů?

To může být hra, které moc nerozumíme. Situace se znovu uklidní a osobně se domnívám, že Sýrie jako státní útvar nemá do budoucna šanci přežít, protože podle včerejších diskusí je tento národ tak rozbitý a mezi tamními lidmi panuje tolik nenávisti, že ve srovnání se rozpad Jugoslávie jeví jako sranda.

Minule jste mi také na otázku o řešeních migrační krize řekl, že by politici měli založit něco jako národní gardu, zavést výchovu obyvatelstva, výchovu k ochraně za krizových situací do škol, musíme přistoupit k ochraně Schengenu se Severoatlantickou aliancí, jednat s OSN a radou bezpečnosti a na území na pobřeží Libye postavit tábory a řešit azylovou politiku na jejich území. Na můj dotaz, zda bychom měli učit naše muže zase střílet, jste jednoznačně souhlasil. Jak se v této souvislosti díváte na snahu Evropské unie o přísné regulace držení zbraní obyvateli?

Chodím na střelnice, jsem v kontaktu s držiteli zbraní i s jejich asociací. Znovu říkám, že ta ústavní změna není ideální a není zárukou ochrany, nicméně jsem dospěl k závěru, že přijetí novely vlastně není úplně problém. Přesvědčil jsem kolegy poslance, aby zvedli ruku pro, ale samozřejmě to není samospasitelný krok. Měl by být doprovázen výcvikem brannosti, branných sportů a střelectví, modernizací střelnic. Budeme to navrhovat dle našeho volebního programu, abychom byli schopni nejen vědět, co dělat, když vedle mne dostane člověk inzulinový záchvat, ale abychom byli schopni mít zbraň, umět s ní zacházet a trefit se s ní.

Libye si chce stejně jako Turecko dojednat miliardové finanční dotace z Evropské unie, aby zachytila migranty na svém území. Měla by Evropská unie spolufinancovat jejich opatření?

Ty migrační vlny budou vznikat z několika důvodů. První jsou válečné konflikty, ať už způsobené jimi mezi sebou, nebo vnějším agresorem, dále následky klimatických změn, chudoby a tak dále. Pokud my jako bohatá Evropa budeme více přispívat na to, aby se lidem v Africe žilo lépe, budeme nevojensky podporovat demokratický systém, tak ano. Rozhodně ale nepomohou celní bariéry, aby se na evropský trh nedostávalo zboží z Afriky. Na jednu stranu říkáme, že chceme pomoct, na druhou stranu se zavíráme. Pokud jim nevojensky nepomůžeme v průmyslu a soběstačnosti, tak v této oblasti chudoba zůstane.

Poslanci schválili přísnější podmínky pro pobyt cizinců v Česku. Umožní například přerušit řízení o povolení k pobytu, pokud budou cizinci lhát, předkládat padělané doklady, nebo se nedostaví k jednání. Je to jeden z kroků, který nám pomůže?

Ano. Přispěje k tomu, že Česká republika není a nebude v zaměřovači pašeráků a lidí, kteří chtějí emigrovat. Stáváme se zemí, která dodržuje mezinárodní právo a přísně nakládá s nelegálními uprchlíky. Nevytváříme xenofobie, jen trváme na tom, aby se v naší zemi dodržovala naše pravidla.