Co můžete ze svých zkušeností říct o aktuální situaci na východní Ukrajině?

Byl jsem osmdesát kilometrů od bojové linie a tam probíhá každodenní život, kromě přítomnosti ozbrojených osob v uniformách i v civilu není v těchto místech nic poznat. Do obchodu sice přijdou běžně oblečení kluci a na zádech mají samopaly, také jsou vidět třeba billboardy, které nabádají k míru apod. Jsou situace, kdy je slyšet střelbu, ve městech se ve starých amerických hummerech pohybuje domobrana a polovojenské oddíly a nahrazují činnost policie, která nefunguje, protože její příslušníci bojují v Doněcku, nebo byla rozpuštěna. Chovají se ale korektně a není to situace typu „Chorvatsko 1991“.

Jak byste tedy konflikt charakterizoval?

Není to občanská válka, ale spíš hybridní boj o strategické nebo hospodářsky důležité objekty nebo o vliv. Nejde o boj za zachování existence rodu, nikdo se nesnaží protivníky zničit a vyhladit kvůli etnické nenávisti, jde spíš o nedorozumění a o moc. Celý konflikt je zbytečný, všichni ztrácejí a lidé příliš nevědí, k čemu to vlastně je. Nejsou tam nadšení bojovníci, často je mezi nimi vidět mladé kluky, kteří tam jsou mnohdy kvůli penězům nebo proto, že nemají práci. Často nosí špatně zbraň a na checkpointech je můžete třeba vidět, jak sedí v autě a hrají Nintendo.
Armáda v oblasti východní Ukrajiny není příliš vidět, občas probíhají armádní přesuny. Já jsem bydlel hned vedle velitelství praporu Azov, a když jsem chodil na pivo, vídal jsem je i v hospodě. Byli to dvacetiletí kluci, jezdili po plážích v džípech a jejich úkolem byla domobrana. Podle mne mají převzít mandát policie a střežit pořádek. Určitě to nejsou žádní netvoři, mnohdy spíš nešťastní kluci. Jsou tam samozřejmě i patrioti, těch ale není mnoho. Těch díkybohu není tolik, jako když byla válka v Jugoslávii, protože v tomto kontextu je patriotismus smrtonosný.

Jsou na Ukrajině vidět vnitřní uprchlíci, kteří museli opustit své domovy kvůli bojům?

To je hodně patrné. Třeba když pronajímáte byt, jsou tam klienti běžní a pak ti, kdo přišli o domov – „doněckije“ – u kterých je jasné, že hledají dlouhodobé bydlení. Lidé, co přicházejí třeba z Doněcku, nejdou ale jen s nějakým balíčkem jako ze Sýrie, pomáhají jim často příbuzní. Nemyslím, že je to beznaděj syrského typu; nejde o úplnou humanitární katastrofu. Starousedlíci na pobřeží se jich ale trochu bojí, protože v oblasti, kde jsem byl, patřila ke zdrojům příjmů turistika.

Kdo dnes jezdí na ukrajinské pobřeží jako turista?

Ukrajinci, Moldavané i Bělorusové tam jezdí a pobřeží z toho docela žije. V roce 2014 kempy zpustly, ale loni se turistika nastartovala a letos věřím, že tam bude plno.

Jaká je nálada Ukrajinců a jak se dívají na vývoj situace?

Politikou se už lidé příliš nezabývají, všeobecně už nikdo v nic nevěří. Část lidí na východě má zájem o korektní vztahy s Ruskem, neznamená to ale, že by byli příliš proruští, je v tom spíš ekonomika. Obchodníci jsou tím směrem přirozeně orientováni a neznamená to, že se na Rusko chtějí orientovat politicky. Druhá skupina jsou lidé, které Rusko zklamalo, ale teď mají pocit, že je zklamává i Západ. Ukázkou je třeba taková drobnost, že v Kyjevě zakázali veřejné opékání šašliku, a přitom je to tam národní sport. Úřady to udělaly s pocitem, že se tím přibližují Západu, a přitom je to úplně kontraproduktivní. Největší část obyvatel – podle mne tak osmdesát procent – dnes není ani prozápadní, ani proruská, ale chtějí jenom svébytnou Ukrajinu. Tradiční je ale historická vazba na Rusko, vztah Rusko a Ukrajina je podle mne etnicky stejně blízký jako u nás Čechy a Morava. V každém městě na Ukrajině je nějaká hospoda se jménem Stará Rus.

A komunistická éra a Stalinovy hladomory nevadí?

Nevím, nakolik to Ukrajinci berou jako vinu ruského národa. Je chybné směšovat etnické a politické vztahy, to se nesmí. Ukrajinci mají problém s Kremlem, ale to má kde kdo, dokonce i Rusové. To ale neznamená, že národy se znesváří. To je to nejhorší, co by se mohlo stát. Pevně doufám, že tam nacionální nenávist není, a pokud se jim toto zlo podaří udržet na uzdě, mají vyhráno.

Jakou budou podle vás mít budoucnost východní separatistické republiky?

Došlo to do bodu, kdy po nějakou dobu bude trvat zamrzlý stav; a až po řadě let dojde k nějakému vyhnití problémů. A bude jedno, jaké ty oblasti budou mít statut. Ukrajina je bohatá a až začne působit faktor peněz a lidé začnou bohatnout, konflikt vyhnije stejně jako v bývalé Republice Srbská Krajina nebo v Podněstří. Když lidé začnou normálně žít a obchodovat, odsune se problém do pozadí. To ale může trvat deset patnáct let, určitě ale méně než na Balkáně, protože lidé na Ukrajině jsou mnohem méně zatížení nenávistí. Ta sovětská supraetnicita často rozpouštěla nenávisti v sovětském „melting potu“, nepřátelé se i dnes baví rusky a působí to v jistém smyslu mírotvorně.

Jak se dnes Ukrajinci dívají na události Majdanu?

Mám známé, kteří byli na Majdanu a spojovali si to s bojem za lepší budoucnost, ale zároveň měli kamarády na druhé straně. Dnes sedí a normálně se o tom v hospodě navzájem baví, třeba se i pohádají, ale není v tom nenávist. Takové dialogy se dnes na Balkáně nevedou. Dnes jsou navíc mnozí Majdanem zklamaní. Je to efekt toho, že revoluce nikdy nepřináší okamžité zlepšení, je spíš logické, že když se starý systém zboří a nový se musí budovat, situace se zhorší a pak přichází i skepse z revoluce.

Majdanské události byly spojeny s tím, že prezident Janukovyč nechtěl pokračovat v přístupových jednáních s EU. Jaký pocit z Evropy mají Ukrajinci dnes? Mají ještě zájem o vstup do EU?

První jednání o přistoupení byla už v roce 2012, tedy za Janukovyče, a to, jak se dnes pohled zjednodušuje, že starý režim EU odmítal a nový jednoznačně do Evropy chce, není přesné, situace není černobílá. Současný trend je hodně prozápadní, je to vidět i na stylu obchodu a reklam, designu i v kultuře, ale propagace Západu je opět dělána sovětským způsobem. O západní směřování Ukrajinci stojí, ale situaci bych přirovnal k Srbsku – lidé vědí, že ne všechno ze Západu je dobré, vědí, že by si asi polepšili, ale úplně tomu nevěří. V mnoha ohledech působí i východní mentalita a nechápou některé svobody, které ani neumí využít – jsou zvyklí, že jsou dána pravidla hry, a když si je mají sami vytvářet, nechápou to. Například studenti při určování studijních programů, ale platí to i v byznysu. Západ naopak často nechápe jejich hodnotový systém a od banálních věcí, jako je podávání ruky ženám, které na Ukrajině není běžné, pak dochází i fatálním nedorozuměním. Ukrajinci o Evropě diskutují už dlouho, ale ještě nedošli do situace jednoznačného rozhodnutí.