Donald Trump a Vladimir Putin se v rámci summitu G20 dohodli na příměří v jihozápadní Sýrii. Prezident USA k tomu sdělil, že je třeba „pokročit v konstruktivní spolupráci s Ruskem“. Kongres ale schválil nové sankce i proti Rusku a to v reakci vyhostí stovky amerických diplomatů ze země. Sankce Spojených států proti Rusku postihují další odvětví hospodářství a mají být reakcí na údajné zásahy do amerických prezidentských voleb a vojenskou agresi na Ukrajině a v Sýrii, píše agentura AP. Jak se americko-ruské vztahy tímto posunuly a z kolika procent je Trump suverénním hráčem? Do jaké míry jde o zásadní krok a jaké může mít následky?

Podle mého názoru se situace na mezinárodním poli, kterou popisujete, odvíjí od vnitropolitické konstelace v USA samotných, a proto zopakujme a podtrhněme: V USA existují silové mocenské struktury, jejichž propletenec prorůstá obě strany, republikány i demokraty, a který spojuje politiku s tím, co již v roce 1956 popsal americký sociolog Charles Wright Mills a před čím o pět roků později varoval bývalý prezident Eisenhower – s tzv.vojensko-průmyslovým komplexem. Důležitou roli přitom hrají zglajchšaltovaná média, což je fenomén, se kterým jsme nyní konfrontovaní i v Evropě. Tento propletenec spolu s finančním sektorem představují reálnou moc, která doposud rozhodovala o politice Spojených států, ideologicky postavené na tzv. Wolfowitzově doktríně z roku 1992. Pro zjednodušení zde používám označení „establišment“ a ten se své moci pochopitelně nechce vzdát. Prezidentem může být zvolen jeho kandidát z bushovsko-clintonovského klanu, ke kterému se buď dobrovolně, nebo pod tlakem připojil i Obama, potom je vše okay a žádný skandál mu nemůže uškodit. Nebo se věci vyvinou jinak, než establišment plánoval, a do Bílého domu se dostane politický exot, což se s největší pravděpodobností stalo v případě Donalda Trumpa. Vycházím přitom z přesvědčení, že jeho postoje a názory zejména na americko-ruské vztahy byly autentické, což by ovšem znamenalo, že stojí v přímém protikladu k zájmům a cílům etablovaných mocenských struktur, které mají navíc své lidi i ve vládní administrativě. A ty rozehrávají jednu kartu za druhou, aby stabilizaci vztahů mezi Washingtonem a Moskvou zabránily. Dělo se tak v Sýrii, na Ukrajině, v Kongresu, děje se tak v masmédiích, prostě na všech frontách.

Zde se dá již zcela jasně hovořit o cílené sabotáži prezidentovy zahraniční politiky. V podstatě průhlednou, nicméně účinnou taktikou je směs osobních útoků na Trumpovu osobu, ať již v oblasti soukromé, či veřejné, a nastolení faktů v zahraničně-politické oblasti, které Trumpa staví před hotovou věc. Za příklad by mohl sloužit údajný chemický útok v Sýrii začátkem dubna nebo údajné plány Pentagonu na dodávky letálních zbraní Ukrajině. Nejnovějším exemplářem v tomto repertoáru je balík sankcí, o kterém se zmiňujete. Na jedné straně je zcela evidentní jejich hospodářský cíl, totiž odříznout evropskou energetiku od ruských zdrojů a napojit ji na zdroje americké. Zde se ovšem jedná o dvousečnou zbraň, která se může obrátit proti samotnému útočníkovi, neboť celá akce vyvolává v Evropě reakce nevole, ba odporu. O čem totiž naši transatlantičtí eurovůdci a fanoušci dua Clintonová–McCain mlčí, je fakt, že americké sankce, de facto vedené proti Nord Streamu, postihnou více Evropu než Rusko. Pro evropské firmy a celkové hospodářství to může znamenat naprostou katastrofu. Co se Ruska týče, v podstatě jde o další politickou petardu, o další jablko sváru s cílem vyvolat odvetná opatření Moskvy. Aby prezident nevypadal jako slaboch nebo ruský agent (připomeňme velmi dobře promyšlenou kampaň o údajné ruské intervenci ve prospěch Trumpa během prezidentských voleb, která pro to psychologicky připravila půdu), musí se, chtě nechtě, na hře podílet. Tyto akce samozřejmě přinejmenším znatelně zužují jeho diplomatický manévrovací prostor; a o to jde. V případě sankcí je prezident podepsal, byť s evidentní nechutí, což potvrdil i ministr zahraničí Tillerson.