Mnohokrát jste předkládal čtenářům i vašim posluchačům možné scénáře vývoje ekonomiky u nás i ve světě. Nemáte najednou pocit, pod vlivem událostí posledních měsíců, že veškeré teorie nastíněných hospodářských cest půjdou stranou, poněvadž prioritně bude třeba řešit, jak Evropa uživí předpokládané miliony migrantů, kteří se dávají na cestu do „lepšího světa“?

Nepředkládal jsem teorie, ale ukazoval faktické trendy a data vývoje vyspělých hospodářských zemí. Jsou to monetaristické a keynesiánské teorie centrálních bank a státu, a hlavně jejich globální koordinace k negativním úrokům, které představují slepou uličku, končící u vysoké zdi; jejich selhání a nedostatek důvěryhodnosti určitě není třeba oplakávat.

Je výrazem sebeničivé krátkozrakosti, když jsou otázky hospodářského vývoje odsouvány do pozadí – právě na nich závisí řešení otázek migrace i terorismu. Skomírající ekonomiky EU pak nemohou řešit nejen migraci, ale ani ochránit vlastní obyvatelstvo.

Podobně v USA. Prezidentský kandidát senátor Marco Rubio sice prohlásil: „We are not just facing an economic downturn, we are facing an economic transformation.“ (Nečelíme jen hospodářskému poklesu, čelíme ekonomické transformaci.) Pak se ale podřídil Trumpovi, a začal „debatovat“ fyzické vlastnosti kandidátů, zdivo, handl a přísliby – za potlesku, smíchu i řevu „demokratických mas“. Takže jsem si plně vědom všeho, co jde stranou za účelem prosazování stranického extremismu na obou stranách Atlantiku. Zanedbávání ekonomiky za účelem ustání prostého přežití je nejlepší cestou k nepřežití.

Objevovaly se názory, že migranti budou těmi, kdo pomohou evropské ekonomice i průmyslu. Souhlasíte s tím? Pokud ano, kolik generací to může trvat?

Především je třeba zničit ISIS: přetnout všechny penězovody a zdroje podpory, odzbrojit a internovat zbývající bojovníky; umožnit obnovu místního životního prostředí, jehož ztráta je zdrojem migrace. NATO, USA a EU musí zapojit arabské státy k vojenské spoluúčasti. Útok na ISIS však vyžene tisíce teroristů zpět do Evropy. Je tedy nutné zamezit možnosti svobodného pohybu zločinců a teroristů po území EU. Je třeba se naučit sdílet informace mezi policií a tajnými službami v Evropě. Je nutné digitalizovat všechny databáze podezřelých, ale také se podle získaných informací řídit, ne je ignorovat a teroristy si nechávat „dozrát“. Zjednodušeně: Evropa se musí naučit spolupracovat; solidaritu, svíčky a modlitby je lépe odložit na lepší časy. Pokud bude EU založena na politické solidaritě a ne na hospodářské a obranné spolupráci, dokud budou NATO řídit skandinávští civilisté, Evropa se nedočká ochrany, bezpečí ani obrany. Horší než migranti budou vlastní občané v ulicích.

Je pravdou, že mnozí migranti jsou pracovití, vzdělaní a podnikaví; podstoupili ty nejtěžší testy přežití, autonomie a nezávislosti. Je však třeba je plně prověřit, dokumentovat a dobrovolným rozptýlením, ve spojení s podniky a lokalitami, jim umožnit individuální zapojení. Ne solidarity, ale spolupráce je třeba. Migrantská inklinace k podnikání, soběstačnosti a inovacím se může projevit kladně již v příští generaci.

Domníváte se, že stav, do kterého s vysokou pravděpodobností míříme, Evropa ustojí? Když už takhle se potácela s vysokou nezaměstnaností, s chudobou, bezdomovectvím a neuměla si s tím poradit s častým argumentem, že na to nejsou finance? Ustojí to, podle vás, i současné evropské uspořádání (EU, EP) a současný způsob politiky?

Nejde o to něco ustát. Ustání není životaschopné. Evropa se musí výrazně transformovat na vzdělanou, podnikatelsko-inovační společnost regionů – schopnou konkurence v digitálním světě na základě nezávislosti a soběstačnosti v lokálních a regionálních podmínkách. Potřebná řešení nejsou otázkou financí, ale uvolnění podnikatelského ducha – hlavně regionalizací a debyrokratizací EU, na základě obnovení EHS a depolitizace NATO, na základě podnikatelské spolupráce a ne pasivní politické solidarity. Je třeba učit se naslouchat mladým, nezávislým ekonomům a přestat konzumovat ekonomické názory komunistických i post-komunistických „šéfů“. Mediální vymývání mozků se nevyplatilo v USA a nevyplatí se ani v Evropě. Nelze předpokládat, že lidé jsou povětšině nemyslící hlupáci – pak jen nemyslící hlupáci získají povzbuzení, oslyšení a zviditelnění.

Čeho se máme nejvíc bát z pohledu jedince a jeho životního standardu? Nač bychom se měli připravit, případně co naučit? Je něco, nač se lze těšit a vnímat do budoucna optimisticky z pohledu ekonomiky?

Určitě je třeba se těšit na dobu, kdy stát se začne chránit a bránit a přestane se vplétat do ekonomiky, podnikání a ekonomického rozhodování; nemá na to. Nejvíce je třeba se bát závislosti na státu a tudíž partajnické politiky. Životní standard není vytvářen na ministerstvu podpor, dotací a rozprodeje národního kapitálu – v ČR i území. Životní standard vzniká v místě hospodářského pohybu: v podniku, v lokalitě, v regionu. Musíme se učit podnikat: ne čtením knih o podnikání, ale skutečným podnikáním. Musíme se učit soběstačnosti, svépomoci, tvorbě a lokálně-regionálnímu myšlení. Naše děti by se měly učit přemýšlet a rozhodovat, inovovat a podnikat v digitálním světě.

Těšit se můžeme hlavně na převzetí „vlády věcí svých“ do vlastních rukou, tj. přijetí zodpovědnosti, osvobození se od závislosti, zadlužování, podřízenosti, neinformovanosti a poddanství zdánlivě věčně přítomným stranickým pohlavárům. Přímá demokracie, která nahrazuje demokracii stranickou, nemůže ani v ČR voliče vyjmout z odpovědnosti za svoji volbu: jsou zodpovědní za politický stav ve své zemi, tak jako jsou i voliči v regionech, městech a samosprávných lokalitách. Lze se jistě upřímně těšit, že volby přestanou být pouhým rozptýlením chabě informovaných vrstev, a stanou se převzetím místní zodpovědnosti za místní akci těmi nejlepšími z nejlepších.

A čeho se tedy bát, pokud něco takového vidíte?

Když půjde to, o čem jsem hovořil výše, pak už bych se nebál vůbec ničeho, kromě vlastního, mediálně naočkovaného strachu. Falešný optimismus, tj. propastný rozdíl mezi růžovým světem medií a každodenní realitou občanů, vytváří informační vakuum, do kterého proniká strach. Musíme překonat strach z vlastního strachu, pramenícího ze ztráty – a někdy i odmítnutí – zodpovědnosti.

A ten přetékající optimismus nakonec: Ne, čeští politici opravdu nejsou odrazem hodnot národa; jsou odlišní a sebevybraní, s jinými hodnotami, morálkou, chováním, cíli i zájmy. O to více je třeba převzít zodpovědnost za jejich výběr i zvolení.