Pokud jde o takzvanou inkluzi, zaznívají kritické hlasy, že poškodí úplně všechny: běžné žáky, žáky s lehkým mentálním postižením i učitele. Méně inteligentní žáci nebudou stíhat výuku, budou zdržovat ty normální a učitelé nebudou zvládat se věnovat těm méně inteligentním... Co o tom soudíte?

Že to žel s největší pravděpodobností popisujete celkem realisticky. Když vycházíte z nesprávných předpokladů, ze špatných východisek, nikdy nemůžete dojít k dobrým výsledkům. A k dobrým výsledkům nedojdete ani v případě, že nesprávně stanovíte priority. Prioritou ve školství by měly vždy být vzdělávané a vychovávané děti. Mám velmi nepříjemný pocit, že v dlouhodobém tlaku na prosazování inkluzivních postupů o začleňované děti ani jejich spolužáky příliš nejde – a v první řadě už vůbec ne. Řekl bych, že jsou spíše objektem, rukojmími, s nimiž nakládají ti, kdo chtějí až potřebují za každou cenu přijít s něčím novým a udělat si na tom kariéru. Vždyť celá kauza dnes vrcholící rušením škol pro lehce mentálně postižené začala tím, že někdo z ČR žaloval vrchnosti do Bruselu či Štrasburku, soud na základě zkreslených údajů nějak rozhodl a my zase nemáme dost síly a odvahy efektivně se bránit. Dokonce nemáme sílu ani odvahu napravit, co se dělo špatně. A tak s velkou pompou vylejeme s vaničkou i dítě. Skoro doslova.

Ale existuje ještě jeden a podstatně vážnější důsledek, totiž, že násilné vnucování inkluze zásadně sníží toleranci a vstřícnost veřejnosti k lidem se zdravotním postižením.

Jak to?

Jestliže rodič získá dojem, že ohledy na postiženého spolužáka ve třídě způsobují snížení úrovně vzdělání jeho syna či dcery, bude naštvaný. A proto, že s tím nebude schopen cokoli udělat, jeho naštvanost, možná přímo hněv či vztek se s největší pravděpodobností obrátí proti celé skupině lidí se zdravotním postižením. A i kdyby se to projevilo jen minimálně, jen „pouhým“ poklesem ochoty pomáhat těmto lidem, menším pochopením pro situace, v nichž si nemohou pomoci a poradit sami, poklesem vstřícnosti k jejich opravdovým speciálním či specifickým potřebám, bude to špatně. Místo inkluze, tedy včlenění lidí s postižením a jejich rodičů do společnosti dosáhneme přesného opaku. Po kolikáté již...

Strašně rád bych se mýlil, ale důvodně se obávám, že zavedením inkluze bude v praxi popřeno to, co je prezentováno jako její největší přínos – že když si zdravé děti na ty postižené zvyknou už ve škole, budou k nim tolerantnější i v dospělém životě. Bude to naopak. Proto se důvodně obávám, že inkluze, jak je prosazována dnes, přispěje k vyčlenění, tedy segregaci, lidí se zdravotním postižením.

Co myslíte těmi špatnými východisky?

Tím špatným východiskem, byť nevysloveným, je, že důsledky zdravotního postižení jsou vhodnou péčí, kompenzačními prostředky a pomůckami, vhodnými pedagogickými či jinými kompenzačními postupy odstranitelné. Nejsou a žel nikdy nebudou. Může se nám to nelíbit, ale zdravotní postižení vždy zůstane postižením, handicap zůstane handicapem.

Zdraví není standardní a nárokovou výbavou k životu, a když člověku není dáno, v žádné instituci a žádnými opatřeními je stát ani nikdo jiný neopraví jako auto v autoservisu. Člověk s postižením se může vyrovnat lidem zdravým, ale jen někdy, tu a tam, v některých případech. Vždy jej to však bude stát víc sil, energie, času, dovedností, zkušeností a kdo ví čeho ještě... Děláte-li něco náhradním způsobem – a to pokud jste obdařeni omezením, které zdravotní postižení s sebou vždy nese, dělat prostě musíte – nikdy to nebude srovnatelné s tím, jako když tutéž věc děláte přirozeně, jako drtivá většina ostatních. Kdo tvrdí, že je to jinak, popírá zásady zdravého vývoje, evoluci i logiku ekonomie.

Říkám to s plnou vážností jako nevidomý člověk, který v životě dosáhnul mnohého – a zdaleka nemluvím jen o zvolení senátorem. Potýkám se s tím při čtení každé stránky textu, při cestě nejen do práce, ale třeba ke kontejneru s odpadkovým košem, výběru košile a kravaty či placení bankovkou z peněženky. Nestěžuji si, ale říkám to proto, abychom si uvědomili, že to všechno, všechny ty každodenní banality, se lépe dělají běžným způsobem, za použití zraku. Stejně tak se s důsledky svého handicapu potýká člověk se sluchovým postižením při každém rozhovoru, tělesně postižený, když napadne pár centimetrů sněhu, člověk s mentálním postižením, když musí čelit a reagovat na všechny samozřejmosti i úskalí dnešní informační společnosti. Podlehli jsme iluzi, že když je díky moderní technice možné i se zdravotním postižením dělat to, co dříve nešlo, že to jde stejně snadno, stejně efektivně, ve stejném čase. Není tomu tak a nikdy tomu tak nebude. A když se to podaří, chce to většinou hodně dobrou přípravu. Speciální a specializovanou přípravu... Důvod je stejný jako u každého sportovce. Na mistrovství světa v lyžování prostě nemůžete jet jen tak z běžné sjezdovky. Žít se zdravotním handicapem a zvládat běžné situace, v mnohém se vyrovnat těm bez handicapu, to je velké mistrovství, mistrovství (byť jen vlastního) světa.

Co bude podle vás inkluze znamenat pro systém vzdělávání v ČR?

Řekl bych, že školským zákonem přijatým v roce 2015 je dovršován rozpad českého školství. Říkám-li, že je dovršován, tak tím implicitně říkám, že začal mnohem dříve. Začal už někdy na přelomu tisíciletí. Školní vzdělávací plány způsobují, že při přestupu dítěte ze školy na školu, třeba v důsledku stěhování, se ono octne „v cizině“, protože jeho noví spolužáci se neučili to, co se učil on, a v příštích měsících se bude opět učit to, co se již učil. A to raději nemluvím o dobrém byznysu centrálních státních maturit či utopii centrálních přijímacích zkoušek...

I když bylo správné a potřebné otevřít cestu integrovaného vzdělávání, jak se stalo v 90. letech minulého století, jeho bezbřehé prosazování v letech následujících způsobilo pokles úrovně znalostí a dovedností, které žáci zejména se smyslovým postižením mají.

Opravdu pokles znalostí?

Ukažte mi matematika na druhém stupni běžné školy nebo často i pedagogického asistenta nevidomého dítěte, který umí v Braillově písmu zapsat obyčejný složený zlomek... A tak nevidomé děti dnes často „píší“ diktát ústně, tak nějak ústně řeší i rovnice či jiné matematické úlohy... Na druhé straně klesla úroveň speciálních škol, tedy škol pro zrakově, sluchově, tělesně a jinak postižené, ne těch, co se jim před totálním zmatením jazyků, jehož jsme v resortu školství (byť nejen tam) svědky, říkalo zvláštní. A pokud mi někdo chce oponovat konstatováním, že počet studentů či absolventů vysokých škol se v této době zvýšil, říkám, že pro mě je tím opravdovým argumentem, který něco vypovídá o kvalitě vzdělání, zaměstnanost. A ta nepochybně klesla. U absolventů se zdravotním postižením klesla řádově víc než zaměstnanost běžných „zdravých“ absolventů.

Pokud bude učitel vysvětlovat nějakou látku, bude mít nějaké tempo „přednášky“. Jak to může žák s lehkým mentálním postižením stíhat? Jak mu v tom může pomoci asistent? To mu to zopakuje? Nebo se bude muset „kolona“ řídit tempem nejpomalejšího vozu?

Když uvádíte příklad z dopravy, možná by stálo za připomenutí, že tam pro pomalé vozy zřizujeme zvláštní souběžné jízdní pruhy. Možná jsme pochopili, že konstatování, že nejrychlejší vůz jede vždy v čele kolony, je ironie. Podobně se souběžné jízdní pruhy desítky let budovaly i v oblasti vzdělávání. Říkalo se tomu speciální školství. Dnes si namlouváme, že jsme chytřejší a můžeme speciální školství rušit.

Pokud bude ve třídě skupinka žáků s LMP a asistenty, nebude rušit ostatní žáky z koncentrace? Jedná se i o děti s poruchou chování – autismus, ADHD... Děti mohou být nezvladatelné, vykřikovat...

Samozřejmě, že přítomnost asistentů, paralelní výuka i žáci, kteří se z důvodu svého postižení nemohou plně účastnit výuky, kladou vyšší nároky na práci hlavního učitele i na koncentraci žáků. Byť je to obtížné změřit, možná to ovlivňuje i kvalitu výuky. Já ale chci mluvit o něčem jiném.

Podstatné z hlediska inkluze, tedy začlenění do kolektivu, je také to, že dítě, které má ve třídě asistenta či svého učitele, nikdy není tím „obyčejným dítětem, přirozeným parťákem ostatních žáků“. Ať se nám to líbí, či nikoli, ať si to připustíme, nebo ne, osobní nebo pedagogický asistent je činitelem, který působí jednoznačně ve směru vyčlenění, oddělení, působí protiinkluzivně. Bez něj by však vzdělávání v běžné třídě pro dítě se zdravotním postižením nemělo už vůbec žádný efekt. Protiinkluzivně působí také veškeré úlevy v hodnocení, v množství látky, kterou musí postižené dítě zvládnout a tak dále. A tak je otázkou, zda výsledkem onoho inkluzivního nebo společného vzdělávání je inkluze, tedy včlenění, nebo její opak.

Je dobře, že jsme se dostali k problematice hodnocení. Jak se bude ostatním žákům vysvětlovat, že „hloupý Honza“ má lepší známku než běžné dítě? Nemůže to pak vyvolat nevraživost?

To se obtížně vysvětluje již nyní a i na internetu kolují spamy, které tuto skutečnost karikují. Žel velmi přesně a realisticky. Už dnes se těžko vysvětluje, že v jedné soutěži hrajeme více lig. Nikam nevede, že si to nechceme připustit, a abychom se tomu ubránili, s pohybem politiky doleva stále častěji označujeme soutěž za cosi nežádoucího až nepřijatelného. Může se to komukoli nelíbit, ale soutěž často v brutální formě boje o přežití neprobíhá jen v živočišné či rostlinné říši přírody, ale též po celou dobu existence lidstva. Aby ona soutěž neměla nepřijatelně brutální podobu, je regulována společenskými normami. Ale soutěž tu je, přetrvává a bude existovat, byť si zakážeme o ní mluvit.

Opět však podstatnější je něco jiného, něco, o čem se nemluví. Už v základní škole děti učíme, že každé kritérium se dá relativizovat, změkčit či zpochybnit. Ignorujeme skutečnost, že to, co je snadno pochopitelné, v mnoha případech i přijatelné pro dospělého, není pochopitelné a nemusí být přijatelné pro dítě. Dítě přece není jen nějaký dospělý menšího vzrůstu. Navíc kritérium úspěšnosti v životě, uplatnění se v nějakém povolání či vydělání si peněz se relativizovat nedá. Buď práci získám, nebo ne a není k tomu co dodat. Buď si vydělám na své životní potřeby, nebo ne. A když si nevydělám, nevyřeší to nějaká, velmi často lichvářská, půjčka. I zde je jedinou dobrou cestou přiznat si pravdu.

Relativizujeme a znejednoznačňujeme nejen hodnocení, ale jeho prostřednictvím životní hodnoty. Přičteme-li k tomu ekonomickou stimulaci k znefunkčňování rodin (berou se jen ekonomičtí utopisté), máme tu základní důvody, proč stav společnosti jde od desíti k pěti a vypadá, jak vypadá.