Sobotkova vláda je tu déle než rok. Co se podle Vás zatím KDU-ČSL podařilo ve vládě prosadit ze svého programu? Jak hodnotíte fungování vládní koalice? Nevidíte tam nějaké potenciální mráčky?

Vládní koalice dělá maximum proto, aby dobře fungovala. Velkou změnou politického klimatu je, že pokud existují nějaké spory a neshody, tak se řeší uvnitř koalice a neřešíme to přes média. Přispělo to ke zlepšení vnímání politiky a zlepšení celkové atmosféry ve společnosti.

Z hlediska toho, co se nám podařilo prosadit, považuji za klíčové navýšení odečitatelné položky na dítě. To znamená, že v rodinách bude zůstávat více peněz. Ti, kdo mají tři děti, tak jim teď v rodině zůstane o 500 korun více měsíčně. S dalšími třemi lety těch peněz zůstane v rodině ještě víc. Dále se podařila aktivní politika zaměstnanosti, byli jsme spolutvůrci kurzarbeitu. Ministr zemědělství Marián Jurečka, Pavel Bělobrádek i Dan Herman body dle legislativního plánu a koaliční smlouvy naplňují. Myslím si, že co jsme si předsevzali, se nám daří naplňovat.

Občas se vyskytují v koalici nějaké šťouchance. Hlavně mezi ČSSD a ANO. Myslíte si, že koalice vydrží celé volební období? V posledních letech málokdy vydržela vláda celé volební období sněmovny... Nevyvolá někdo, když to pro něho bude výhodné, předčasné volby třeba s krajskými?

Přeji si, aby vláda vydržela celé období. Lidé potřebují stabilitu a předvídatelnost. Pokud jsou nějaké šťouchance, tak lidovců se netýkají. Od začátku ctíme dohody. Vše ostatní jsou takové běžné spory, není jich moc a lze je řešit. Řešíme to preventivně tak, že když se vyskytne nějaký rozpor, probereme ho na koaliční radě. To je standardní postup a zdá se, že funkční. Tato koalice postupuje preventivně tak, aby vydržela a mohla v klidu vládnout po celé funkční období.

Co říkáte těm kritikám, které se objevují tedy v především v opozici, že hnutí ANO a hlavně Andrej Babiš je prý ohrožením pro demokracii s tím, že koncentruje ve svých rukách ekonomickou, mediální i politickou moc, je permanentně ve střetu zájmů a tak dále. Jak Vy se díváte na tuto věc?

Nemyslím si, že stát lze řídit jako firmu, protože firma je zřízena za účelem zisku, zatímco stát je zřízen za účelem bezpečí, prosperity a ochrany svých obyvatel s tím, že musíme pamatovat na silné a zdatné i na slabé a nemohoucí. Stále mám před očima příklad Berlusconiho. Takže osobně si myslím, že čas teprve ukáže.

Teď bude velkým tématem otázka přiznávání původu majetku. Od jaké částky budete preferovat, aby se to ustanovilo? Prezident Miloš Zeman říkal, že by to mělo být od dvaceti milionů, aby to tolik neobtěžovalo občany. Objevily se návrhy na částku pět milionů, což už ale může mít poměrně dost vlastníků rodinného domku...

Tato norma je zásadní a zároveň problematická. Myslím si, že všichni, kdo kradli, by za to měli být postiženi. Částka, o které se pro přiznávání původu majetku diskutuje a je podle mě přijatelná, je někde okolo deseti milionů. Obavy existují u tohoto zákona, zda se nestane nástrojem šikany. Musíme přistupovat velice šetrně, jakým způsobem a zda vůbec bude moci tento zákon působit retroaktivně. Zda, byť se mi to říká velice těžko, nebudeme muset přijmout fakt, že když někdo kradl v devadesátých letech, tak dnes budeme velice obtížně prokazovat, kde se k tomu majetku dostal. Byť souhlasím s tím, aby lidé, kteří k majetku přišli nepoctivě, za to byli postiženi, tak je to norma, která vyvolá velké množství emocí. Je potřeba mít jasné právní stanovisko a tam já vidím tu slabinu, zda a kam až budeme moci jít v čase zpátky.

Jestli zde není nebezpečí, že ti velcí hráči, kterým se říká kmotři a tak dále, jsou schopni ten majetek rozepsat na někoho jiného, přepsat to na nějakou firmu v zahraničí a vyhnou se tomu tak, že oficiálně skoro nic nevlastní...

Myslím si, že stát by měl být mnohem tvrdší ve smyslu různých finančních kontrol daňové správy. Stát by měl odhalovat daňové úniky. To je zásadní. Prokazování původu majetku tomu může napomoci, ale primárně to má být v dobré kontrole vymáhání daňových zákonů. Tam by měl stát primárně zlepšit svou činnost.

Teď je velkým tématem odebírání dětí, které jsou českými občany, v Norsku českým rodičům. Jak se k tomu stavíte? Hodně se tomu věnuje Váš kolega Zdechovský z Evropského parlamentu. Není dalším nástrojem například diplomatická ochrana pro děti, kterou paní ministryně Marksová-Tominová odmítala? Jestli v okamžiku, kdy norská strana nevyjde vstříc další diplomatické nótě ministra zahraničí Zaorálka, tak zda by se nemělo přistoupit k razantnějším krokům, aby nehrozilo i v budoucnu českým občanům, že budou v Norsku zadrženi, protože ty děti jsou čeští občané...

Odebírání dětí z původních rodin je velmi citlivou záležitostí. Teď jsme v České republice zaznamenali případ, kdy se otec na základě odebrání dětí oběsil, a dle veřejných zdrojů byl pravděpodobně obviněn neprávem. Spis případu norských dětí jsem nečetl. Je velice komplikované se k tomu vyjadřovat. Jestli byly děti odebrány neprávem, je to špatně. Česká republika je v tomto ohledu velice aktivní v oblasti diplomacie. Angažují se v tom jak ministr zahraničí, tak předseda vlády. Kolega Zdechovský a další byli kvůli tomu v Norsku. V Norsku určitě ví, že je to pro nás velice důležitá a citlivá věc, které se věnujeme. K diskusi je, zda ten systém, jakým se děti odebírají, je v pořádku. Zda náhradní výchova a pěstounská péče není zdrojem byznysu a jak je ten systém nastaven. To se týká i České republiky, protože i my to musíme řešit. Rizika, že se odebírání dětí může stát zdrojem byznysu, zde jsou.

Ještě jedna právní či principiální a zásadní věc týkající se českých dětí v Norsku. Bez ohledu na to, zda se jim něco negativního dělo, či nedělo, nemá to být tak, že rodiče mají být potrestáni podle norského práva, ale české děti mají být vráceny do České republiky jako čeští občané a v naší zemi by se rozhodlo, zda by šly k prarodičům, či k někomu jinému do rodiny či adopce či dětského domova? Neměly by být vráceny ty děti do své vlasti? Jaké právo má norský stát zadržovat české občany? My přece máme vlastní orgány, které dětem pomohou. Určitě ne horší než v Norsku...

Systém náhradní či pěstounské péče v České republice je na vysoké úrovni. Na tyto otázky přinese odpověď až diplomacie. Na druhou stranu skutečně nevidím důvod, proč by tyto děti neměly vyrůstat v České republice. Také bychom se měli ptát, proč matka masového vraha Breivika může v Norsku vidět svého syna každý měsíc, zatímco paní Michaláková může své děti vidět dvakrát ročně na čtvrt hodiny. To mi připadá jako absolutní nespravedlnost a určitá zvrácenost.